Listopad byl celou naší rodinu náročnější. Nastoupila jsem na krátký úvazek do práce a dětem tím vyvstala „povinnost“ chození do družiny a spaní ve školce. No nebudu lhát, bylo to vyčerpávající víc pro mě než pro ně 😀 Ano, jsem závislák na svých dětech, práce mě nesmírně baví a těší, ale chybí mi jejich přítomnost a štěbetání. Na druhou stranu vést pár hodin denně konverzaci s dospělými pozvedne na duchu. A i na pár knih v novém režimu došlo, moje obavy, že nebudu mít na čtění chuť/čas/náladu se naštěstí ukázaly jako liché.
Terry Pratchett – Pastýřská koruna
Pastýřská koruna je poslední knihou Terryho Pratchetta. Napsal ji během posledního roku svého života, ještě předtím, než začátkem roku 2015 podlehl neodbytné a atypické formě Alzheimerovy choroby. Uzavřou se tu dobrodružství Toničky Bolavé, jejích oddaných Fíglů i spřátelených čarodějek. Objeví se i zcela nový hrdina, který si jistě velmi rychle získá sympatie čtenářů, a nikoliv jen jejich. Dojde k válce s elfy, která je sice krátká, ale o to zuřivější, a jistě neprozradíme nic nečekaného, když řekneme, že elfové i tentokrát odtáhnou s krvavými nosy. Podíváme se do Ankh-Morporku, k trpasličí firmě, která se zabývá výrobou košťat, a zažijeme dosti nezvyklou přeměnu povýšené čarodějky paní Našeptávalové. Rozloučíme se s celou řadou starých známých a jde o loučení o to těžší, že o jejich dalších osudech si už můžeme nechat jen zdát. (Zdroj)
Můj vztah k Terrymu Pratchettovi je velmi velmi dlouhý a intenzivní. Jeho knihy jsem začala v pubertě a stal se prvním autorem, u kterého jsem netrpělivě vyhlížela každou nově přeloženou knihu. Ač fantasy čtu velmi výjimečně, je jedním z mála autorů, kterým jsem byla vždy věrná a všechny knihy přečetla několikrát. Pastýřská koruna je poslední Pratchettova kniha, dlouho jsem ji odkládala, šetřila si jí a čekala na vhodný okamžik. Klasický knihomolský paradox – těšíš se na knihu, ale na druhou stranu je ti líto jí číst 🙂
V Pastýřské koruně se symbolicky uzavře sága zeměplošských čarodějnic. Jedna z nich odejde do Smrťovy říše a dospívající Tonička Bolavá má zaujmout její místo. Jenže pendlovat mezi Lancre a Křídou se moc nedá, toho využijí krvelační elfové a začnou opět škodit. Tonička musí zmobilizovat všechny bývalé i budoucí čarodějky a odkázat s pomocí Nac Mac Fíglů elfy zpět do jejich říše.
V útlé knížce je vše, co mám na autorovi tolik ráda – skvělý humor, hlášky, moje oblíbené postavy, napětí i dobrodružství. Na Pastýřské koruně je znát, že je očividně psaná narychlo, kdyby měl autor více času, jistě by finální verze vypadal trochu jinak.
Hodnocení: 4/5
PRATCHETT, Terry. Pastýřská koruna. Přeložil Jan KANTŮREK. Praha: Talpress, 2017. ISBN 978-80-7197-646-2.
Elena Ferrante – Tíživá láska
V prvním románu Eleny Ferrante, autorky celosvětového bestselleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací do rodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulé matky Amalie. Autorka v próze tematizuje problematický vztah italských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí před svými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezené spoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejího života a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Ferrante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavní roli hraje hledání a nalézání – ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.(Zdroj)
Velmi očekávaná kniha pro všechny fanoušky Geniální přítelkyně. Tíživou lásku jsem si koupila v domnění, že se mi dostane další dávky Neapole, italských rychlých dialogů, horké atmosféry, pavlačových hádek i surovosti. Ale ouha, kromě lokality nemá Tíživá láska s Geniální přítelkyní nic moc společného. Chaotické, surrealistické, těžko uchopitelné… Většinu knihy se vlastně vůbec nic neděje, sledujeme tok myšlenek hlavní hrdinky, která se vrací do rodného města zjistit, zda se její matka utopila omylem nebo jí někdo pomohl. Spoustu pasáží jsem četla několikrát a stejně vlastně nevím, co tím chtěla autorka říct. V knize se dost zmateně prolínají vzpomínky na dětství, úvahy o rodičích a realita, nepozorný čtenář se v textu ztratí během pár odstavců. Za mě bohužel zklamání, velmi doporučuji spíš Dny odpuštění a nebo pustit si Geniální přítelkyni na HBO.
Hodnocení: 3/5
Martin Selner – Autismus a Chardonnay
Co mají společného písek a sušenky? Nebo hokejky s plyšákem a modřiny s letákem? Zeptejte se Martina Selnera! Mimo to, že pracuje ve Slunečním domově, kde se stará o děti s autismem, oplývá totiž darem spojit dvě zdánlivě nesouvisející věci. Tyto neobvyklé dvojice mu slouží jako odrazový můstek k tomu, aby nám přiblížil svět autistických dětí a jejich i své každodenní starosti. „Drobnosti jsou tu, aby nám připomněly velké věci,“ poznamenává a v kratičkých kapitolách zároveň varuje, že život s autismem, ať už je to diagnóza vaše nebo někoho z blízkého okolí, rozhodně nevypadá jako v Rain Manovi, přesto je důležité neztrácet humor a někdy si k tomu otevřít dobré víno. (Zdroj)
Beletristické knihy o autismu, potažmo o psychických chorobách už nejsou naštěstí tabu a každý rozumně uvažující člověk by si měl alespoň jednu přečíst. Třeba by mu to pomohlo malinko pochopit ten „druhý“ komplikovaný svět a ukázat, že i lidé, kteří se vymykají z běžných škatulek, jsou pořád lidé z masa a kostí, kteří cítí a potřebují cítit.
Martin Selner svoji knihu, která vychází ze stejnojmenného blogu, okořenil pořádnou dávkou suchého ironického humoru. Autismus a chardonnay je spíš sbírka postřehů a zápisků ze života jednoho vychovatele v domově pro autisty. Kniha je stejně jako autistické děti velmi bezprostřední, upřímná, ale přitom nemoralizuje. Neukazuje autora jako novodobého spasitele ani nehraje na citlivou strunu rodičů zdravých dětí. Zato je vtipná, upřímná a syrová.
„Mám rád nálepky… třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem.“
Hodnocení: 4/5
SELNER, Martin. Autismus & Chardonnay. V Praze: Paseka, 2017. ISBN 978-80-7432-862-6.
Tom Rob Smith – Dítě číslo 44
Strhující kriminální příběh s reálným pozadím zasazený do Sovětského svazu 50. let minulého století.
Brutální stalinský režim udržuje všechny občany ve strachu a přikazuje jim věřit, že socialistické společnosti se podařilo zcela vymýtit zločinnost. Mrtvý chlapec nalezený u železniční trati v Moskvě proto nemohl být zabit, jak tvrdí jeho příbuzní. Příslušník ministerstva státní bezpečnosti Lev Děmidov splní rozkaz nadřízených a pomůže zatajit fakta, začnou v něm však hlodat pochybnosti. Brzy poté se společně s manželkou Raisou ocitnou ve vyhnanství na Urale. Zdá se však, že k vraždám dětí dochází i tam… (Zdroj)
Nejsem velký čtenář detektivek ani thrillerů, beru je hlavně jako oddychovku a zpestření. Problém je v tom, že na knižním trhu je tolik knih tohoto žánru, že mě už máloco dokáže překvapit. Potřebuji pořádné napětí, atmosféru, která mi nedovolí knihu odložit a překvapivý zvrat, co mě posadí na zadek. A tahle kriteria jen tak někdo nesplní.
Občas ale sáhnu po prověřené klasice, to bylo i v případě Dítěte číslo 44. Knihu jsem četla před několika lety, film viděla znovu nedávno (protože Tom Hardy, žeano) a i teď můžu konstatovat, že tohle mě jednoduše baví. Mrazivá atmosféra stalinistického Ruska je velmi vděčné období, vybudovat v knize v tomhle režimu paranoidní ovzduší nedá příliš práce. K tomu polepšený hlavní hrdina, který se nebojí pořádně si zašpinit ruce a dětské oběti sériového vraha, dělají z Dítěte číslo 44 skvěle vystavěnou knihu. A i ten nečekaný zvrat na konci nechybí 🙂
Hodnocení: 4/5
Občas ale sáhnu po prověřené klasice, to bylo i v případě Dítěte číslo 44. Knihu jsem četla před několika lety, film viděla znovu nedávno (protože Tom Hardy, žeano) a i teď můžu konstatovat, že tohle mě jednoduše baví. Mrazivá atmosféra stalinistického Ruska je velmi vděčné období, vybudovat v knize v tomhle režimu paranoidní ovzduší nedá příliš práce. K tomu polepšený hlavní hrdina, který se nebojí pořádně si zašpinit ruce a dětské oběti sériového vraha, dělají z Dítěte číslo 44 skvěle vystavěnou knihu. A i ten nečekaný zvrat na konci nechybí 🙂
Hodnocení: 4/5
SMITH, Tom Rob. Dítě číslo 44. Vyd. 2. Přeložil Josef HANZLÍK. Praha: Knižní klub, 2013. ISBN 978-80-242-4198-2.
Anthony Doerr – O dívce Grace
David Winkler, tichý chlapec okouzlený nestálostí počasí a posedlý sněhem, žije na Aljašce ve městě Anchorage. Někdy vidí události ještě předtím, než se stanou ‒ muže s krabicí na klobouky srazí autobus, sám David se v supermarketu zamiluje do krásné ženy. Sen o tom, že se mu nepodaří zachránit svou malou dceru při záplavách, ho naprosto zdrtí. Odjede tisíce mil daleko, opustí svou rodinu, domov i budoucnost, aby vyplnění tohoto snu zabránil. Na ostrově v Karibiku, kde skončí sám a bez peněz, navíc netuší, jestli jeho dcera přežila a jestli mu manželka útěk kdy odpustí, mu poskytne přístřeší rodina s mladou dcerou. A právě ta ho nakonec probudí zpět k životu a přiměje ho hledat všechny, jež opustil. (Zdroj)
Anthony Doerr je autor známé a chválené knihy Jsou světla, která nevidíme. Ta na mě čeká v knihovně, takže jsem zatím sáhla po jeho starší knize O dívce Grace. Za překrásnou obálkou se skrývá příběh Davida Winklera, který žije na Aljašce obyčejný život plný fascinace vodou ve všech svých skupenstvích. David má občas jasnovidecké sny, ve kterých vidí události, které se (možná?) v budoucnu stanou. Jeden ze snů předpovídá i utonutí jeho maličké dcery Grace, David se zcela nepochopitelně rozhodne rodinu opustit. Osud ho zavane na tropický ostrov, kde žije několik desítek let, aniž by věděl, zda Grace opravdu utonula nebo žije. Na stará kolena se vydá na Aljašku zjistit, jak to s jeho milovanými před mnoha lety dopadlo.
Hlavní hrdina ve spoustě momentů jedná naprosto iracionálně, některá rozhodnutí jsou úplně postavená na hlavu a žádný rodič by se takto nechoval. Sám o sobě působí jako slaboch, co utíká před svými problémy na konec světa. Ono opustit manželku a dceru, dvacet let se užírat nevědomostí, na to je potřeba pořádná hroší kůže. Negativa vyvažuje překrásný autorův jazyk, který přechází do téměř snových pasáží a okouzlující atmosféra, která mi připomněla skvělou knihu Sarah Winman Rok zázraků. O dívce Grace je kniha pro vyznavače pomalého tempa, úvah a jemné atmosféry.
Hodnocení: 3/5
Hlavní hrdina ve spoustě momentů jedná naprosto iracionálně, některá rozhodnutí jsou úplně postavená na hlavu a žádný rodič by se takto nechoval. Sám o sobě působí jako slaboch, co utíká před svými problémy na konec světa. Ono opustit manželku a dceru, dvacet let se užírat nevědomostí, na to je potřeba pořádná hroší kůže. Negativa vyvažuje překrásný autorův jazyk, který přechází do téměř snových pasáží a okouzlující atmosféra, která mi připomněla skvělou knihu Sarah Winman Rok zázraků. O dívce Grace je kniha pro vyznavače pomalého tempa, úvah a jemné atmosféry.
Hodnocení: 3/5
DOERR, Anthony. O dívce Grace. Přeložil Jana JAŠOVÁ. Brno: MOBA, 2017. ISBN 978-80-243-7652-3.
Petra Soukupová – Kdo zabil Snížka
Když si Martina přála psa, netušila, že se Snížkem budou samé potíže. Z malého bílého štěněte vyrostl pes, kterého skoro nikdo ve vesnici nemá rád. Dokonce i její máma se ho bojí. A tak když Martina jednoho dne najde Snížka mrtvého, hned ji napadne, že nezemřel náhodou. Opravdu Snížka někdo zabil? Martina se spolu s kamarády Frantou, Kájou a Viktorem pustí do vyšetřování Snížkovy smrti a jejich dobrodružné pátrání přinese nečekaná odhalení. (Zdroj)
Je jedno, jestli Petra Soukupová napíše scénář, knihu pro dospělé nebo pro děti, její jméno je pro mě zárukou kvality. Dětská detektivka Kdo zabil Snížka je volně propojena s knihou Nejlepší pro všechny. Stejné prostředí, stejné postavy, autorka psala obě knihy zároveň. Ve „Snížkovi“ se parta dětí pokouší vypátrat, kdo mohl zabít psa Snížka, kterého bohužel téměř všichni lidé z vesnice nesnášejí. I když nebyl Snížek zrovna parťák do nepohody a na svém kontě měl i pár slepic, malá Martina ho milovala celým svým dětským srdcem. S pomocí svých přátel při pátrání po domnělém vrahovi mimoděk odhalují tajemství svých rodičů, příbuzných i méně známých obyvatel Rybné, kde si všichni takřka vidí do talíře. Petra Soukupová skvěle vystihla niterný dětský svět, do kterého občas zasahují problémy dospělých. Knihu výborně doplňují krásné ilustrace Terezy Ščerbové.
Hodnocení: 4/5
SOUKUPOVÁ, Petra. Kdo zabil Snížka?. Ilustroval Tereza ŠČERBOVÁ. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7577-226-8.
Poslední měsíc roku bude sice jako obvykle plný vánočních příprav, ráda bych ale přečetla alespoň Potrhaná křídla Ruty Sepetys a Píseň z pytlíku na zvratky od Nicka Cavea.