Čtu v květnu

Nutno říct, že co se týče kvality knih, přečtených za květen, byl tenhle měsíc z letošního roku bezkonkurenčně nejlepší a myslím, že ho jen tak něco nepřekoná. Přečetla jsem nové knihy nekorunovaných královen české současné literatury, jednu sondu do hokejové mládeže a silnou “propleteninu” mladého čaského autora.

Frederick Backman – Medvědín

Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele Medvědína to znamená všechno. 

Takové vítězství by totiž mohlo přitáhnout pozornost k upadajícímu městečku: přilákat státní dotace i talentované sportovce, kteří by dali Medvědínu přednost před většími městy v kraji. 

Takové vítězství by rozhodně znamenalo všechno pro hubeného teenagera Amata, který je všude mimo led za otloukánka; pro Kevina, hvězdu juniorského družstva, stojícího jen krůček od zářivé budoucnosti v NHL; i pro Petera, obětavého sportovního ředitele HC Medvědín, jehož vlastní profesionální hokejová kariéra skončila tragédií. 

Tým má šanci splnit sny celého města. Jenže jedné noci během zapíjení semifinálového vítězství se cosi odehraje mezi Kevinem a Peterovou dcerou — a najednou je všechno jinak. (Zdroj)

Frederick Backman patří dlouhodobě mezi oblíbené a kladně hodnocené autory. Já osobně jsem od něj četla pouze humoristickou úvahu na rodičovské téma s názvem Co by můj syn měl vědět o světě. K Medvědínu jsem přistupovala s velkým respektem, knihu s tématem hokeje jsem četla naposled v dětství v éře “foglarovek” a “mannovek”, kdy byla hitem kniha S devatenáctkou do Bernu. Navíc se kolem Medvědína strhnul poměrně velký hype na sociálních sítích, který má na mě většinou opačný efekt.

Jenže! Ono to bylo opravdu skvělé! Po dlouhé době se mi povedlo natrefit na knihu, která se četla s absolutní lehkostí, měla skvěle vybalancovanou hranici humoru a velmi závažných témat, byla uvěřitelná a konání všech postav dávalo smysl. Po přečtení poslední kapitoly jsem měla pocit, jako kdyby Medvědín bylo skutečné místo.

Všechny dějové linie, ty rodičovské, hokejové, pubertální i školní dokázal Backman podat velmi lidsky a srozumitelně, že si jí musí zamilovat i ten, kdo o hokeji neví zhola nic.

Hodnocení: 5/5

BACKMAN, Fredrik. Medvědín. Přeložil Helena MATOCHOVÁ. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7577-167-4.

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? 

Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.  (Zdroj)

Tiché roky opěvované Aleny Mornštajnové se staly snad nejočekávanější knihou letošního jara a jsem velmi zvědavá, zda budou trhat rekordy v prodejnosti stejně jako Hana…


Tiché roky nejsou Hana, ani Slepá mapa, ani Hotýlek… Jsou úplně jiné, intimní, skromné a uzavřené. Osudy jedné rodiny, kde je spousta bolesti nevyřčená, otázky netolerovány a problémové vztahy přenášené na další generaci, v tom se autorka pohybuje s bravurní lehkostí. Pomalý a napjatý vztah otce a dcery vrcholí v drama, ve kterém není vítěze, pouze dvou poražených lidí, kteří se snaží žít podle svých vlastních ideálů…


Tiché roky nemají ambice překročit stín Hany, naopak, nehrají na soucitnou vlnu, ale předkládají pozorným čtenářům spoustu témat k zamyšlení, kam vede zavírání kostlivců do skříně.

Hodnocení: 5/5

MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Tiché roky. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-911-3.

Jan Štifter – Sběratel sněhu

Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelky starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená. (Zdroj).

Jestli mám nějaké knihy opravdu ráda, tak jsou to propletence dějových a časových linií, které do sebe postupem děje zapadají jako kousky skládačky. Pro ty, kdo mají rádi témata druhé světové války, odsunu Němců, rodových břemen, které si táhneme jako kouli na noze, je tu Sběratel sněhu.

Dějové linky jednotlivých rodin a postav jsou přehledně členěné do kapitol, což dost zjednodušuje orientaci v čase. Tři časové linky (30. léta , 50. léta a současnost) si s sebou nesou palčivé problémy své doby, které se autorovi povedlo velmi dobře vystihnout. V knize se objeví i lehce “duchařské” téma, které ale naštěstí není vůbec naškodu a fuguje jako spojovací vodítko mezi dějovými linkami.

Sběratel sněhu je historicky i sociologicky zajímavá a čtivá kniha, od které se nebudete moct odtrhnout.

Hodnocení: 5/5

ŠTIFTER, Jan. Sběratel sněhu. V Praze: Vyšehrad, 2018. Tvář (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-984-1.

Viktorie Hanišová – Rekonstrukce

Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. 

Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… 

Svojí poslední knihou Rekonstrukce Viktorie Hanišová uzavírá volnou trilogii románů s palčivými a komplikovanými rodičovskými tématy. Anežka byla o adopci, rasových předsudcích i promítání svých představ do dětí, Houbařka zase nejen o houbách, ale hlavně o popírání traumat a zneužívání v rodině. Rekonstrukce se dotýká dalšího palčivého tématu, a to vlastní ne/schopnosti vyrovnat se s rodinnou tragédií.

To nejhorší se odbude na úplném začátku knihy, kdy hlavní hrdinka zažije traumatizující událost, která by položila na lopatky i dospělého. Najde doma svoji matku, která zabila mladšího brášku a spáchala sebevraždu. Eliška se celý život snaží pochopit, proč se tohle celé vůbec událo a zda tomu šlo předejít. Pátrá nejen po vlastní minulosti, ale snaží se zjistit, proč matky ve svých rolích selhávají a ubližují svým dětem.

Ač se jedná o velmi komplikované a srdcervoucí téma, především pro ty, kdo mají své děti, vražda a sebevražda tu slouží především jako prostředek k vyjádření vlastní posedlosti i to, jak události z dětství ovlivňují náš dospělý život.

Viktorie Hanišová nehraje na city, ale jde si tvrdě za svým. Nesnaží se vzbudit soucit či odsoudit matky, které vztáhnou ruku na své milované, ale tvrdě servíruje realitu a fakta.

Hodnocení: 4/5

HANIŠOVÁ, Viktorie. Rekonstrukce. Brno: Host, 2019. Román (Host). ISBN 978-80-7577-817-8.

Kazuo Ishiguro – Malíř pomíjivého světa


Tento román se vrací do Japonska těsně po druhé světové válce. Hlavní postavou a vypravěčem příběhu je malíř Masudži Ono, který dal ve 30. letech svůj talent do služeb japonské militaristické propagandy, a svého nejlepšího žáka dokonce udal na policii jako ideologicky nespolehlivého. Ono se jako mnoho lidí své generace stává náhle společensky nežádoucí osobou a měl by se možná za své minulé činy „omluvit“ sebevraždou, avšak malířova fasáda dlouho nejeví žádné známky trhlin. Náš čtenář jistě ocení pohled do nitra člověka, jenž se lidsky i umělecky propůjčil totalitnímu režimu a přežil jeho pád. (Zdroj)

Kazuo Ishiguro je pro mě pokaždé velká výzva. Jeho knihy jsou natolik jiné a zvláštní než to, co většinou čtu, že si ho musím pečlivě dávkovat po kapkách.

Po lehkém začátku, kdy autor míchá vzpomínky hlavního hrdiny na jeho mládí a současné potíže s vyjednáváním s rodinou potencionálního ženicha, přitvrdí a odkryje karty. Ač se hlavní hrdina – malíř Masudži Ono – tváří jako skromný umělec a milující otec, okolnosti z jeho okolí ukazují, že pod vnější maskou se schovává zrůda, která se neváhá zaprodat jakémukoliv režimu.

Slušnost, formálnost a japonské zvyklosti jsou jen zástěrka pro pokrytectví a zlobu. Ishiguro nepíše přímo, ale naopak význam schovává do pomalého běhu textu, kde jen cítíme, jak to pod povrchem bublá a vře.

Hodnocení: 4/5

ISHIGURO, Kazuo. Malíř pomíjivého světa. Druhé vydání. Přeložil Jiří HANUŠ. Praha: Argo, 2018. AAA (Argo). ISBN 978-80-257-2552-8.

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *