Tak se mi to za únor pěkně nestřádalo 😀 Vzhledem k tomu, že pohyblivost naší starší ratolesti je stále ještě velmi omezená a aktivity venku se zkrátily na cestu do a ze školy, případně procházku v kočáře, jsme nuceni trávit hodně času doma. Jedna zlomená noha a máme program na celé 3 měsíce.

Povedlo se mi od ledna nastolit nový rituál, který rapidně zvyšuje počet přečtených knih – přesně ve 21:00 vypínám PC, notifikace na mobilu a po sprše si dávám pravidelnou hodinu s knížkou… Občas to proložím takovou kratochvílí jako je žehlení nebo film/seriál, to ale držím v limitu jednou za týden.

J. K. Rowling – Harry Potter a Tajemná komnata

Harry si za uplynulé léto prožil ty nejhorší narozeniny v životě, dostal několik zlověstných varování od domácího skřítka Dobbyho a od Dursleyových ho nakonec musel zachránit Ron Weasley v kouzelném létajícím autě. Na chodbách bradavické školy pak Harry slyší podivný šepot – a útoky na sebe nenechají dlouho čekat. Několik studentů zdánlivě zkamení a Dobbyho předpovědi se začínají vyplňovat… (Zdroj)

Pokračuji ve své spanilé jízdě s Harrym a každý měsíc si dávám jeden díl jako opáčko. Tajemná komnata začíná lehce přitvrzovat, ale pořád je to taková pohádka pro děti 🙂 Dost se těším, až se to v březnu zlomí s Vězněm z Azkabanu a přijdou temné časy…

Hodnocení: 5/5

ROWLING, J. K. Harry Potter a Tajemná komnata. Ilustroval Jim KAY, přeložil Vladimír MEDEK. V Praze: Albatros, 2016. ISBN 978-80-00-04459-0.

Joanna Bator – Pískový vrch

Na sídlišti Pískový vrch ve slezském Valbřichu se všechno točí kolem žen. Když do města přijede ze zapadlé vesnice Jaďa Maślaková, hned na nádraží uklouzne na schodech a spadne přímo do náruče svého budoucího manžela, horníka Stefana Chmury, syna přesídlenců z východu Polska. K oltáři jde Jaďa v šatech ušitých ze záclon po Němcích a novomanželé se brzy dočkají dcery Dominiky, která se kupodivu nepodobá nikomu z rodiny, zato babička Zofia, jež celý život skrývá jisté tajemství, je z ní štěstím bez sebe… Joanna Batorová sleduje ve své nevšedně pojaté rodinné sáze sny, trápení a naděje tří generací polských žen, úzce spojené s dějinami dvacátého století od války přes éru budování socialismu až ke kapitalistickému Polsku nedávných let. (Zdroj)

Já vím, že teď děsně frčí historické rodinné ságy rozpřáhnuté přes několik generací, kde ta každá další se snaží překočit stín té minulé. Protože ať je kterýkoliv rok, tak „mladý jsou blbý, co si ničeho neváží“ a „starý nerozumí tomu, co dneska frčí“. Přesně tak je to i v Pískovém vrchu, novém sídlišti, které v polském Valbřichu vyrostlo po válce. Ono je vlastně dost jedno, že se děj odehrává v Polsku, kdyby místo Valbřichu v knize fungovaly pražské Stodůlky, hltala bych to autorce stejně.

Třígenerační výpověď tří naprosto rozdílných žen, babičky Zofie, která si z druhé světové války nese spostu šrámů na duši i těle a nejendno hezké tajemství. Druhá v řadě, její dcera Jaďa, která hledí hlavně na to, „co by tomu řekli lidi“ a jak sehnat tu skvělou tapetu s palmami a zapadajícím sluncem, je prototypem pavlačové matrony, která se snaží s každého režimu vymlátit to nejlepší pro sebe. Jadě se narodí dcera Dominika, která svým vzhledem, povahou i nadáním absolutně kontrastuje přízemní matce.

V centru dění tak stojí ženy, nositelky rodové tradice. Muži jsou odsunuti do pozadí a i když tu sehrávají nezanedbatelnou roli, veškeré mnohovstevnaté vyprávění stojí právě na silných charakterech, které jsou nám tolik podobné. Ve zhruba 50 letech poválečné ságy najdeme vše, po čem čtenářovo srdce touží – hledání vlastních kořenů, vztah ke katolické církvi, mnoho podob mateřství, dělnická třída, která se pomalu mění ve veksláky a podnikatele i touha vykročit z předurčených kolejí.

Autorce se na čtyřstech stranách povedlo zachytit mikrokosmos jednoho sídliště se všemi jeho figurkami v mnoha dějinných proměnách.

Hodnocení: 5/5

BATOR, Joanna. Pískový vrch. Přeložil Iveta MIKEŠOVÁ. Praha: Paseka, 2015. ISBN 978-80-7432-587-8.

Aleš Palán – Jako v nebi jenže jinak

Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.
O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová. (Zdroj)

Kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině na sebe po svém vydání strhla velkou pozornost. Díky zaslouženým kladným ohlasům se autor rozhodl posbírat další dávku „podivínů“ a „samotářů“, tentokrát bez úzké lokalizace na jeden region, ale vydal se za nimi po celé republice. Ono většina z nás se už v životě setkala s někým, kdo se vyhýbá kovenčnímu způsobu života a lidské společnosti se straní.

Jako v nebi, jenže jinak má stejnou strukturu jako předchozí kniha. Nenásilně a osobitě vedené rozhovory dávají vyniknout několika zajímavým osobnostem, kteří stojí na „okraji okraje společnosti“. Tentokrát v knize nechybí notná dávka humoru a nadsázky. Autorovi se opět povedl bravurní výběr osobností napříč republikou, vírou i věkem. Někteří odešli žít mimo civilizaci dobrovolně, jiní už na samotě vyrostli a strávili takhle celý život. A konečně si přečtete o opravdovém poustevníkovi, který tráví většinu dne v tichu a pohroužen do modliteb! Jako z pohádky Hrátky s čertem!

Můžeme s vybranými samotáři nesouhlasit, můžeme je považovat za „odpad“ systému, ale jak bylo v knize mnohokrát řečeno, otázka nezní, co dělá systém pro samotáře – vůbec nic. Je nutné klást si otázku, co dělají samotáři pro systém – velmi mnoho! Svým osobitým způsobem představují alternativu, hrdost, dodržování vlastních zásad i hodnot.

Hodnocení: 5/5

PALÁN, Aleš. Jako v nebi, jenže jinak: nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Praha: Prostor, 2019. ISBN 978-80-7260-428-9.

Adam Silvera – Oba na konci zemřou

Život neexistuje bez smrti a láska bez ztráty. Když Mateovi zazvoní 5. září těsně po půlnoci telefon a dozví se, že tento den bude jeho poslední, najednou neví, co dělat. Tichý a stydlivý Mateo je zničený z představy, že by měl opustit svého nemocného otce nebo nejlepší kamarádku. Ale ví, že má poslední šanci vyrazit do světa a něco zažít. Rufusovi zazvoní telefon se stejnou zprávou, právě když se pere s novým klukem své expřítelkyně. Rufus už ztratil celou svou rodinu, a tak ví, jak to s telefonáty chodí. Ale ani tak to není snazší. Se smrtí na krku a policií v patách musí Rufus utíkat. Kluci se neznají, ale rozsudek smrti je svede dohromady. A tak se společně vydávají na své poslední dobrodružství… (Zdroj)

Nerada škatulkuji knihy podle předpokládaného věku čtenáře. Někdo čte v šestnácti ruské realisty, jiný ve čtyřiceti holduje young adult. Nutno říct, že ač si na těle i na duchu nepřipadám nijak staře, YA asi opravdu nebude nic pro mě. Oba na konci zemřou slibovalo lehce filosofickou LGBT romantiku, postavenou na silném motivu – co bych dělal, kdyby mi zbýval poslední den života.

Bohužel silný námět autor promrhal, oba hlavní hrdinové jednají naprosto nelogicky a bezkrevně, příběh dostává nějaký spád a náboj až na úplný závěr. Po celou dobu knihy mi vlastně bylo úplně jedno, jakým způsobem zemřou a kdy se to stane. A teď nespoileruji, název knihy hovoří jasně. Pokud měl být vývoj příběhu založen na vzájemném poznávání a sbližování se obou chlapců velmi rozdílných povah a poměrů, tak žádné „jiskření“ a překvapení se nekoná. I když autor vykazuje velkou znalost prostředí dospívajících, pochybuji, že by 17 letý chlapec trávil svůj poslední den život tak, jako Mateo s Rufusem.

Hodnocení: 3/5

SILVERA, Adam. Oba na konci zemřou. Přeložil Světlana ONDROUŠKOVÁ. V Praze: CooBoo, 2018. ISBN 978-80-7544-617-6.

Jiří Paděvět – Sny a sekyry

Kvůli čemu se o Vánocích 1941 popral Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem? Těšil se lidický farář Josef Štemberka v roce 1942 na léto? Uměl Edvard Beneš stavět sněhuláka? Proč si Marta Gottwaldová roztrhla před pohřbem svého manžela černé punčochy? Koho pozoroval arcibiskup Josef Beran z okna zámečku v Roželově? Čím si inženýr Zeman při sledování spartakiády polil kalhoty? Jsou chvíle, o které se lze poranit jako o trní. Jako by se v nich čas na chvíli zastavil jen proto, aby se náhle rozběhl mnohem rychleji a dějiny jejich prostřednictvím dokázaly uvolnit všechnu svoji nastřádanou sílu. (Zdroj)

Historik a publicista Jiří Padevět po úspěchu první sbírky mikropovídek Ostny a oprátky nelenil a sepsal další povídkový soubor. Nic objevného se proti první knize neděje. Struktura zůstává stejné – rychlé nastínění situace, důraz na náladu, atmosféru i detail, náhlé a nečekané ukončení povídky s odtajněním historické osobnosti, která tu hraje prim.

I u Snů a sekyr jsem měla velký problém s rychlými skoky mezi příběhy a lidmi, potřebuji víc času na doznění a rozležení v hlavě, u skutečných historických událostí to platí dvojnásob. Jiří Padevět dokázal do velmi útlé knihy nacpat mnoho více i méně známých událostí, proto u čtení nechte poblíž zařízení s přístupem k internetu, googlení je víc než žádoucí! Dozvíte se mnoho detailů reprezentující 20. století, o jeho kolaborantech, vrazích, politických přisluhovačů i těch, kteří dnes zcela nepovšimnuti položili své životy se zvednutou hlavou.

Hodnocení: 3/5

PADEVĚT, Jiří. Sny a sekyry. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-965-6.

Frederick Backman – Životní terno

Je noc před Štědrým dnem a nemocniční chodbou kráčí žena v tlustém šedém svetru, aby si odvedla jednoho z nás. 

Má s sebou desky se jmény nás všech: pětileté holčičky trpící rakovinou, která se bojí „mimouzemšťanů“, dvacetiletého mladíka láskyplně leštícího pivní sklenici ve vysněném baru, pětačtyřicetiletého muže, který uhání tmou v drahém autě a hledá, do čeho by narazil. Jeden z nás dnes přijde o život, pokud se pro něj někdo jiný dobrovolně neobětuje. Jenže nestačí pouze zemřít – život totiž není jen to, co právě končí. Život jsou i všechny minulé události. (Zdroj)

Krátký Backmanův text, který původně vyšel jako povídka v novinách v předvánočním čase, tam měl také zůstat. Citlivý a vybroušený text o nároku na život a nespravedlnosti smrti se v knižní podobě ztrácí a toulá mezi ilustracemi. Minimalistický text, který opět nutí číst „mezi řádky“, není pro každého, číst si o rakovině dítěte a Smrti jako staré známé v pleteném svetru, není pro každého.

Fanoušek Fredrika Backmana si užije jeho typickou melancholii, civilnost i laskavý humor ve smutných situacích. Kdo by chtěl ale s autorem začít, měl by sáhnout spíš po Babička pozdravuje a omlouvá se nebo Medvědíně.

Hodnocení: 4/5

BACKMAN, Fredrik. Životní terno. Přeložil Helena MATOCHOVÁ. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-275-0003-1.

Lin Rina – Kroniky prachu

Šaty, plesy, plané řeči a na konci toho všeho… ideální manžel. Tak si představuje Animantina matka nejbližší budoucnost své dcery. Jenže Animant je tento svět pozlátka na hony vzdálený. Ona se nejraději pohybuje na mnohem zajímavějším místě – ve světě knih a příběhů. Ačkoliv se s pomocí vtipu a sarkasmu snaží odehnat realitu od sebe co nejdál, stejně ji doběhne. Nabídce pracovat jeden měsíc v univerzitní knihovně se nedá odolat, a tak plna očekávání opouští nudné provinční městečko a odjíždí do Londýna. V obklopení tolika knihami se jen těžko dokáže soustředit na své pracovní povinnosti. Její už tak rozptýlenou pozornost narušuje i vrchní knihovník – nejprotivnější muž na světě, se kterým není lehké vyjít. Přesto v ní začne probouzet city, které předtím neznala. A ani ta nejučenější kniha jí neporadí, jak se s nimi vypořádat. (Zdroj)

Je to neuvěřitelné, ale já anti-romantik a cynik jsem se v únoru pustila do echt slaďárny, která svoji krásnou obálkou a zamilovaným příběhem holky – knihomolky obletěla celý instagramový svět.

Romantický žánr a já, to nejde moc dohromady. Když to má být kniha o lásce, tak ať je to aspoň Anna Karenina nebo viktoriánská variace na Jane Austen nebo Thomase Hardyho (mimochodem Daleko od hlučícího davu je nejen brilantní próza, ale také skvělý film!). Současné románky, jakkoliv kvalitní a kladně hodnocené, jsou na mě příliš pitomoučké a naivní. Nicméně u Krinik prachu jsem zpozorněla a dala jim šanci. A ještě že jsem to udělala!

Po přečtení anotace je všem, kdo někdy četli jakoukoliv prózu z éry romantismu, musí být jasné, jak tohle skončí. Sympatická hlavní hrdinka, která jde proti proudu, miluje svobodu, knihy a nestojí o manžela je konfrontována s nerudným, protivným, ale pohledným mládencem, kterého ženy zrovna moc neberou. K tomu je potřeba přidat si po vdavkách toužící matinku a sebevědomého a bohatého muže s dobrým postavením, který má na čele samolepku žádaného budoucího manžela. Tohle všechno v jednom balíčku zasaďte do viktoriánského Londýna a máte Kroniky prachu. Ač jsem byla prvních několik stránek skeptická ke všem očekávaným klišé, ono to spolu bezvadně funguje!

Příběh postavený na potlačované přitažlivosti dvou osob je v rámci hate/love žánru naplněn po okraj a čtenář dostane i něco navíc. Autorka se nebojí nastínit i témata jako kastovní systém, chudoba, feminismus a emancipace žen nebo nárok na vzdělání. Čtivý román má sice na množství stran (544 s.) poměrně uspěchaný závěr, pro to jiskření mezi hrdiny, vtipným dialogům a atmosféře univerzitní knihovny ho moc ráda odpustím.

Na závěr potřebuji radu, jakou další hate/love žánrovku si mám přečíst? 🙂

Hodnocení: 5/5

RINA, Lin. Kroniky prachu. Přeložil Dagmar HEEG. V Praze: Fragment, 2019. ISBN 978-80-253-4482-8.

David Grann – Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI

Indiáni z kmene Osedžů patřili před sto lety k nejbohatším lidem na světě. Z obrovských příjmů, jež jim plynuly z ropy vytěžené na jejich území, si vystavěli nové domy, nakoupili luxusní automobily, najali bílé služebnictvo a děti poslali na prestižní university v USA i v Evropě. Dopřávali si to nejlepší, co jim nabízela civilizace. Jejich bohatství ovšem přilákalo i to nejhorší: zkorumpované politiky, křivácké právníky, podvodníky všeho druhu – a chamtivce, zloděje, násilníky a vrahy. (Zdroj)

Ke Krvavým prachům jsem se dostala díky Chlapovi a plánovanému filmu v režii Martina Scorseseho. Poté, co jsem přečetla Podzemní železnici, jsem měla pocit, že bílý kolonizátor se na ostatních národech, v tomto případě černoších, vyřádil až až. Chyba lávky… To, co se ještě před několika desítky let dělo původnímu kmeni Osedžů, je k zblití!

Nejdřív byli Osedžové v druhé polovině 19. století vyhnání ze svých lovišť na neúrodná území kamenité Oklahomy. Jenže tam se našla obrovská ložiska ropy a z Osedžů se najednou stal nejbohatší národ světa vůbec! Výdělky z pronájmu a vytěžených barelů se pohybovaly ve stovkách milionů dolarů. A závistivý a vyčůraný běloch našel způsob, jak je naoko „legálně“ okrást. Indiáni byli zbaveni svých práv a možnosti nakládat z financemi, správci majetku se stali bílí poručníci a začalo se s největší zlodějinou v dějinách USA. A taky s vražděním. Protože „nejlepší indián je mrtvej indián“, stačí včas zfalšovat darovací listinu a pak nepohodlného majitele ropných polí poslat do věčných lovišť.

Vraždy, korupce, nulové vyšetřování, odstraňování nepohodlných svědků nebo jen zvědavců, v Oklahomě denní chléb. A do téhle lokality J.E. Hoover vyslal svoje skalní agenty FBI. Ta byla ještě v plenkách a teprve se formovala. I tak byla ale jedinou nadějí na záchranu indiánského kmene…

Děsivé téma, které o to horší, že se událo před cca 100 lety a jeho následky nese Oklahoma dodnes. Ač má kniha na titulce uvedeno, že se jedná o thriller, nenechte se nachytat. Potácí se mezi literaturou faktu a špatně napsanou detektivkou, jako kdyby se autor nedokázal rozhodnost, která forma pro něj bude lepší. Až ostudně nevytěžené téma si nezasloužilo tak špatné zpracování. Celá kniha je těžkopádná a kostrbatá, zmatek mezi postavami a množství slepých odboček v ději také moc nepřidá. Snad bude filmové zpracování důstojnější… Fotodokumentaci tu vůbec nehledejte…

Hodnocení: 3/5

GRANN, David. Krvavé prachy: osedžské masové vraždy a zrod FBI. Přeložil Miroslav KAFTAN. Voznice: Leda, 2019. ISBN 978-80-7335-591-3.

A to je konec, přátelé! Kdo se dočetl až na poslední řádky, možná bude mít chuť podělit se se mnou o to, co ho v knižním světě zaujalo a co bych si měla přečíst dál. Protože já se zatím vrhám na Madonu z hor a další díl Harryho!