Povídky já nerada, fakt ne. A mikropovídky? Tak to je pro mě učiněné peklo na zemi. Jedna stránka textu a konec, aha, jedeme dál, rychle se přeorientuj na něco jiného…
Popravdě naladit se na Ostny a oprátky byl ze začátku docela oříšek. Prvních dvacet stránek bylo o nucení. Všechny mikropovídky provázel stejný scénář – náčrt situace, nálady, scény, lehký posun děje, WOW efekt s odhalením pointy a konec. Jenže pak se to zlomilo, Ostny a oprátky si mě omotaly kolem prstu a já při mnoha povídkách otevírala Google.
Ostny a oprátky se věnují českým dějinám minulého století. Povídky jsou řazené chronologicky, začíná se obdobím protektorátu, kdo zná autorovy minulé knihy ví, že tohle je jeho výsostné území. Jiří Padevět nás vezme na Hagibor, do Lidic i Ležáků, za Hitlerem, kolaboranty i méně známými hrdiny a antihrdiny. Zbytek knihy plynule navazuje na poválečné období, nastává éra komunismu a normalizace se svými kreaturami jako byl Josef Urválek či Ladislav Mácha. Dotkneme se i Josefa Toufara či Jana Palacha v jejich posledních chvílích.
Myslím, že moje znalosti současných dějin jsou poměrně slušné, i přes úpornou snahu českého školství končit v dějepise rokem 1948. Ale i tak Ostny a oprátky velkým zdrojem nových informací. Například poválečný masakr na Švédských šancích u Přerova se mi nesmazatelně vryl do paměti.
Ostny a oprátky jsou formátem velmi neobvyklá kniha, obsahem zatraceně důležitá, otevírá hlavy, nutí přemýšlet a podívat se na dějiny v širších souvislostech. Abychom se nemuseli stydět, že dnešní maturanti neví, kdo byl Jan Palach…

Jiří Padevět je obdivuhovný člověk, opravdu velmi doporučuji jeho pořad Krvavá léta – ZDE. Pro každého, komu není jedno, v čem žije a v čem budou vyrůstat jeho děti.

Hodnocení: 4/5

PADEVĚT, Jiří. Ostny a oprátky. Brno: Host, 2018. ISBN 978-80-7577-475-0.

Autorka Viktorie Hanišová si svou prvotinou Anežka nasadila laťku pěkně vysoko. Její nová kniha Houbařka naštěstí veškerá očekávání předčila. A tak se po rasové tématice v Anežce můžeme vrhnout na houbaření a špinavé rodinné „prádlo“. 

S hlavní hrdinkou Sárou se potkáme u smrtelné posteli její matky. Společně s jejími staršími bratry, kteří jí nenávidí a několik let s ní neudržují žádný kontakt. Zdá se, že vztah matka – dcera byl z nějakého důvodu velmi napjatý a komplikovaný. Proč? To na první pohled není znát.

Sára se z nemocnice vrací na chátrající chalupu na Šumavě, kde má své útočiště. Každé ráno vyráží na svůj pravidelný okruh a sbírá houby. Ty jsou její jedinou obživou, prodává je do místní restaurace. Den co den, od jara do podzimu žije jen houbami. S nikým se nevídá, komunikaci s lidmi omezila na nejnutnější minimum. Velmi intenzivně připomíná poustevnici jako z knihy Aleše Palána – Raději zešílet v divočině. 

Mladá dívka má celý život před sebou, proč se ale odtrhla od rodiny a kde pramení její vlastní nenávist k rodině i mrtvému otci, se dozvídáme velmi postupně. Sára trpí depresemi a v jejích vzpomínkách a potlačovaných psychických bolestech se odráží celý její osud. Střípkovitými útržky se pomalu sestavuje celá rodinná historie i „nehoda“, která determinovala celý Sářin život.

HANIŠOVÁ, Viktorie. Houbařka. Brno: Host, 2018. ISBN 978-80-7577-456-9.

Život třicetileté Ruth se neubírá nejšťastnějším směrem. Těsně před Vánoci se rozejde se svým snoubencem a do toho ji překvapí zpráva z domova – její otec Howard Young, uznávaný profesor, ztrácí paměť. Ruth dává výpověď v práci, opouští velkoměsto a vrací se k rodičům, aby jim pomohla poprat se s novou situací. Pro zdraví otce udělá cokoliv, klidně i medúzovou polévku… Tragikomický román psaný formou deníku je dojemnou sondou do rodinných vztahů. (Zdroj)A druhé zklamání je tu. Kniha, která nenadchne, ale ani neurazí. Propluje a nezanechá výraznou stopu.
Ruth se po nevydařeném vztahu vrací domů k rodičům. Její otec, univerzitní profesor, trpí Alzheimerem, škola mu vypoví smlouvu a Ruth se stane jeho pečovatelkou. Kniha deníkovou formou popisuje jejich vzájemný vztah včetně vzpomínek na dětství. Ruth se snaží otce zaměstnávat, plánuje mu fiktivní přednášky a vaří jídla, která podporují činnost mozku. Matka, která by měla být největší oporou, je upozaděna a místo, aby trávila dny s manželem, než ho paměť definitivně opustí, raději prchá do práce.
Celá kniha je poměrně chaotická, i přesto, že plyne chronologicky. Některé situace jsou nedovysvětlené, osoby z děje mizí bez jakékoliv zmínky. Konec je uspěchaný, autorka z denních zápisků najednou skáče do měsíčních banalit a nedozvíme se vlastně nic. Na můj vkus je Nazdar, vitamíne, příliš povrchní a nedotažené.

Hodnocení: 3/5

KHONG, Rachel. Nazdar, vitamíne. Přeložil Jitka JENÍKOVÁ. V Praze: Plus, 2018. ISBN 978-80-259-0788-7.

Carlos Ruis Zafón – Stín větru