Delphine de Vigan – Ani později, ani jinde

Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny. (Zdroj)

Moje obliba francouzské autorky Delphine de Vigan není žádné velké překvapení. Nevýmýšlí žádné složité zákruty a košaté dějové linky, ale do svých knih dosazuje naprosto obyčejné postavy a neobyčejně obyčejné životní příběhy. Jenže její intimní zkoumání emocí a niterných myšlenek hrdinek a hrdinů je vždy jiné, intenzivní a hlavně žážitek.

V Ani později, ani jinde sledujeme dva pařížské příběhy – Mathilde a Thibaulta. Mathilde, která pracuje v advokátní kanceláři, se snaží udržet svůj život v zajetých kolejích a nemyslet na vzpomínky na minulost. Pohotovostní lékař Thibault se snaží vyrovnat s nedávným ukončením poněkud toxického vztahu. Jak asi čtenář předpokládá, jejich cesty se nakonec opravdu spojí, i když jinak, než bychom čekali. Příběhy Mathilde a Thibaulta se postupně otevírají a my zjišťujeme, jaká série rozhodnutí je vedla právě sem.

U Mathilde je to především setkání se s bossingem, nekonečnou šikanou v práci, která vede k uzavírání se před okolím a přáteli a čím dál vyšší míře osamělosti. Thibaulta vnímáme především skrz jeho práci, nekonečné cesty pařížskými zácpami k pacientům. Jeho dlouhé monology vypovídají o touze po spřízněné duši a sdílení všedních starostí.

Přestože se Ani později, ani jinak nese hlavně na vlně melancholie, autorka směřuje do předvídatelného finále. Nebudu spoilerovat, jak nakonec setkání obou hrdinů dopadne, to už si přečtěte sami 🙂

Hodnocení: 4/5

VIGAN, Delphine de. Ani později, ani jinde. Světová knihovna (Odeon). Praha: Odeon, 2011. ISBN 978-80-207-1348-3.

Martin Váša – Dělám si to sám

Sedmadvacetiletý (už?!) Martin se snaží. Fakt. Na své blízké si vždy udělá čas, byť na úkor jiných blízkých; články do časopisu, kde pracuje, odevzdává s předstihem, třebaže jsou na hony vzdálené zadání; část výplaty posílá na spořicí účet, aby ji pak před výplatou zase vybral; dobře jí, venku, protože sám uvaří sotva čaj; má členství v posilovně a (evidentně) umí věci podat tak, že vypadají lépe, než jaké ve skutečnosti jsou. To poslední ho naučil Instagram. Je sám. Protože má fóbii ze seznamek a nevypadá zrovna jako Andrés Sanjuan (stojí za to vygooglovat), asi sám i zůstane. Když nad sebou tak přemýšlí, je buď nejlepší, nebo nejhorší člověk na světě. Nemůže se rozhodnout. Najisto ví jediné: Dělá si to sám. A píše si o tom deník. (Zdroj)

Humoristické knihy nejsou a nejspíš nebudou moje první volba ke čtení, buď jsou na mě vtipy moc cringe a nebo se se mnou vůbec nepotkávají v myšlenkovém rozpoložení. Což naštěstí není případ Martina Váši. Jeho vtip a hlášky mají s mojí představou o vtipu tinder match!

Dělám si to sám je taková gay verze Deníku Bridget Jones 🙂 Martinovi táhne na třicet, píše do lifestylového časopisu, bydlí v Praze, nemá kluka (i když by moc chtěl) a píše si o tom deník. Má rád svoje přátelé a hlavně mámu, na svoje životní trable se dokáže podívat dost s odstupem a velmi ironicky je okomentovat. Taková skvělá sonda do života mileniála v Praze, který řeší všechno a nic. Občas jsou to gay klišé představy hetesvěta, občas je to sladkobolné (setkání s prarodiči, kteří o sexuální orientaci svého vnuka nic netuší) a někdy zase laskavé (Martinova péče o přátele).

Až budete chtít něco lehkého, vtipného a oddychového, tak sáhněte po Dělám si to sám!

Hodnocení: 4/5

VÁŠA, Martin. Dělám si to sám. Praha: Motto, 2017. ISBN 978-80-267-0896-4.

Yoko Ogawa – Ostrov ztracených vzpomínek

Na ostrově ztraceném kdesi uprostřed oceánu se najednou ztrácejí nejrůznější věci: mašle, rolničky, parfémy, známky… a pak i ptáci, růže… Na jejich odstranění se musejí pod dozorem tajné policie podílet všichni a ztracená věc pak všem natrvalo zmizí z paměti. Jen u nemnoha jednotlivců je paměť ze záhadných důvodů proti zapomnění odolná, a po těch slídí tajná policie a bez milosti je likviduje. Hrdinka prózy, mladá spisovatelka, se před venkovním světem utíká k sepisování fantastických příběhů, než zjistí, že redaktor jejího nakladatelství je v hledáčku tajné policie. Chce toho cizího člověka zachránit, a tak vymyslí a uskuteční plán, jak ho ukrýt před udavači. Okruh vyvzdorovaného bezpečí se však neustále zužuje, stahuje se kolem nich hrozivá smyčka a na záda jim dýchá všudypřítomný strach – až zbude pouze jediná cesta, jak uniknout… (Zdroj)

Tohle bylo děsně divný, dost jsem se natrápila a je to kniha, ke které se v budoucnu nejspíš nevrátím. Ale věřím, že fanoušci dystopií si v téhle knížce najdou dost zajímavých podnětů.

Na imaginárním ostrově kdesi uprostřed oceánu se najdou začnou ztrácet věci. Nejdřív nenápadné běžné drobnosti jako mašle nebo parfémy. Nejen, že zmizí z ostrova, ale vygumují se i ze vzpomínek všech obyvatel. Někdy se ztratí nepozorovaně, jindy je za dozoru tajné policie musí odstranit všichni obyvatelé společně. Jenže i na tomhle podivném ostrově se občas vyskytnou jedinci, kterým pamět funguje a nic z ní nemizí. Právě tyhle jedince tajná policie intenzivně vyhledává a oni beze stopy mizí.

S hlavní hrdinkou se setkáváme ve chvíli, kdy se začne v jejím životě bez vzpomínek formovat zvláštní vztahový trojúhelník. Ona – mladá spisovatelka bez vzpomínek, její nakladatelský redaktor, který naopak patří mezi jedince opatřené pamětí a jejím starým opatrovníkem, který se stává její velkou oporou a rádcem. Po celou dobu knihy sledujeme marné snahy o zachování vzpomínek i neustálý strach z odhalení. Nějaké ostřejší obrysy a vysvětlení ale nečekejte, vše se odehrává hlavně v náznacích a hlavně bez jasného východiska. Co se stane, až na ostrově zmizí i poslední předmět a tím i vzpomínka na něj? Stanou se z lidí prázdné schránky na orgány? A můžou zmizet i ty?

Hodnocení: 3/5

OGAWA, Yōko. Ostrov ztracených vzpomínek. Přeložil Petr HOLÝ. Slavné utopie. Voznice: Leda, 2021. ISBN 978-80-7335-707-8.

Petr Stančík – Pravomil aneb Ohlušující promlčení

Nový román Petra Stančíka je inspirován skutečným příběhem válečného hrdiny, který zažil více vězení než lásek, slovo Vlast psal vždy s velkým písmenem a na sklonku života se vrátil z Ameriky potrestat dávný zločin tam, kde světská spravedlnost hanebně selhala. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny minulého století — od pálení ptáčnicovice za první republiky, přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na hřebenech Karpat a spiknutí proti komunistické diktatuře, až po dobývání uranu pro Stalinovy bomby. Jen aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce. Pravomil je strašidelně poetická kronika dvacátého věku lidstva, prosáknutá tématy zločinu a trestu, práva a nespravedlnosti anebo nejobecněji smyslu života. (Zdroj)

Pravomila Raichla budete asi znát z hodin dějepisu jako toho pána, který si prošel během druhé světové války sibiřským lágrem, vojenským útvarem Ludvíka Svobody a válečnou frontou. Po válce ho čekal klasický scénář – obvinění z velezrady, vězení, trest doživotí. Zázrakem se mu povedlo utéct z Leopoldova, emigrovat do USA, tak dočkat listopadu 89 a pak se vrátit už jako senior zpět do ČR. Jeho návrat měl jediný důvod – zkoncovat s prokurátorem Karlem Vašem. Happy end se nekonal, Pravomil umřel na infarkt dřív než mohl vzít spravedlnost do vlastních rukou.

No a teď na tehle případ vylejte hektolitry omáčky, posypek a ozdůbek ve stylu Forresta Gumpa nebo Švejka a máte Stančíkova Pravomila. Autor převážně knih pro děti a dospívající popustil uzdu fantasii a z Pravomila udělal hybatele evropských dějin! Je to zábavné, humoristické a celé notně nadsazené, na mě jaksi až moc. Uvěřitelné to není, historicky odpovídající taktéž ne a na mě té přiznané vaty bylo až moc. Ten „Rambo vibe“ a šablonovité postavy, u kterých přesně do posledního písmeka víte, jak dopadnou, nepřinesly nic nového. Téma války, lágrů, uranových dolů i komunistických represí je v naší literatuře popisována každý rok znovu a znovu, Pravomil ale kromě nadsázky vlastně nic objevného nepřináší.

Hodnocení: 3/5

STANČÍK, Petr. Pravomil, aneb, Ohlušující promlčení. Brno: Druhé město, 2021. ISBN 978-80-7227-864-0.

David Diop – V noci je každá krev černá

Alfa Ndiaye a Mademba Diop jsou jedni z mnoha senegalských střelců bojujících pod francouzskou vlajkou v zákopech první světové války. Jsou nejlepší přátelé, znají se od dětství, vyrůstali spolu. Jsou to „bratři duše“. Jednoho rána se ozve hvizd kapitánovy píšťalky a oba, spolu s mnoha dalšími, vyrazí do útoku. Mademba ale nedaleko zákopu padne a v krutých bolestech v Alfově náruči zemře. Teprve v tu chvíli se „blonďáci s modrýma očima“ stanou skutečnými nepřáteli. V Alfovi se něco zlomí a s mačetou v ruce se vydá do své osobní války, až se nakonec stane postrachem vlastních spolubojovníků, kteří v něm začnou vidět nebezpečného čaroděje. Na rozdíl od nich ale čtenář může alespoň sledovat valící se proud Alfových myšlenek, proud bolesti nad ztrátou a proud vzpomínek na život před válkou, na dětství a dospívání v senegalské vesnici, na poslední dny před odchodem do války. Proud výčitek svědomí, proud otázek a proud odpovědí, které však Alfu vedou strmou cestou do propasti. (Zdroj)

O druhé světové válce každý rok vychází stohy a stohy knih. A tak se pro jednou na tohle téma vykašleme a půjdeme na časové ose ještě o pár let zpět – do období první války.

Francouzský spisovatel senegalského původu David Diop ve svém románu vypráví o duši války prostřednictvím příběhu dvou mladých mužů, senegalských vojáků bojujících pod vlajkou francouzských koloniálních jednotek. Sugestivnost vyprávění staví na jednoduchém jazyku, repetitivních pasážích a frázích a různých interpretacích již prožitých situací.

Hlavní postavy, Alfa Ndiaye a Mademba Diop, nás vedou skrz mrtvoly frontovým peklem, zatímco se snaží zachovat si alespoň špetku lidskosti uprostřed nelítostného konfliktu. Jejich dlouholeté přátelství a oddanost jim jsou pevným opěrným bodem ve chvílích utrpení. Jenže když Mademba zemře Alfovi v náručí, otevře se v něm stavidlo zla a potlačované nenávisti, které strhávají Alfa víc a víc do krvavého pekla.

Popisy bojiště i atmosféry války je autorem podané velmi explicitně a naturalisticky, není to čtení pro slabší žaludky. Ale sledování Alfova myšlenkového proudu vzpomínek na dětství, truchlení nad ztrátou přítele i silné výčitky svědomí nepustí až do poslední stránky. V noci je každá krev černá ale není „jen“ válečný román; je to sonda do duše člověka, kterého semlel válečný kafemlejnek. Tvrzení, že „vojna dělá z kluků chlapy“ tu dostává na frak, protože dělá maximálně tak z lidí mrtvoly, fyzicky i psychicky.

Hodnocení: 5/5

DIOP, David. V noci je každá krev černá. Přeložil Tomáš HAVEL. Praha: Argo, 2022. ISBN 978-80-257-3726-2.