Čtu v dubnu

Nedávat si vysoké cíle… Nebo možná žádné cíle týkající se publikování článků o přečtených knihách. Ještě že moje dítě si nepíše čtenářský deník stejnou frekvencí jako já tyhle přehledy. Dnes máme červen a já přidávám dubnový přehled. A bude žensky našlapaný!

Elena Ferrante – Prolhaný život dospělých

„Dva roky předtím, než otec odešel z domova, řekl mojí matce, že jsem velmi ošklivá,“ zahajuje své vyprávění Giovanna, hlavní hrdinka románu Prolhaný život dospělých světoznámé spisovatelky Eleny Ferrante. Autorka ságy Geniální přítelkyně přichází s novým podmanivým vyprávěním o cestě z dětství do dospělosti. Giovanna, procházející během dospívání zásadní duševní proměnou, vzpomíná, jak zničující vliv na ni měla otcova příkrá slova, jež zaslechla ve dvanácti letech. Slova o to horší, že její údajná ošklivost měla co dělat s tím, že se začíná podobat otcově sestře Vittorii. Záhadné ženě, o níž matka nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna si klade otázky, jimiž se dříve neměla důvod zabývat. Postupně zjišťuje, že její intelektuálně založení a kultivovaní rodiče, jejichž soužití působí navenek idylicky, mají co skrývat. Když se ptá, proč se nikdy nesetkala s rodinou svého otce, místo upřímných odpovědí se setkává s vykrucováním, lží a přetvářkou. Klíčovou v jejím odcizení se stává právě teta Vittoria, přímočará a složitá osobnost žijící ve špinavé dělnické čtvrti, na tom nejspodnějším dnu Neapole. Giovanna se zmítá mezi dvojí tváří města – bohatou, s vybranými způsoby a maskou kultivovanosti, a chudou, divokou a vulgární. Ferrante rozehrává další magický příběh bolestného dospívání a hledání kořenů a vlastní identity, tentokrát v Neapoli 90. let minulého století. (Zdroj)

Italská autorka Elena Ferrante je pro mě stále velká neznámá. Po brilatní tetralogii Geniální přítelkyně jsem se pustila i do jejích další próz a nestíhala jsem se divit. Syntax odpovídal Geniální přítelkyni, ale obsah upadal hluboko do pozadí. Číst Tíživou lásku byl očistec, Temná dcera se vyšplhala na pomyslném žebříčku výš, ale wow efekt se nekonal.

Prolhaný život dospělých byla první beletristická kniha, která vyšla po fenoménu “Přítelkyně” a kdo by si nechal ujít příležitost zjistit, zda se Ferrante podařilo překročit svůj stín. Autorka se vrací do svých bezpečných kulis – Neapole v devadesátkách, její chudé i bohatší čtvrti, středostavovské rodiny i lokality, kde se mluví dialektem a pro ostré slovo se nejde daleko.

Dospívající Giovanna, dívka z dobře situované rodiny, na začátku příběhu omylem zaslechne nelichotivý komentář svého otce, vyřknutý mimoděk, na adresu svého vzhledu. I jednou větou lze ublížit, obzvlášť když se týká srovnání vzhledu se tetou Vittorií, která v očích jejích rodičů není zrovna vrcholem ctnosti. V Giovanně zdánlivě nevinná poznámka spustí kaskádu úvah a činů, která ji přivede od setkání s tetou Vittorií k silné pubertální rebelii vůči rodičům.

Na hraně mezi dětstvím a dospělostí postupně Giovanna zjišťuje, jak neupřímný je život nejen jejích rodičů, ale jejího dospělého okolí. Přetvářka, milosrdné lži, rozdílné názory i hledání vlastní sexuality a místa v hierarchii mezi svými vrstevníky provází revoltu období “coming of age” napříč generacemi. Ferrante toto období opět vykreslila velmi uvěřitelně a plasticky, její myšlenkové pochody se pomalu převalují, plynou a syrově obnažují jednu dívčí pubertální mysl, která prožívá velké zklamání ze života svých rodičů.

Ferrante je ve své vrcholné formě a i když je kniha mnohem méně dějová než tetralogie Geniální přítelkyně, její náhled do hledání vlastního místa na slunci ve složitém dospívání mi ji jako opět vrátilo na piedestal.

Hodnocení: 5/5

FERRANTE, Elena. Prolhaný život dospělých. Přeložil Sarah BARONI. Praha: Prostor, 2020. Astra (Prostor). ISBN 978-80-7260-452-4.

Viktorie Hanišová – Dlouhá trať

Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte. 

Život se někdy zastaví. Ať už je důvodem vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze nebo prostý strach, nevyhnutelně pak přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… 

Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé trati se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A totéž se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze. (Zdroj)

Sbírka depresivních povídek od mé oblíbené autorky? To chci!

Spisovatelku a překladatelku Viktorii Hanišovou sleduji od vydání její prvotiny Anežka. Jakkoliv nejsou její knihy žádné veselé čtení a občas způsobují nehezké fyziologické reakce, v našem českém rybníčku stojí za pozornost. Povídkový soubor Dlouhá trať s tématem sebevražd, sebedestrukce a smrti bude bohužel kniha, ke které se již vracet nebudu. Proplula mnou za jedno odpoledne takřka nepozorovaně a až na dvě čestné povídkové výjimky si z ní po dvou měsících nepamatuju lautr nic…

Po slibném a svižném začátku v podobě povídky Běžkyně na dlouhou trať přišla sbírka úzkostných témat, které vyžadují buď velmi cynického čtenáře a nebo někoho, kdo se nachází ve pozitivním rozpoložení a snese tenhle černý shitstorm.

Jakkoliv mě bohužel Dlouhá trať minula a nešla na solar jako autorčina Houbařka, patří díky autorčinu narativu mezi pozoruhodná tuzemská díla.

Hodnocení: 3/5

HANIŠOVÁ, Viktorie. Dlouhá trať. Brno: Host, 2020. ISBN 978-80-275-0372-8.

Carmen Korn – Konec starých časů

Ve druhé části své Ságy jednoho století vypráví Carmen Kornová o německém poválečném období, o pastelových barvách let padesátých a optimismu let šedesátých. Čtyři přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, které vyrostly v hamburské čtvrti Uhlenhorst a po celá desetiletí spolu sdílely štěstí a neštěstí, malé radosti i nejtemnější okamžiky, prožily dvě světové války a jejich město je zničeno. Ale vše se postupně dává do pohybu a růstu. Dcera Henny Marike se stává lékařkou a syn Klaus si najde práci v rozhlase. Lina zakládá knihkupectví a také Ida konečně najde své povolání. Jen to, kam válka zavála Käthe, přítelkyně zpočátku ještě nevědí… (Zdroj)

Loňské jaro se mi pod ruku dostal první díl hamburské trilogie s názvem Dcery nové doby. Z bot mě bohužel nevystřelily, nicméně nerada nechávám neuzavřené ságy a dopřála jsem si u druhý díl Konec starých časů.

Autorka bez okolků navazuje na konec prvního dílu, který utnula v období stanovování poválečných německých pořádků. Po úvodní rekapitulaci postav, bez které bych byla v ději úplně ztracená (a občas jsem se ztratila i tak) se v rychlých epizodních kapitolách odvíjí další dekády ústřední čtveřice žen. Pozornost se pomalu přesouvá na další generaci, objevují se kromě politických motivů i témata jako homosexualita, otevřené vztahy nebo plánované rodičovství.

Opět se skáče po měsících a letech, autorka nás nenechá proniknout hlouběji do hlav postav. Načrtne téma, propluje po povrchu a běží opět dál. Do 464 stran vměstná 30 let života desítky postav bez mrknutí oka. Ačkoliv se jedná o čtivou a nenáročnou knihu, kterou ocení milovníci lidských a dějinných ság, tu nevyužitost prostoru a absenci emocí autorce odpustit nemůžu.

Jo a třetí díl už mám samozřejmě doma 🙂

Hodnocení: 3/5

KORN, Carmen. Konec starých časů. Přeložil Zlata KUFNEROVÁ. Praha: Prostor, 2020. Astra (Prostor). ISBN 978-80-7260-456-2.

Alena Mornštajnová – Listopád

Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? 

Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály (Zdroj)

Hele já vím, že na novou knihu Aleny Mornštajnové všichni čekali jak na zázrak. Ale lze po Haně a Tichých rocích napsat další knihu bez vykrádání vlastního díla, bez opakování?

Autorka šla v Listopádu mimo své oblíbené zajeté koleje a pustila se do žánru alternativní budoucnost až dystopie. Ono je vlastně dost fajn číst si o omezování základních svobod horších než za normalizace v době, kdy kvůli covidu bez papíru nemůžu jít ani večer ven a vládnoucí garnitura by nás všechny nejraději zavřela na měsíc do sklepa. Pak slovo “svoboda” získává další rozměr.

Originální námět alternativní budoucnosti života za železnou oponou zní až mrazivě, v kontrastu s knihami Margaret Atwood (Příběh služebnice a Testament) se nedokážu zbavit pocitu, že v Listopádu “něco” chybí. Pocit hnusu a zmaru nad lidskou lhostejností, rezignace nad režimem či všudypřítomný strach a paranoia nad tím, že věřit se nedá ani vlastní rodině, se v mém případě nedostavil. Dvě dějové linie – ženy trávící velkou část života ve vězení a poté odsunuté do pohraničí a mladé dívky, vyrůstající v jakési “ozdravovně”, kde z ní vychovávají budoucí elitu, se v závěru knihy logicky a zcela nepřekvapivě propojí. Pozorný čtenář tak bude o wow efekt ochuzen. Nicméně nám ale nabízí vyrovnaný pohled režim z obou stran. Jak té, u které by vládnoucí třída raději ztratila klíč od vězení, i té, která je předem od dětství formována k poslušnosti a slepému následování.

Alena Mornštajnová nám v Listopádu chtěla ukázat, že kecičky “za komunistů vlastně tak špatně nebylo” jsou naprosto zcestné. A že svoboda není samozřejmost a musí se chránit všemi dostupnými a legálními prostředky. Listopád si nejspíš nezíská tak obrovskou popularitu jako Hana, ale rozhodně by po jeho přečtení mohli někteří jedinci přehodnotit své názory na autoritářský režim.

Hodnocení: 4/5

MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Listopád. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-275-0593-7

A na co se můžete těšit zase příště? V květnu jsem si dala slušnou nálož v podobě jednoho velmi chváleného komiksu a 6 dalších beletristických knih.

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *