Čtu v květnu

Myslím, že své letošní mety 55 knih za rok s velkou pravděpodobností nedosáhnu, ale není třeba se stresovat seznamy a žebříčky, stačí si užít volný čas v knižní realitě.

Leïla Slimani – Země těch druhých: válka, válka, válka

V roce 1944 se Mathilda, mladá Alsasanka, zamiluje do Maročana Amina Belhadže, který bojuje ve francouzské armádě. Po osvobození se mladý pár odstěhuje do Maroka, do posádkového města Meknesu, kde žijí kolonisté z různých evropských zemí, především z Francie. Amin se snaží zúrodnit kamenité pozemky zemědělské usedlosti zděděné po otci, ale Mathildu v nové vlasti záhy začne dusit přísná mravnostní atmosféra. Se dvěma dětmi tráví osamělé dny na statku a trápí ji jak nedostatek peněz, tak nedůvěra, kterou jakožto cizinka vzbuzuje. Deset let žije v zemi pod francouzským protektorátem, v zemi, kde nezadržitelně stoupá napětí a množí se násilnosti, dokud Maroko nevyhlásí nezávislost na Francii. Žije v „zemi těch druhých“ stejně jako další postavy románu: kolonisté, domorodci, vojáci, zemědělci i exulanti. A především ženy, které žijí v zemi mužů a musí neustále bojovat za svá práva. (Zdroj)

Tohle bylo zkrátka a jednoduše fakt dobrý! Od Leily Slimani bych nečekala ani nic jinýho! Po prvním setkání v knize V lidožroutově zahradě jsem si autorku zařadila na seznam „sledovaných“ a teď už netrpělivě sleduji oznámení Arga o datu vydání další knihy Ruční práce.

Mohla by to být klasická love story – francouzka Mathilda se zamiluje do maročana Amina, který během druhé světové války bojoval ve francouzské armádě. Společně opustí Francii, usadí se v Maroku na venkově s vidinou života na vzkvétajícím statku a dětmi, pobíhajícími mezi olivovníky. Oba narážejí na kulturní nerovnosti nejen mezi s sebou, ale i ve vztahu k okolí, přístupu ke vzdělání nebo k rovným právům. Mathilda se snaží bojovat nejen se svým manželem, ale i striktními pravidly marocké společnosti, kde je na ženu nahlíženo spíš jako na majetek muže než na samostatnou bytost. Celou situaci vůbec neulehčují velké dějiny, které mezitím běží kolem. Blíží se konec 50. let a Maroko úporně bojuje o svoji samostatnost.

Autorce se povedlo na více než 200 stranách zachytit komplikované soužití dvou rozdílných bytostí ve vztahu, který byl v 50. letech minulého století odsouzen k záhubě. Nezapomíná ani na mužskou stránku – Amina, který si sice z Evropy přivezl exotickou, krásnou a o hlavu vyšší manželku, ale její emancipovanost je mu víc na obtíž. V zemi, kde postavení muže určeno množstvím pozemků, sadů i peněz, každý neúspěch působí jako výbuch sudu se střelným prachem.

Hodnocení: 4/5

SLIMANI, Leïla. Země těch druhých: válka, válka, válka. Přeložil Danuše NAVRÁTILOVÁ. Praha: Argo, 2021. ISBN 978-80-257-3498-8.

Dita Táborská – Černé jazyky

Tchajwanec Bao se snaží mít celý život pevně v rukou. Má skvělou kariéru, děti s prestižními školami, a dokonce se zdá, že jej netíží ani nefunkční vztah s bývalou manželkou Sedrikou. Na Tchaj-wanu je přece hlavní neztratit tvář — ať se děje cokoli. Vše se však náhle změní, když Sedrika onemocní nevyléčitelnou chorobou a syn David se rozhodne sejít se strýcem Taem, s nímž se Bao rozhádal údajně kvůli dědictví. Vrstvy nevyřčených rodinných křivd a lží se od té chvíle postupně drolí a zásadně mění životy všech v Baově okolí. Nic není takové, jak se zdá, a nic nedopadne tak, jak by si hrdinové románu přáli. V Baově charakteru a příběhu jeho rodiny se odráží osud těžce zkoušené země a traumata předků, sahající hluboko do minulosti. Román Černé jazyky ukazuje vratkost našich představ o hodnotách, jako jsou pravda, povinnost, čest či láska, a nesmírnou obtížnost se navenek opravdově a upřímně projevit. (Zdroj)

Dita Táborská na domácím trhu prorazila díky své velmi volné dualogii Malinka a Běsa. V obou knihách zkoumá to, co máme tak rádi – rodinné a sourozenecké vazby i nikdy nepromlčené křivdy. Ani ve své loňské knize Černé jazyky se neodchyluje od prověřeného schématu, tentokrát ho ale zasadila do pro nás neobvyklé lokality. Na Tchaj-wan…

Akorát že tentokrát se moc nepovedlo…

Dita Táborská má s Tchaj-wanem bohaté zkušenosti, od roku 2018 pracuje na zastupitelském úřadě v Tchaj-peji, bylo tedy otázkou času, kdy se tato skutečnost odrazí i v její próze. Bohužel hned od samého začátku se kniha potýká s jednoduchým problémem – nedaří se jí naladit čtenáře na kulturu diametrálně odlišnou od té naší. Občas tu probleskují fragmenty silně patriarchální společnosti, vynucená pokora, silný akcent perfekcionalismu i stále aktuální a dlouhodobý konflikt mezi Tchaj-wanem a Čínou. I tady se řeší stará rodinná traumata, jen v jiných kulisách.

Na 300 stranách se seznamujeme s příběhem dvou rodin postavených na nefunčních vztazích. Dospělé děti, které se již přiklánějí k západnímu stylu života a jejich rodiče/prarodiče, lpící na starých tradicích a pořádcích. Autorka nás postupně nechá nahlédnout do příběhu jednotlivých postav – ženy umírající na rakovinu, jejího exmanžela, který se před lety odstřihl od svého bratra i dospělých dětí, které řeší už diametrálně jiné problémy, než by se rodičům líbilo.

I v Černých jazycích prosakuje autorčin skvělý pozorovací talent, i zde je vidět, jak vztahy postavené na respektu, úctě a lásce fungují a je úplně jedno, zda sledujeme dynamiku mezi lidmi na starém kontinentě nebo v kulisách Tchaj-wanu. Knize se bohužel nedaří pustit čtenáře víc do místní kultury, vyznívá příliš „evropsky“ a chybí ji dloubnutí pod povrch jinakosti asijských zemí, kterou známe z dovolených, filmů a seriálů.

Hodnocení: 3/5

TÁBORSKÁ, Dita. Černé jazyky. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-275-0689-7.

Co vy a Dita Táborská, čtete rádi její knihy? Nebo preferujete jinou českou autorku?

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.