Ano, máme to tu opět po roce! Praha se vylidní a všichni se přesunou do Karlových Varů na mezinárodní filmový festival! Jezdím na KVIFF s několika přestávkami (dítě A a dítě B) už přesně 18 let! Letos se mi tuhle pomyslnou návštěvnickou dospělost povedlo velmi vhodně oslavit přítomností na prvním víkendu včetně zahajovacího večera.
Je až úlevné naskočit do festivalového módu, kdy se střídá přebíhání mezi sály s hodinovými čekáními ve frontě, očekávání, jestli promítaný film bude ujetý experiment nebo řemeslný majstrštyk! Ono by to totiž bez filmařských podivností na festivale ani nešlo.
A co se nám povedlo letos během tří dnů shlédnout?
Královnin gambit/Firebrand (Velká Británie, 2023)
Čtyři roky po úspěšném artovém drahokamu Neviditelný život Eurídice Gusmãové přichází Karim Aïnouz s dalším strhujícím a stylisticky podmanivým svědectvím o nezdolné ženské vnitřní síle, jež nedávno soutěžilo v Cannes o Zlatou palmu. Šestnácté století se blíží ke své polovině a v tudorovské Anglii vládne smutně proslulý Jindřich VIII. Jeho šestá žena Kateřina Parrová žije s vědomím toho, že nemusí být poslední tyranovou chotí, a zároveň doufá v uskutečnění svých progresivních myšlenek, spojených především s vírou. Úchvatní Alicia Vikander a Jude Law v hlavních rolích moderně vyprávěného dobového filmu, který je zároveň svého druhu psychologickým thrillerem. (Zdroj)
Letošní slavnostní zahajovák letošního KVIFF se moc nepovedl. Vizuálně fajn, kostýmní dramátko s Alicií Vikander a strhujícím Judem Law nenadchne, neoslní, neuškodí. Bez znalosti britských dějin je polovina zážitku fuč.
Kůže/Poost (Írán, 2020)
Debut bratrů Arkových, netrpělivě očekávaný už od roku 2017, kdy s krátkometrážním snímkem AniMal získali cenu v canneské sekci Cinéfondation. Strhující snímek dokazuje mimořádný talent tvůrců. Postavy i jejich příběh jsou zachyceny s až palčivou intenzitou, přesně podle kréda režisérů, kteří považují film za „kůži, ve které se žije“. Jen přímou konfrontací hříchů spáchaných členy rodiny a prokletí, které je po generace sužuje, se hrdina filmu může pokusit odvrátit hrozbu, kterou vůči jeho matce namířili běsi. Inovativní fantasy horor mísící prvky žánru s lokálními lidovými pověstmi. (Zdroj)
První bizár letošního festivalu 😀 Fantasy horor se zajímavou tématikou íránských tradic a totálním zmatkem v ději i postavách. Vzhledem k tomu, že jsem část filmu prospala, neodvažuji si publikovat velké soudy.
Duch Richarda Harrise/The Ghost of Richard Harris (Velká Británie, 2022)
„Kdybych zítra umřel, aspoň budete vědět, že jsem tady byl.“ Jedna z mnoha odzbrojujících vět jedinečného irského herce, básníka a zpěváka Richarda Harrise (1930–2002), o němž je snadné mluvit v superlativech. Čtyřicet nezaměnitelných let plných úžasných i kontroverzních okamžiků profesních i soukromých se rozpíná mezi Harrisovými ikonickými rolemi v dramatech Ten sportovní život a Červená pustina a moudrostí, něhou a důstojností, kterými prodchnul svého Marka Aurelia v Gladiátorovi či Albuse Brumbála v prvních dvou dílech potterovské ságy. Zkušený tvůrce Adrian Sibley se originálním způsobem popasoval s konvencemi portrétního dokumentu, mimo jiné i s pomocí Harrisových synů Jareda, Jamieho a Damiana. (Zdroj)
A tohle bylo děsně skvělý! Dokument o Richardu Harrisovi (první Brumbál, víme!), je pro mě top film letošního KVIFFu. Kontroverzní alkoholik se svobodnou duší génia objektivem dobových záběrů, střihů z celé jeho bohaté filmografie je přesně ten typ dokumentu, který připoutá do sedaček. Dobový materiál je velmi vyrovnaně doprovázen vzpomínkami Harrisonových třech synů, kteří taktéž figurují ve filmovém průmyslu (Jareda Harrise budete znát ze seriálu Černobyl). Zůstávala jsem i na následnou diskuzi s režisérem Adrianem Sibelym, který točí dokumentární portréty pro BBC, neochudil nás o zajímavosti z celého natáčení 🙂
Díky za to, že KVIFF dává prostor i dokumentům.
Sladký východ/The Sweet East (USA, 2023)
Režijní debut Sladký východ kameramana (např. Dobrý časy bratří Safdieových) Seana Price Williamse je žánrově anarchistickou obžalobou idealistického obrazu, který o sobě samých vytváří Spojené státy americké. Studentka střední školy Lillian (vycházející hvězda Talia Ryder) za dramatických okolností opouští školní výlet, a zdá se, že v klubu, odkud utíká, zanechává i svoji identitu. Od tohoto okamžiku se stává kýmkoliv, koho v ní vidí lidé, které na svém bezcílném putování potkává. Ironický komentář nejen současného života v USA, ale také rýpnutí do filmové indie scény. To vše pomocí mnoha postmoderních odkazů nejen na Edgara Allana Poea. (Zdroj)
Druhé letošní překvapení s až Tarantinovským dějovým twistem. Mladá studentka uteče ze školního výletu a nechá se unášet proudem náhod i známostí. Nechá za sebou svoje jméno i celý život a chameleonským způsobem mění své chování i identitu podle toho, s kým zrovna tráví čas. Je to vtipné, ironické, má to super obsazení a vysmívá se to současnosti USA jak fík.
Monica/Monica (USA, Itálie, 2022)
Monica se po dlouhé nepřítomnosti vrací do rodného domu, aby se postarala o svou chřadnoucí matku (Patricia Clarkson). Je to vůbec poprvé, kdy od svého odchodu navazuje kontakt s rodinou i kdy ji matka vidí po změně pohlaví. Přijme ji takovou, jakou Monica vždy chtěla být? Intimní portrét ženy, která je okolnostmi přinucena čelit své minulosti, zkoumá univerzální témata odpuštění, stárnutí a důležitosti bezpodmínečné mateřské lásky. Film sugestivně zprostředkovává ponor do vnitřního světa hrdinky, soustředí se na její bolest, strachy, potřeby i tužby a zdařile ilustruje, jaké následky může mít odmítnutí na sebehodnocení jedince. (Zdroj)
Komplikovaný vztah mezi matkou a její dospělou trans dcerou, která před tranzicí odešla z domova a od té doby není se zbytkem rodiny v kontaktu. Poté, co se vrací k umírající matce, se snaží navázat na minulý život a postupně si hledat nové místo mezi svými příbuznými. Celý dějový oblouk nepřekvapivý, dopadne to přesně tak, jak očekáváte a Patricia Clarkson hraje tyhle svinský matky tradičně dobře (viz. třeba Ostré předměty).
Mami Wata/Mami Wata (Nigérie, Francie, Velká Británie, 2023)
V zapadlé nigerijské vesnici Iyi na břehu moře ještě uctívají vodní bohyni jménem Mami Wata. Jednoho dne vlny vyplaví neznámého muže, kterého se ujímá místní vůdkyně Mama Efe spolu s dcerami. Namísto vděku a respektu ale cizinec Jasper hodlá pokořit tradiční matriarchát. Výrazný příspěvek do tzv. nigerijské nové vlny vypráví o ceně za pokrok a krizi víry. Jeden z vítězných snímků letošního festivalu v Sundance vyniká hlavně jako vizuálně strhující film, plný poetických černobílých obrazů. (Zdroj)
Vizuálně děsně krásný a zajímavý film o nigerijské tradici uctívání vodní bohyně a silném matriarchátu, který se pomalu drolí pod tlakem okolí, který představují muži se zbraněmi v ruce kázající víru síly, kulky a alkoholu. Je to napínavé, inteligentní, ale bohužel uspěchaný konec sráží celkový dojem výrazně dolů.
Ahoj Vary, bylo to letos opět báječné a za rok naviděnou!
Btw. minulé ročníky KVIFF k nahlédutí zde
