Rychle se zbavit podzimu! Skluzy nabírají na intenzitě, ale zkusím kopnout do vrtule, vyšetřit si jedno volné odpoledne a dobrat se alespoň konce roku 🙂

Lucy Fricke – Dcery

Martha a Betty, dvě nerozlučné kamarádky, které vyrážejí na nedobrovolnou cestu do Švýcarska. Na zadním sedadle jejich vozu sedí smrtelně nemocný otec jedné z nich. Má to být jeho poslední, definitivní cesta – Kurt hodlá ve Švýcarsku podstoupit eutanázii. Nakonec ale nic nedopadá tak, jak očekáváme. Všechno se v průběhu jejich cesty změní a nic už nebude jako dřív.
Lucy Fricke ve své knize vypráví o ženách, které zaskočil střední věk, protože ve svých očích nikdy nedospěly. Vypráví o loučení, jehož nezůstane ušetřen nikdo z nás. Vypráví o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy.
V živých dialozích a s černým humorem autorka vykresluje poněkud groteskní cestu na jih, přes Švýcarsko a Itálii až na osamělý řecký ostrov, a zároveň se nepozorovaně noří stále hlouběji do příběhů a osudů hlavních hrdinů. A její hlavní otázkou přitom není, odkud přicházíme, nýbrž jak jsme se ocitli tam, kde jsme a jestli vůbec vede cesta zpátky. (Zdroj)

Hodnocení: 4/5

Tahle kniha mi pod rukama jen proletěla, že jsem si k ní nestihla udělat ani fotku 🙂

Trochu jiná roadmovie je především oslavou života, přátelství a síly žen, které si ani ve středním věku nepřipadají (a nechovají) adekvátně ke svému číslu. A také o tom, že rodiče svým dětem mohou bez mrknutí oka lhát i na sklonu svého života…

Nesourodá trojice – Martha, její umírající otec Kurt a Betty, která svého mrtvého otce nikdy nepoznala, společně vyráží do Švýcarska, splnit nemocnému otci poslední přání – eutanázii na místní klinice. Černým humorem prošpikovaná jízda je plná vzpomínek i úvah o roli otců v životě jejich dcer. O otcích přítomných i nepřítomných, o těch biologických i těch náhradních. Smrtí a Švýcarskem cesta nekončí, stočí se až na malý zapomenutý řecký ostrov.

Vypravěčka Betty balancuje v období, které je v literatuře málo akcentováno, ženy na prahu čtyřicítky nejsou příliš lákavým tématem, ale přitom mají tolik co říci. Ironická až uštěpačná Betty bez servítek glosuje svoje životní peripetie, ale pod melancholickým nánosem je znatený její smutek i obavy ze stáří.

Dcery Lucy Fricke nejsou jen ironickou úvahou o smrti a umírání, ale i vyprávěním o přijetí vlastní dospělosti a odpuštění sobě samotnému.

FRICKE, Lucy. Dcery: román. Přeložil Michaela ŠKULTÉTY. Praha: Akropolis, 2020. ISBN 978-80-7470-272-3.

Boris Vian – Pěna dní

Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš. (Zdroj)

Číst Pěnu dní je jako dívat se na fantaskní, hravý a neuvěřitelný film plný gorteskních obrazů a čisté lásky ke světu. Snít s otevřenýma očima.

Surreálnost textu je nutné užívat si s otevřeným srdcem a růžovými brýlemi. Pak budete lovit úhoře v potrubí pomocí pasty na zuby, řídit auto s volantem v kufru nebo si nechávat pianem míchat koktejl podle oblíbené jazzové skladby. Za vší tou imaginací, hrou a bizardními obrazy se skrývá dojemná love story Colina a Chloe. Jejich život je jako nekončící jazzový věčírek, kdy jediným problémem je, který koktejl mi piano namíchá.

Boris Vian se vedle sebe nebál postavit dva ostré kontrasty – bestarostný hravý svět a krutou všudypřítomnou smrt, který je k mání jako zboží za výlohou (a to doslova). Pěna dní je kniha, kterou nelze jen přečíst, ale musí se prosnít.

“Přijdeme pozdě,” připomněl Colin. “To nevadí,” řekla Chloé, “posuň si zpátky hodinky.”

Hodnocení: 5/5

VIAN, Boris. Pěna dní. Vydání šesté, v Argu druhé. Přeložil Svatopluk HOREČKA. Praha: Argo, 2015. ISBN 978-80-257-1472-0.

Susanna Clarke – Piranesi

Piranesi vždycky žil v Domě. Ten má stovky, ne-li tisíce místností a chodeb, v nichž je uvězněný oceán. Vodní labyrint. Piranesi se čas od času vídá se svým přítelem, Tím druhým, jenž Piranesiho potřebuje pro vědecký výzkum Velkých a Tajných Vědomostí. Piranesi si své poznatky zaznamenává do deníku. Pak se začnou objevovat vzkazy; ne vše je takové, jak se zdá. A když vyjdou na světlo důkazy o existenci dalšího člověka možná i jiného světa mimo zdi Domu, Piranesi začne rozplétat pavučinu lží – i když je pravda všechno, jen ne příjemná. (Zdroj)

Tenhle měsíc mám šťastnou ruku na velmi originální a fantaskní knihy. A po přečtení Piranesiho se mi chtělo jen zvolat – víc a houšť labyrintů myšlenkových i fyzických! O téhle knize se vám bude dost špatně vyprávět i psát, v tomto případě opravdu platí – čím méně o knize víte, tím lépe.

Piranesi žije v Domě, kam až jeho paměť sahá, vždy byl nedílnou součástí propleteného a nekončícího labyrintu, připomínající antický chrám. Dům v sobě skrývá kromě spletitých chodeb, Síní, Soch i periodicky vracející se příliv oceánu. Tenhle magický labyrint obývá Piranesi – věděc, popisující dění svého okolí, své fantaskní teze a závěry. Na první pohled se zdánlivě nic neděje, než ale Piranesi ve svém spletitém bludišti objeví tajemného vetřelce, na kterého ho upozorňuje jediný další žijící člověk zvaný Ten Druhý. Piranesi se začne točit v kruzích pochyb, paranoi a myšlenkových úvah.

Autorka trousí nenápadné drobečky, které do sebe začnou v druhé třetině zapadat, hnát děj rychle kupředu a pozorný čtenář se dopracuje k zajímavému a neotřepanému konci. V Piranesim se vám dostane mnohého – dlouhých obrazů, tajemství i napínavého odhalení zabaleného do kompozičně zajímavého kabátku.

Hodnocení: 5/5

CLARKE, Susanna. Piranesi. Přeložil Viktor JANIŠ. Praha: Argo, 2021. Fantastika (Argo). ISBN 978-80-257-3450-6.

Raina Telgemeier – Nervy

Jídlo nás všechny spojuje, ale co když má člověk z jídla strach a bojí se, že mu některé potraviny nedělají dobře? Právě tím si puberťačka Raina prochází, spolužáci si přitom libují v nechutnostech a největší událostí je, když ve škole řádí střevní chřipka. Rainu ale její žaludeční potíže neopouští, do toho má spoustu starostí s dospíváním, školními povinnostmi a s kamarády. Co se to děje? (Zdroj)

Pryč jsou ty časy, kdy byly komiksy brané jako braková literatura pro děti! Z komiksu se stal vizuální a příběhový formát, ve kterém se dají najít mnohá témata, která jinak klasická beletrie opomíjí. Důkazem je i americká autorka Raina Telgemeier. V knize Úsměv se zaměřila na strach ze zubaře a shame okolí kvůli chybějícímu chrupu, v Ségrách se autorka vrací do svého dětství a vyprávění o tom, jaké je to mít mladší sourozence. V posledním komiksu ze série Úsměvy s názvem Nervy autorka zpracovává poruchy příjmu potravy i stresové faktory, které dětem rády způsobují rodiči oblíbená „bolení bříška“.

V graficky jednoduchém formátu se Raina vrací do dospívání a provádí čtenáře postupně houstoucí úzkostí z jídla, které vzniklo zdánlivně nevinnou střevní virozou. Právě tyto nenápadné začátky jsou podhoubím v křehkém teen období pro vznik fóbií a úzkostných ataků. Hlavní hrdinka Raina se snaží svépomocí i s pomocí velmi empatických rodičů držet svůj strach na uzdě, ale posmívání ze strany spolužačky v kombinaci s neustávajícím tlakem hrdinku dovedou až do ordinace dětského psychologa.

Komiksová forma a líbivé zpracování akcentující velmi důležité téma z Nervů dělá knihu velmi dostupnou i pro dospívající, kteří se bojí nebo nechtějí o svých problémech mluvit a může se tak stát prostředkem k otevření diskuze v rodině i ve škole.

Hodnocení: 4/5

TELGEMEIER, Raina. Nervy. Přeložil Michala MARKOVÁ. V Praze: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7637-141-5.

Leila Slimani – V lidožroutově zahradě

Adele je mladá, krásná, úspěšná. Má zajímavou práci novinářky, milujícího manžela a roztomilého synka. Přesto je vyčerpaná, zničená, nešťastná. Tajemná antihrdinka prvotiny Leily Slimani, neuroticky podvádějící manžela, kdykoli se jí naskytne příležitost, je žena s nejasnou diagnózou. Možná nymfomanka, možná jen zoufale prázdná bytost, již sžírá neutišitelná vůle po naplnění… (Zdroj)

Adele, hlavní hrdinka útlé knihy V lidožroutově zahradě, je přesně ten typ člověka, kterého budete nejspíš sledovat s nechutí a kroucením hlavy. Úspěšná novinářka, krásná a svůdná žena, na kterou doma čeká manžel jak z fotorománu a malý syn. Časopisová rodinka, idylka non plus ultra! Až na to, že Adele je možná nymfomanka, možná znuděná panička, možná ji pálí dobré bidlo a nebo je třeba jen citově prázdná.

Adele podvádí manžela na každém kroku s muži, s nimiž nemá v plánu udržovat žádný další vztah, jen sex a jde se dál. Náhodné známosti střídané rychlostí vlaku, droga v podobě sexu a hledání jakéhokoliv smyslu života. Hrdinka postupně destruuje sebe, svůj rodinný i pracovní život a propadá se do bahna svých záletů. Je vůbec schopna mít ráda sebe či kohokoliv jiného? Nebo je sebedestrukce a ubližování ostatním to, co Adele drží nad vodou?

Marocká autorka žijící ve Francii Leïla Slimani se ve své prvotině pustila do pěkně žhavého tématu. Nesnaží se kritizovat nebo dávat rychlé soudy, ale jako pozorovatel přinesla příběh, který si musí vyhodnotit čtenář sám.

Hodnocení: 5/5

SLIMANI, Leïla. V lidožroutově zahradě. Přeložil Sára VYBÍRALOVÁ. Praha: Argo, 2017. ISBN 978-80-257-2382-1.

Co říct na závěr? Snad jen poprosit o vaše tipy, co vás cvrnklo do nosu v tištěné či mluvené podobě, jaké knižní radosti na vás čekají nebo naopak, které knize se vyhnout obloukem 🙂