Další pročtený měsíc sepsaný! Proti říjnu jsem měla alespoň šťastnou ruku a dočkala se velmi milých literárních zážitků a setkání.
Alexej Sevruk – Evropanka: Historky z Polasí
Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola.
Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy. Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností. (Zdroj)
Žebříčky top přečtených knih za předchozí rok raději nedělám, neb nestíhám číst takové hromady knihy, aby to bylo nějak statisticky zajímavé. A hlavně i proto, že víc dobrých knih na mě ještě čeká. Nicméně si dovolím vyzvednout jeden výjimečný počin, který mi na podzim přistál na stole díky nabídce Arga.
Alexej Sevruk je rodák z Kyjeva, od dvanácti let žije v Čechách díky programu repatriace volyňských Čechů, vystudoval tu a pracuje. V Evropance dává hlas své babičce Marii, která mu od mala vyprávěla příběhy z dějin Ukrajiny. Od války, přes hladomor uměle vyvolaný Sovětským svazem, kolektivizaci, Černobyl, až po strasti společného soužití směsice lidí různých národností i náboženství. Skrz Marii a její život vypráví úděl žití pod sovětskou/ruskou nadvládou, která se přes staletí vlastně nemění. Díky civilně, velmi upřímně a lidsky podanému obrazovému vyprávění si postupně čtenář skládá celou mozaiku vzájemně propletených osudů. Občas si čtenář posteskne nad tím, kolik neštěstí jeden člověk dostane naloženo. Nečekejte ale žádné srdcervoucí litanie, Evropanka je o umění žít a přežít i v nelidských podmínkách.
Ve fragmentovitém vyprávění se proplétají malé lidské příběhy s velkými evropskými dějinami. Představuje čtenáři provázanost dekád, ukazuje, jak nefunguje Důraz na iluzorní představa izolovanosti ve světě nejen v názvu knihy, ale i ve vzájemné ovlivňování demografických skupin Ukrajiny. Uvědomění, že žádný národ nestojí sám a jestli si myslíme, že Rusák se spokojí s Ukrajinou, je prostě nonsens. Čtenář musí obdivovat nezdolnost národa a jeho těžce nabitou svobodu, protože proti tomu, co se historicky ve 20. a 21. století dělo (a nyní děje) na Ukrajině, se my máme jako na obláčku.
Velmi děkuji Argu za mimořádný zážitek a vy si koukejte Evropanku přečíst! Ne nadarmo Jáchym Topol o Alexeji Sevrukovi mluví jako o nejsilnějším hlase současné česky psané literatury.
Hodnocení: 5/5
SEVRUK, Alexej. Evropanka: Historky z Polasí. Praha: Argo, 2023. ISBN 978-80-257-4230-3
Anna Cima – Probudím se na Šibuji
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… (Zdroj)
K prvotině mladé autorky Probudím se na Šibuji jsem byla trochu skeptická. Zcela neoprávněně jsem předpokládala, že román, odehrávající se v Praze a zároveň na Šibuji, nedokáže česká autorka podat natolik autenticky, abych jí to uvěřila. Chyba lávky, celé jsem jí to sežrala i s navijákem.
Anna Cima je japanoložka, která žije a pracuje jako překladatelka v Japonsku. Jejím studiem japanologie i návštěvou Japonska je inspirována jejím úspěšná a oceňovaná prvotina, za kterou dostala nejen Literu, ale i Cenu Jiřího Ortena. A ačkoliv nejsem čtenář, který by vyhledával literaturu lokalizovanou do Japonska, Probudím se na Šibuji předčila moje očekávání.
V Probudím se na Šibuji autorka pracuje s dvěma neobvyklými dějovými linkami. Vysokoškolská studentka japanologie Jana na pražské fildě náhodou narazí na povídku neznámého japonského autora a s pomocí podivínského staršího spolužáka se jí rozhodne přeložit. Překlad a následná vědecká práce má být její letenkou na některou z japonským univerzit.
„Druhá“ Jana ale v sedmnácti letech magicky uvízne ve smyčce v tokijské čtvrti Šibuja. Má pevně omezený prostor, ve kterém se může pohybovat a jakmile z něj chce vystoupit, objeví se u legendární sochy psa Hačikó. Pro své okolí je neviditelná, nemusí jíst ani spát, za to má dost času naučit se japonsky a poznat místní kulturu.
Tyhle dvě verze stejné Jany, každá v jiném časoprostoru, jsou sice od sebe na tisíce kilometrů vzdálené, ale zcela logicky se jejich dějové linky ovlivňují. A právě ten mix románu o dospívající studentce fildy, mysteriozních prvků i zákoutí japonské literatury s vibem Harukiho Murakamiho je osvěžující a originální. Přitom se autorka vyvarovala zbytečných dějových odboček i přehršle postav, až detektivní část o pátrání po osudu japonského autora a ztraceném rukopisu knize dodává spád a gradaci.
Ano, některé dějové části by mohly být postavené jinak (milostná zápletka nebo „dobrodružství“ s bezdomovci), ale autorčinu druhou knihu Vzpomínky na úhoře si rozhodně přečtu.
Hodnocení: 4/5
CIMA, Anna. Probudím se na Šibuji: román. Praha: Paseka, 2018. ISBN 978-80-7432-912-8.
Marie Hajdová – Jeřabinový dům
Na okraji vesnice v srdci zapomenutých Rychlebských hor už po generace stojí kamenný dům obklopený alejí vzácných jeřábů, podle kterých se mu přezdívá „Jeřabinový dům“. Právě do něj se vrací Lucie. Na léto, nebo napořád. Starý dům pro ni v dětství představoval bezpečné útočiště a teď, když se jí život drolí mezi prsty, tu hledá úkryt znovu. Svým návratem Lucie naruší křehkou rovnováhu života místních obyvatel. Z okna samoobsluhy ji žárlivě pozoruje Janina, která se ve vesnici narodila i vyrostla a nikdy se jí nepodařilo odejít. Teď čeká třetí dítě a doufá, že tentokrát zvládne mateřství i svůj vztah lépe. Jenže když se tu objeví emancipovaná Lucie zvyklá na městský ruch, začne Janina pochybovat o tom, jestli jí její životní situace vyhovuje. Obě přehodnocují své dosavadní životy, zatímco i mezi dalšími obyvateli vesnice se pomalu vyjevují dávné křivdy. (Zdroj)
Rychlebské hory, Jeseníky, Rejvíz, Lipová-lázně… Tenhle kout Čech mám hodně ráda, jeho atmosféra, nálada, je natolik odlišná od pražského shonu, že pokaždé, když se tam ocitnu, si připadám jak v některém songu Priessnitz nebo Letní kapely.
A stejně to bylo i s Jeřabinovým domem, knihou jesenické rodačky a nakladatelky Marie Hajdové. To, jak se jí podařilo vystihnout charakter tohohle kraje, je jako ocitnout se v Tančírně v Račím údolí s albem Beztíže ve sluchátkách. Tématicky vlastně nejde o nic objevného – Lucii se rozpadl život pod rukama a vrací se zpět do míst svého dětství a do starého rodinného domu, který pro ni dřív byl bezpečným útočištěm. Potkává staré známé z dětství, nahlíží do maloměšťáckého života plného křivd, kde létají záclonky kuchyní, jen co projde kolem a zároveň se snaží přehodnotit svůj současný život. Klasická vztahovka postavená na charakterech, které zná ze svého života každý a na situacích, které jsou důvěrně známé. Upřímně nebýt kniha lokalizována do mých oblíbených míst, asi bych po ní nesáhla. Není to málo? Stačí to?
Hodnocení: 3/5
HAJDOVÁ, Marie. Jeřabinový dům. V Praze: Paseka, 2022. ISBN 978-80-7637-325-9.
Lars Mytting – Šestnáct stromů na Sommě
Edvard chce rozluštit rodinné tajemství svých předků, rodiči počínaje. Pátrání ho zavede z rodného Norska na Shetlandy, kde doufá na – jít stopy po svém prastrýci, který se za druhé světové války zapojil do odboje proti Němcům. Přitom Edvardův dědeček, u nějž vnuk vyrostl, byl zcela opačného smýšlení než jeho bratr, podporoval nacisty. Edvard se noří stále hlouběji do historie, až dospěje k dějišti tragických bitev první světové války u řeky Sommy ve Francii, kde padlo víc než milion vojáků. Přeživší britští vojáci vzpomínali, že na bojišti jako zázrakem zůstala stát skupina šestnácti ořešáků. Reálný a uvěřitelný příběh nepostrádá tajemství a napětí a čte se jako detektivka pro náročné v tom nejlepším slova smyslu. (Zdroj)
A další velké trápeníčko! Páč tuhle knížku jsem četla skoro měsíc a těch cukání jí odložit, bylo fakt hodně! Jakkoliv byla tahle kniha v literárních kruzích chválená a dostalo se jí pozitivního přijetí čtenářstvem, my dva jsme si do oka nepadli.
Norský autor Lars Mytting má rád dřevo a ještě raději o něm píše 🙂 Ústředním motivem knihy je totiž dřevo z šestnácti ořešáků, které přestály nejkrvavější bitvu první světové války. Dřevo z těchto stromů, stejně jako velké dějiny provázejí hlavního hrdinu Edvarda celou knihou. To, co začíná jako pátrání po dávno zemřelých rodičích, se obrací v historickou mozaiku několika generací. Edvardova cesta ho nakonec zavede opravdu až do Francie, kde se dozví pravdu o své rodině i spojení s 16 stromy, které jsou symbolickým mostem mezi jeho rodinou a minulostí.
Venkovský mladík, který strávil celý život s prarodiči, kteří před ním velmi pečlivě tajili minulost, tak hledá svoji identitu i budoucí směřování. Celá kniha je vlastně o schopnosti přijmout rozhodnutí předchozích generací, vyrovnat se s nimi a nebabrat se ve věcech, které už dávno nemůžeme ovlivnit.
Hodnocení: 3/5
MYTTING, Lars. Šestnáct stromů na Sommě. Přeložil Jarka VRBOVÁ. Praha: Argo, 2022. ISBN 978-80-257-3680-7.
