Se začátkem nového měsíce si sem jdu odložit svůj lednový čtenářský deník. A pro větší přehlednost jsem u všech starších knižních článků doplnila bodové hodnocení všech knížek. Pilná jsem, jen tím nejvyšším pětibodovým šetřím 🙂
Jiří Hájíček – Selský baroko
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů. Zdroj
Pro Jiřího Hájíčka mám velikou slabost, po té, co jsem za jeden víkend vcucla Dešťovou hůl, netrpělivě vyhlížím v knihovně jakoukoliv jeho knihu. Tentokrát jsem měla obří štěstí na Selský baroko, nejvyšší hodnocení mu po zásluze náleží.
Kniha je opět situovaná na Jižních Čech, do okolí populárních Holašovic a malých jihočeských vesniček, ve kterých žijí starousedlíci. Samotář Petr se živí sestavováním rodokmenů a přehrabováním se v historii. V jedné politicky zaměřené zakázce se dostane do padesátých let minulého století a odkrývá tajemství místní krásky té doby. Do místních intrik, lásky, pomluv a záště, která rozloží několik rodin, se navíc nepěkně zamotá socialistická kolektivizace.
Hlavního hrdinu nelze nemilovat. Zkrachovalý čtyřicátník, bez peněz, bydlící u svého známého sochaře, osamělý a s pevnou morálkou, ale přitom tak naivní. K politování, ale přitom obdivuhodný. Do cesty mu náhoda přihraje mladou ženu z Prahy, ale na konci knihy Daniela sehraje mnohem větší roli, než jak se zpočátku zdálo.
Proti nejnovější knize Dešťová hůl kniha postrádá jihočeskou lyričnost, poetické popisy krajiny, při kterých má čtenář pocit, jako kdyby stál přímo v centru dění, jsou tu omezené na minimum. Naopak nechybí smutné až děsivé sondy do minulosti, kdy Hájíček velmi realisticky popisuje průběh kolektivizace, které vedly k likvidaci celých rodin a nesmazatelně se podepsaly na celém českém venkově.
„A přitom my jsme si nesměli v komoře vzít ani vajíčko, aby se splnily dodávky. Tak vysoký byly a tatínek byl zavřenej, že neplní. Dostal měsíc natvrdo, v době polních prací! Jak mohl potom plnit? Sousedí pomohli, maminka s babičkou dřely a my děti po odpolednách… a dělaly se tehdy domovní prohlídky. A ty pokuty! Dvacet tisíc korun za nesplnění dodávek.“
HÁJÍČEK, Jiří. Selský baroko. Vyd. 2. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-300-5.
Hodnocení: 5/5
Kniha je opět situovaná na Jižních Čech, do okolí populárních Holašovic a malých jihočeských vesniček, ve kterých žijí starousedlíci. Samotář Petr se živí sestavováním rodokmenů a přehrabováním se v historii. V jedné politicky zaměřené zakázce se dostane do padesátých let minulého století a odkrývá tajemství místní krásky té doby. Do místních intrik, lásky, pomluv a záště, která rozloží několik rodin, se navíc nepěkně zamotá socialistická kolektivizace.
Hlavního hrdinu nelze nemilovat. Zkrachovalý čtyřicátník, bez peněz, bydlící u svého známého sochaře, osamělý a s pevnou morálkou, ale přitom tak naivní. K politování, ale přitom obdivuhodný. Do cesty mu náhoda přihraje mladou ženu z Prahy, ale na konci knihy Daniela sehraje mnohem větší roli, než jak se zpočátku zdálo.
Proti nejnovější knize Dešťová hůl kniha postrádá jihočeskou lyričnost, poetické popisy krajiny, při kterých má čtenář pocit, jako kdyby stál přímo v centru dění, jsou tu omezené na minimum. Naopak nechybí smutné až děsivé sondy do minulosti, kdy Hájíček velmi realisticky popisuje průběh kolektivizace, které vedly k likvidaci celých rodin a nesmazatelně se podepsaly na celém českém venkově.
„A přitom my jsme si nesměli v komoře vzít ani vajíčko, aby se splnily dodávky. Tak vysoký byly a tatínek byl zavřenej, že neplní. Dostal měsíc natvrdo, v době polních prací! Jak mohl potom plnit? Sousedí pomohli, maminka s babičkou dřely a my děti po odpolednách… a dělaly se tehdy domovní prohlídky. A ty pokuty! Dvacet tisíc korun za nesplnění dodávek.“
HÁJÍČEK, Jiří. Selský baroko. Vyd. 2. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-300-5.
Hodnocení: 5/5
Lee Harper – Jako zabít ptáčka
Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí. Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. Zdroj
Tuto knihu jsem na svém „must read“ listu jsem měla velmi velmi dlouho. Až výzva Jakuba alias Book´s calling a založení jeho čtenářského klubu na Goodreads, mě donutila si jí konečně půjčit v knihovně a přečíst.
Předesílám, že to není jednoduché čtení a ne každému sedne. Poté, co jsem se přenesla přes prvních cca 50 stránek, byla jsem naprosto lapena. Kniha obsahuje mnoho nadčasových a silných myšlenek, občas bylo až děsivé, jak je kniha z roku 1959 aktuální, jak se předsudky, strach z neznámého, manipulace pomocí nejnižších pudů a absence morálky táhnou lidmi skrz generace. Nejde o žádné strhující čtení, kdy člověk obrací bez dechu jednu stránku za druhou. Děj lehce plyne stejně jako horký den v Alabamě. Plíživé zlo je ale o to děsivější.
Kniha je vyprávěna z pohledu malé osmileté holčičky Jane, zvané Čipera. Se svým starším bratrem Jemem a otcem Atikusem Finchem žijí v malém ospalém městečku v Alabamě. Atikus se živí jako advokát a je chován celým městem ve velké úctě. Čipera a Jem tráví společně většinu času hrami, nudnou školní docházkou či provokacemi podivínského souseda Buby, kterého se ve skutečnosti oba bojí. Díky velmi nadčasové, tolerantní a respektující výchově otce z nich vyrůstají dvě velmi sebevědomé osoby s na tu dobu renesančním pohledem na svět. Horká Alabama se svými bavlníkovými plantážemi a relativně poklidně žijícími komunitami bělochů a černochů je obrácena vzhůru nohama poté, co je černý mladík obviněn ze znásilnění mladé bělošky. Rasistické projevy, pokusy o veřejný lynč, pomluvy… Hon na čarodejnice začíná… Atikus se k nevoli města ujme obhajoby obviněného, tím se v centru dění ocitají i Čipera a Jem.
Kniha pro mě měla dva skvělé vrcholy. Prvním byla část ze soudního přelíčení, výpovědi svědků a závěrečná řeč obou stran. Atmosféra tak hutná, že by se dala krájet. Druhým vyvrcholením byl závěr celé knihy, kdy jsou obě děti při nočním návratu ze školního představení přepadeny a pomůže jim někdo, koho vůbec nečekaly (abych příliš nespoilerovala :-))
Celý příběh je vyprávěn Čiperou, její naivní dětský pohled nutí číst mezi řádky a výborně kontrastuje se čtenářovým vlastním dospělým názorem. A Atikus Finch je dokonalým ztělesněním dobra – moudrý, sečtělý, nekonečně spravedlivý a milující. Takový muž, který se vyskytuje jen v knihách nebo ve filmech.
No a teď ještě shlédnout stejnojmenný film z roku 1962 s Gregory Peckem v hlavní roli. Na csfd.cz má krásných 85 %.
„Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi.“
„Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co děje.“
„Ušlechtilí lidé jsou ti, co nejlépe naloží s tím, co mají v hlavě.„
LEE, Harper. Jako zabít ptáčka. Přeložil Marcela MAŠKOVÁ, přeložil Igor HÁJEK. Praha: Mladá fronta, 2016.
Předesílám, že to není jednoduché čtení a ne každému sedne. Poté, co jsem se přenesla přes prvních cca 50 stránek, byla jsem naprosto lapena. Kniha obsahuje mnoho nadčasových a silných myšlenek, občas bylo až děsivé, jak je kniha z roku 1959 aktuální, jak se předsudky, strach z neznámého, manipulace pomocí nejnižších pudů a absence morálky táhnou lidmi skrz generace. Nejde o žádné strhující čtení, kdy člověk obrací bez dechu jednu stránku za druhou. Děj lehce plyne stejně jako horký den v Alabamě. Plíživé zlo je ale o to děsivější.
Kniha je vyprávěna z pohledu malé osmileté holčičky Jane, zvané Čipera. Se svým starším bratrem Jemem a otcem Atikusem Finchem žijí v malém ospalém městečku v Alabamě. Atikus se živí jako advokát a je chován celým městem ve velké úctě. Čipera a Jem tráví společně většinu času hrami, nudnou školní docházkou či provokacemi podivínského souseda Buby, kterého se ve skutečnosti oba bojí. Díky velmi nadčasové, tolerantní a respektující výchově otce z nich vyrůstají dvě velmi sebevědomé osoby s na tu dobu renesančním pohledem na svět. Horká Alabama se svými bavlníkovými plantážemi a relativně poklidně žijícími komunitami bělochů a černochů je obrácena vzhůru nohama poté, co je černý mladík obviněn ze znásilnění mladé bělošky. Rasistické projevy, pokusy o veřejný lynč, pomluvy… Hon na čarodejnice začíná… Atikus se k nevoli města ujme obhajoby obviněného, tím se v centru dění ocitají i Čipera a Jem.
Kniha pro mě měla dva skvělé vrcholy. Prvním byla část ze soudního přelíčení, výpovědi svědků a závěrečná řeč obou stran. Atmosféra tak hutná, že by se dala krájet. Druhým vyvrcholením byl závěr celé knihy, kdy jsou obě děti při nočním návratu ze školního představení přepadeny a pomůže jim někdo, koho vůbec nečekaly (abych příliš nespoilerovala :-))
Celý příběh je vyprávěn Čiperou, její naivní dětský pohled nutí číst mezi řádky a výborně kontrastuje se čtenářovým vlastním dospělým názorem. A Atikus Finch je dokonalým ztělesněním dobra – moudrý, sečtělý, nekonečně spravedlivý a milující. Takový muž, který se vyskytuje jen v knihách nebo ve filmech.
No a teď ještě shlédnout stejnojmenný film z roku 1962 s Gregory Peckem v hlavní roli. Na csfd.cz má krásných 85 %.
„Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi.“
„Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co děje.“
„Ušlechtilí lidé jsou ti, co nejlépe naloží s tím, co mají v hlavě.„
LEE, Harper. Jako zabít ptáčka. Přeložil Marcela MAŠKOVÁ, přeložil Igor HÁJEK. Praha: Mladá fronta, 2016.
Hodnocení: 5/5
Ruta Sepetys – Sůl moře
Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství.Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian, jejichž cesty se zkřížily na lodi, která slibovala spásu. Jmenovala se Wilhelm Gustloff. Přišli každý odjinud, ale všechny je žene a pomalu dohání neštěstí, lži a… válka. Když se svoboda zdá na dosah, udeří tragédie. V tu chvíli je naprosto jedno, z které jste země a kultury či jaký je váš společenský status. Všech deset tisíc lidí na palubě bojuje za jedinou věc: Chtějí přežít.Zdroj
Občas se mi dostane do rukou kniha, u které jako kdyby čas letěl a já jen otáčela jednu stránku za druhou. A pokud se jedná o příběh založený na skutečných událostech, jsou to další body navíc.
Příběh se odehrává ke konci druhé světové války nedaleko Východního Pruska, které je dnes součástí Ruska, Polska a Litvy. K moři do přístavů na Baltském pobřeží proudí tisíce uprchlíků mnoha národností, kteří utíkají před Rusy i Němci, v bezpečí už není vůbec nikdo. Kromě pohnutých osudů si mnoho nich s sebou nese i smutná či děsivá tajemství. V téhle podivné národnostní směsi se potkávají i první tři hrdinové, jejichž osudy se vzájemně proplétají až do konce knihy. Mladá a krásná litevská zdravotní sestra Joana, těhotná Polka Emilia, která se vydává za Litevku a prušák Florian, který předstírá posla německého pohlavára. Ti všichni míří do přístavu na loď Wilhelm Gustloff, která má evakuovat tisíce uprchlíků do bezpečí. V přístavu se jim do cesty připlete i mladičký německý eléf Alfred, líná, nepříjemná, vlezlá až sociopatická postava, která je ve své podstatě naprosto nesnesitelná. Všem čtyřem se povede dostat na loď, jenže ta po vyplutí dostane tři zásahy od sovětské ponorky a jde ke dnu. Začíná boj o holý život, kde se nehledí na národnost, zásluhy či společenské vazby, hlavní je přežít za každou cenu.
Po přečtení téhle knihy vřele doporučuji googlit a googlit. Na výletním parníku Wilhelm Gustloff zahynulo šestkrát více lidé než na Titaniku, ale kdo o tom dneska ví? Kdo se ve škole učí, že šlo o největší námořní neštěstí všech dob (9000 obětí)? Kdo ví, že většina utopených byly děti (odhad 3000!) a ženy?Před několika lety jsem byla v Polsku v Gdyni na hudebním festivale. Samozřejmě jsme si do přístavů udělali výlet a moc mě mrzí, že jsem o téhle události neměla ani ponětí, protože v Gdyni (za 2WW Gotenhafen) probíhalo nalodění a je tady i stálá výstava, která se tomuhle námořnímu neštěstí věnuje
A nezapomeňte na doslov!
Občas se mi dostane do rukou kniha, u které jako kdyby čas letěl a já jen otáčela jednu stránku za druhou. A pokud se jedná o příběh založený na skutečných událostech, jsou to další body navíc.
Příběh se odehrává ke konci druhé světové války nedaleko Východního Pruska, které je dnes součástí Ruska, Polska a Litvy. K moři do přístavů na Baltském pobřeží proudí tisíce uprchlíků mnoha národností, kteří utíkají před Rusy i Němci, v bezpečí už není vůbec nikdo. Kromě pohnutých osudů si mnoho nich s sebou nese i smutná či děsivá tajemství. V téhle podivné národnostní směsi se potkávají i první tři hrdinové, jejichž osudy se vzájemně proplétají až do konce knihy. Mladá a krásná litevská zdravotní sestra Joana, těhotná Polka Emilia, která se vydává za Litevku a prušák Florian, který předstírá posla německého pohlavára. Ti všichni míří do přístavu na loď Wilhelm Gustloff, která má evakuovat tisíce uprchlíků do bezpečí. V přístavu se jim do cesty připlete i mladičký německý eléf Alfred, líná, nepříjemná, vlezlá až sociopatická postava, která je ve své podstatě naprosto nesnesitelná. Všem čtyřem se povede dostat na loď, jenže ta po vyplutí dostane tři zásahy od sovětské ponorky a jde ke dnu. Začíná boj o holý život, kde se nehledí na národnost, zásluhy či společenské vazby, hlavní je přežít za každou cenu.
Po přečtení téhle knihy vřele doporučuji googlit a googlit. Na výletním parníku Wilhelm Gustloff zahynulo šestkrát více lidé než na Titaniku, ale kdo o tom dneska ví? Kdo se ve škole učí, že šlo o největší námořní neštěstí všech dob (9000 obětí)? Kdo ví, že většina utopených byly děti (odhad 3000!) a ženy?Před několika lety jsem byla v Polsku v Gdyni na hudebním festivale. Samozřejmě jsme si do přístavů udělali výlet a moc mě mrzí, že jsem o téhle události neměla ani ponětí, protože v Gdyni (za 2WW Gotenhafen) probíhalo nalodění a je tady i stálá výstava, která se tomuhle námořnímu neštěstí věnuje
A nezapomeňte na doslov!
Maličkaté miminko se o mě otíralo nosíkem. Rytíř říkal, že je zčásti matka, zčásti otec a zčástí já. Jeslti je to tak, chci, aby se podívala do Lvova. Měla by poznat Polsko. Při pohledu na ní jsem najednou ucítila hlad po své zemi, po tlustých včelách nesoucích nektar z jabloňových květů a po ptácích prozpěvujících v lískových keřích.
Jak pozná pravdu od nepravdy? Uvěří, že Poláci, Židé, Ukrajinci, Arméni a Maďaři před válkou žili ve Lvově všichni pospolu v míru? Že jsem u nás v kuchyni s Rachel a Helen často dělala čaj a koblihy?
SEPETYS, Ruta. Sůl moře. Přeložil Petr ELIÁŠ. V Praze: CooBoo, 2016. ISBN 978-80-7544-180-5.
Hodnocení: 5/5
Viktorie Hanišová – Anežka
Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, do adopčního programu ji zařadí jen těžko a pověstné biologické hodiny tikají. Anežka, plavovlasá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen. Zoufalá Julie však dítě chce za každou cenu, a tak obchází zákon, aby si mohla vzít do péče Agnes — nechtěné romské děvčátko. Touží po miminku, Anežce, místo toho si domů přinese klubko svých vlastních předsudků, ztělesněný neuralgický bod české společnosti. A tak začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé, poznamenaném maloměšťáckou ustaraností své matky a vlastní neschopností vymanit se z klece stereotypů.Zdroj
V první řadě toto není kniha, kterou by si užil muž 🙂 a raději jí nedoporučuji ani těhotným ženám. Za to ty, které mají doma dcery, v ní najdou mnohé postřehy. Vztahy matek a dcer mohou být někdy tak náročné a zamotané, že dobrat se toho pravého konce je jako hledat jehlu v kupce sena. Anežka je velmi silná kniha, ve které není vítězů, pouze dvou poražených žen.
Příběh je vyprávěn ze tří pohledů, dva z nich tvoří hlavní ženská postava – Julie. Julie minulosti, úspěšná žena, věnující se sobě a svému partnerovi. Pěstěná, krásná, zaměřená na své potřeby. Jenže téhle „vystajlované“ Julii začínají tikat biologické hodiny a ona nastupuje jízdu za vysněným dítětem. Série vyšetření, preventivních opatření, počítání plodných dnů či měření bazální teploty se ale nezamlouvá jejímu partnerovi a ten jí časem opouští. Ale to už je Julie konečně těhotná… Bohužel život není jízda na růžovm jednorožci, Julie potratí a ocitá se sama. Touha po dítěti jí neopouští a tak si trochu nelegálním způsobem adoptuje novorozenou Ágnes. Jenže Ágnes je Romka a Julie si musí vymýšlet řadu neuvěřitelných historek o Ágnesině původu.
Julie přítomnosti je žena středního věku, potýkající se s neustálými konflikty se svojí pubertální adoptovanou dcerou. Ágnes se jeví jako problémové dítě se zálibou v drogách a útěcích z domova. Ale nic není takové, jak se na první pohled jeví.
Třetí pohled přichází ze strany samotné Ágnes. Adoptovaná holčička se snaží své matce neustále zalíbit, být v jejích očích dokonalá, ale naráží na nepochopení a nulový respekt. Postupem času odhaluje, odkud a jakým způsobem ke své adoptivní matce přišla a pochopitelně pátrá i po své biologické rodině.
Kniha velmi syrově a uvěřitelně popisuje, jak se na psychice a chování svých dětí můžou rodiče podepsat. Jak je důležité respektovat děti (svoje i adoptované), nepřetvářet je k obrazu svému a necpat do žádných škatulek. Anežka je kniha o tom, jak se z honby za dítětem stane vysněný projekt, který musí být hlavně dokonalý navenek, perfektní pro okolí, ale co hnije uvnitř, je potřeba tam zavřít a dělat, že neexistuje.
Autorce letos ve stejném nakladatelství vychází na jaře nová kniha – Houbařka. Podle anotace v edičním plánu se máme na co těšit.
Agnes sklopí oči a zdvihne dlaně, aby si chránila obličej. Julie ji zavalí výčitkami a nadávkami. Agnes ustupuje, až hlavou ťukne o mapu v předsíni. Už nemá kam couvat. Pomalu spustí dlaně, zvedne oči a začne si matku pozorně prohlížet. V jejím výrazu vidí vztek, zklamání a únavu. Matka na ni křičí, protože si neví rady, dojde Agnes konečně. Matka netuší, jak na ni, rozčiluje ji, že Agnes už není panenka na hraní, se kterou si může dělat, co si zamane. Její nejistota dodá Agnes sílu, oživí onu křivdu, kvůli které utekla, promění bezpečí domova, tak lákavé v chladné a vlhké zahradní chatce, opět v nepřátelské území. Zahanbený výraz se postupně změní na škodolibý.
Příběh je vyprávěn ze tří pohledů, dva z nich tvoří hlavní ženská postava – Julie. Julie minulosti, úspěšná žena, věnující se sobě a svému partnerovi. Pěstěná, krásná, zaměřená na své potřeby. Jenže téhle „vystajlované“ Julii začínají tikat biologické hodiny a ona nastupuje jízdu za vysněným dítětem. Série vyšetření, preventivních opatření, počítání plodných dnů či měření bazální teploty se ale nezamlouvá jejímu partnerovi a ten jí časem opouští. Ale to už je Julie konečně těhotná… Bohužel život není jízda na růžovm jednorožci, Julie potratí a ocitá se sama. Touha po dítěti jí neopouští a tak si trochu nelegálním způsobem adoptuje novorozenou Ágnes. Jenže Ágnes je Romka a Julie si musí vymýšlet řadu neuvěřitelných historek o Ágnesině původu.
Julie přítomnosti je žena středního věku, potýkající se s neustálými konflikty se svojí pubertální adoptovanou dcerou. Ágnes se jeví jako problémové dítě se zálibou v drogách a útěcích z domova. Ale nic není takové, jak se na první pohled jeví.
Třetí pohled přichází ze strany samotné Ágnes. Adoptovaná holčička se snaží své matce neustále zalíbit, být v jejích očích dokonalá, ale naráží na nepochopení a nulový respekt. Postupem času odhaluje, odkud a jakým způsobem ke své adoptivní matce přišla a pochopitelně pátrá i po své biologické rodině.
Kniha velmi syrově a uvěřitelně popisuje, jak se na psychice a chování svých dětí můžou rodiče podepsat. Jak je důležité respektovat děti (svoje i adoptované), nepřetvářet je k obrazu svému a necpat do žádných škatulek. Anežka je kniha o tom, jak se z honby za dítětem stane vysněný projekt, který musí být hlavně dokonalý navenek, perfektní pro okolí, ale co hnije uvnitř, je potřeba tam zavřít a dělat, že neexistuje.
Autorce letos ve stejném nakladatelství vychází na jaře nová kniha – Houbařka. Podle anotace v edičním plánu se máme na co těšit.
Agnes sklopí oči a zdvihne dlaně, aby si chránila obličej. Julie ji zavalí výčitkami a nadávkami. Agnes ustupuje, až hlavou ťukne o mapu v předsíni. Už nemá kam couvat. Pomalu spustí dlaně, zvedne oči a začne si matku pozorně prohlížet. V jejím výrazu vidí vztek, zklamání a únavu. Matka na ni křičí, protože si neví rady, dojde Agnes konečně. Matka netuší, jak na ni, rozčiluje ji, že Agnes už není panenka na hraní, se kterou si může dělat, co si zamane. Její nejistota dodá Agnes sílu, oživí onu křivdu, kvůli které utekla, promění bezpečí domova, tak lákavé v chladné a vlhké zahradní chatce, opět v nepřátelské území. Zahanbený výraz se postupně změní na škodolibý.
HANIŠOVÁ, Viktorie. Anežka. Brno: Host, 2015. Román (Host). ISBN 978-80-7491-559-8.
Hodnocení: 4/5
Lars Vasa Johansson – Kouzelníkův únik z reality
Jakožto kouzelník dokáže Anton jednou rukou za zády rozvázat složité uzly. Jakožto člověk si sotva zvládne koupit hrnek kávy, aniž se přitom dostane do potíží. Vlastně by měl být celkem spokojený, ale občas si nemůže pomoct a myslí na přátele z mládí, Sebastiana a Charlottu, a na to, že tisíce lidí platí za zhlédnutí jejich velkolepé kouzelnické show spoustu peněz, zatímco on sám vystupuje v neutěšených pečovatelských domech. Život je někdy pekelně nespravedlivý. Pak má navíc Anton během svého turné nehodu — poblíž švédského národního parku Tiveden narazí autem do pohovky stojící přímo uprostřed silnice. Zabloudí v prastarém lese a zjistí, že se to tam hemží nadpřirozenými bytostmi a nevysvětlitelnými jevy. Nedobrovolně se zaplete do pradávného boje mezi dobrem a zlem, ve kterém se ukáže, že Antonovým nejhorším nepřítelem je jeho vlastní osobnost. Kouzelníkův únik z reality je sarkastický feel-good román o přátelství, závisti, lásce a o tom, co se stane, když nepomůžete natrhat květiny malé holčičce.Zdroj
Předesílám, že inteligentní fantasy já moc ráda. Ale stylu, kterému se teď říká „severské podivno“ nebo „magický realismus“ jsem zatím úplně na chuť nepřišla. Kouzelníkův únik do reality můj názor naštěstí začíná lehce měnit. A navíc hlavní hrdina je moje srdcovka, tyhle egomaniaky se zálibou v černém humoru v knihách zbožňuji.
Anton je sarkastický, egoistický, osamělý a neúspěšný kouzelník, kterému se lepí smůla na paty. Se svou zkrachovalou kariérou mu nezbývá nic jiného, než objíždět za mrzký honorář domovy důchodců a přespávat po laciných hotelích. Po sérii neuvěřitelných náhod – bouračka s gaučem, bloudění v kouzelném lese, setkání s holčičkou, ze které se vyklube jinotvorka, Anton vyfasuje na čelo znamení smrti a skončí v maringotce u dvojice důchodců. Seniorský pár se za Antona přimluví u lesní královny Hnojany, toho času přebývající v těle kočky a pomohou kouzelníkovi na cestě za sejmutím prokletí. V tomhle kouzelném lese totiž kromě královny Hnojany žije spousta dalších kouzelných tvorů a lidských potomků starých čarodějů a čarodějnic. Jejich úkol je hlídat hranice lesa, aby jinotvorové z lesa neutekli a neškodili silničářům, rozuměj normálním lidem.
Příběh má klasické fantasy/pohádkové vystavění. Hrdina musí splnit tři úkoly, aby se zbavil prokletí. Při třetím úkolu se setkává v souboji s hlavním záporákem, kde dostane pěkných pár ran a když už vše vypadá ztracené, zmobilizuje všechny svoje síly a nad zlým pratvorem vyhraje. No a nechybí ani happyend, nezbytné polepšení a odměna v podobě krásné dívky.
Takže až v lese potkáte malé děvčátko, pomozte jí natrhat sedmero bylin. Ať nevyfasujete znamení smrti jako Anton.
Anton je sarkastický, egoistický, osamělý a neúspěšný kouzelník, kterému se lepí smůla na paty. Se svou zkrachovalou kariérou mu nezbývá nic jiného, než objíždět za mrzký honorář domovy důchodců a přespávat po laciných hotelích. Po sérii neuvěřitelných náhod – bouračka s gaučem, bloudění v kouzelném lese, setkání s holčičkou, ze které se vyklube jinotvorka, Anton vyfasuje na čelo znamení smrti a skončí v maringotce u dvojice důchodců. Seniorský pár se za Antona přimluví u lesní královny Hnojany, toho času přebývající v těle kočky a pomohou kouzelníkovi na cestě za sejmutím prokletí. V tomhle kouzelném lese totiž kromě královny Hnojany žije spousta dalších kouzelných tvorů a lidských potomků starých čarodějů a čarodějnic. Jejich úkol je hlídat hranice lesa, aby jinotvorové z lesa neutekli a neškodili silničářům, rozuměj normálním lidem.
Příběh má klasické fantasy/pohádkové vystavění. Hrdina musí splnit tři úkoly, aby se zbavil prokletí. Při třetím úkolu se setkává v souboji s hlavním záporákem, kde dostane pěkných pár ran a když už vše vypadá ztracené, zmobilizuje všechny svoje síly a nad zlým pratvorem vyhraje. No a nechybí ani happyend, nezbytné polepšení a odměna v podobě krásné dívky.
Takže až v lese potkáte malé děvčátko, pomozte jí natrhat sedmero bylin. Ať nevyfasujete znamení smrti jako Anton.
„Jenom abys o tom věděl, i když to zrcadlo zakryješ, už jsme spolu navázali oční kontakt a já tě budu pronásledovat až do východu slunce. Neuvidíš mě, ale budu u tebe. Neustále, dokud se nerozední. Je to přízrakovské pravidlo, se kterým bohužel nic nenadělám. Takže spát s rukama na peřině, a kdyby se ti chtělo na velkou, budu ti vděčný, pokud to odložíš na zítřejší odpoledne.“
Když bylo starožitné zrcadlo zakryté, schlíple jsem opustil obývací pokoj.
JOHANSSON, Lars. Kouzelníkův únik z reality. Přeložil Marie VOSLÁŘOVÁ. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7491-848-3
Hodnocení: 4/5
Kupička na únor už se vrší a v Book´s Calling Clubu na Goodreads už visí nová kniha, vzhůru do února…