Čtu v březnu

Před několik dny mi psala jedna moje čtenářka (to je tak super pocit, když vás někdo čte:-)), že jsem až příliš kritická k přečteným knihám a jestli opravdu všechno stojí za starou Belu. V březnu jsem se hecla a hvězdičkami v hodnocení nešetřím 🙂 Snad si tím napravím pověst věčně nespokojeného čtenáře.

Olga Tokarczuk – Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Nový román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). (Zdroj)

Velmi zvláštní knihu s ponurou atmosférou si možná budete pamatovat i jako film polské režisérky Agnieszky Holland s názvem Přes kosti mrtvých. Název knihy odkazuje na verš básníka Williama Blakea, kterého hlavní hrdinka Janina Dušejková společně se svým bývalým studentem překládá z angličtiny. Janina je postarší podivínská žena, která se dobrovolně izolovala od ostatního světa v malé osadě v divokém česko-polském pohraničí. Částečně pracuje jako učitelka a správkyně letních domků příležitostných obyvatel. Vede velmi osamělý život se silnou averzí k ostatním lidem, rozumí si především se zvířaty, domácími i divokými. Bije se za jejich práva možnými legálními i nelegálními způsoby, čím se stane trnem v oku pro mnoho lidí z celé Kladské oblasti. Do jejího podivínského života zasáhne několik vražd místních lidí a Janina se snaží ostatním vysvětlit, že vraždy jsou odplatou přírody a zvířat za to, jak se k nim lidé chovají.
Autorka má velmi specifický styl psaní, který jen tak někomu nesedne. Včetně mě, první polovinu knihy jsem se trápila a absence jmen postav mi komplikovala orientaci v ději. Pro hrdinku nejsou lidé nijak podstatní, místo jmen používá charakteristické vnější rysy. Za to ty důležité věci – pocity, emoce, zážitky – jsou v textu zdůrazněny velkými písmeny – Hněv, Bytosti, Příroda… Kniha balancuje někde na hranici detektivky a ekologického apelu, já se bohužel s autorkou neprotla ani v jednom bodě.
Hodnocení: 3/5

TOKARCZUK, Olga. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Brno: Host, 2010. Román (Host). ISBN 978-80-7294-392-0.

Joanna Cannon – Černé ovce a beránek boží


Rok 1976, Anglie. Paní Creasyová zmizela a celá Ulice si šušká. Sousedé z jejího náhlého zmizení viní vlnu veder, ale desetiletá Grace s kamarádkou Tilly o tom nejsou tak docela přesvědčeny. Rozhodnou se proto vzít záležitost do vlastních rukou. Inspirovány místním farářem začnou hledat Boha. Věří totiž, že když ho najdou, mohly by zjistit, kde je paní Creasyová, a přivést ji zpátky domů.
Kurážná Grace spolu s hloubavou Tilly chodí od domu k domu a pátrají po indiciích. Ulice postupně vydává svá tajemství a malé vyšetřovatelky odhalují mnohem více, než očekávaly. Začíná se rozplétat komplikovaná síť lží a klamů. Každý v Ulici se snaží skrývat to, čím se liší od ostatních.
(Zdroj)

Tato nenápadná kniha s krásnou grafikou vyšla loni v nakladatelství Host s absolutním nepovšimnutím. Velká škoda, protože opravdu stojí za přečtení.
Dětský svět dvou kamarádek Grace a Tilly je narušen tajemným zmizením jedné ze sousedek. Místní komunita drben rozvíjí několik teorií, proč a jak paní Creasyová odešla, případně vše svádí na nepříjemné letní horko. Grace a Tilly se na vlastní pěst vydají hledat Boha u svých sousedů, protože ten by měl být klíčem k celé záhadě. S dětskou naivitou sobě vlastní komentují životy jednotlivých postaviček i jejich názorové postoje.
Autorka ve své knize stvořila malý uzavřený ekosystém anglických domků, zídek a zahrádek, který zabydlela panoptikem pestrých postaviček, které si v sobě nesou svá malá dramata. Komentování děje dětskýma očima působí velmi lehce, svěže a občas úsměvně. I když nese celá kniha silný podtext boje proti rasismu a předsudkům. Svoji náladou lehce připomíná oblíbenou knihu Harper Lee Jako zabít ptáčka.
Pokud máte rádi knihy, kde se navenek vlastně nic neděje, ale pod povrchem to bublá a skrývá se tam cosi temného, Černé ovce a beránek Boží je přesně kniha pro vás.

Hodnocení: 5/5

CANNON, Joanna. Černé ovce a beránek Boží. Přeložil Anna FORMÁNKOVÁ. Brno: Host – vydavatelství, 2018. ISBN 978-80-7577-458-3.

Jana Poncarová – Podbrdské ženy

Příběh začíná krátce po první světové válce. Mírek vyrůstá bez matky, která umírá po porodu jeho nejmladší sestry. To ovlivní jeho vztah k ženám. Když si do hospodářství přivádí Emilku zvyklou na láskyplný domov, mladá žena netuší, že na ni čeká hlavně samota a opuštění. Zatímco Mírek odjíždí pracovat do Prahy, Emilka se musí postarat o celý statek, o svého syna a tchána. Přichází druhá světová válka a po ní osvobození, Emilce svítá naděje, plánuje otevření vlastní cukrárny, jenže v jejím těle bují nádor. Ještě stihne porodit své druhé dítě – dceru Janu – a koncem padesátých let umírá na rakovinu prsu. Jana vyrůstá jen se svým otcem. Je často sama a zakouší, jaké to je, když chybí máma. Když se vdá, ani ona nenajde v rodinném životě štěstí. Poranění předávaná z generace na generaci přechází na její dceru Johanku, která se rozhodne vykročit z místa a osvobodit nejen sebe, ale i další ženy ve svém rodě. (Zdroj)

Teď budu trochu zlá, ale když se všude tlačí Alena Mornštajnová, Hana Marie Körnerová nebo Lenka Horňáková – Civade, kde nakladatelství Motto zaspalo s Janou Poncarovou? Když si na Instagramu vyhledáte hashtag #podbrskezeny, vyjede 30!!! příspěvků (2 z toho jsou moje).

Generační výpovědi českých rodin mapující životní a politické změny jsou stále víc a víc populární. Starší čtenáři vzpomínají, jaké to bylo za minulého režimu, ti mladší mohou konfrontovat nemilosrdnou minulost s blahobytem přítomnosti. Jana Poncarová mapuje osudy ženské linie jedné rodiny od konce první světové války až do současnosti. Vše se odehrává v malé vesničce v Brdech kousek od Rokycan, těží nejen ze specifik místní divoké krajiny, ale především ze síly žen, které jí obývají. Stěžejní téma, které se táhne knihou jako nitka do poslední stránky, je nedostatek mateřské lásky a to, jak ovlivňuje každou následující generaci. Trauma z předčasného úmrtí mámy a „studeného“ odchovu se nevyléčí zplozením vlastních dětí, ale zajeté stereotypy přebírá další generace. Tak, jako se v knize dědí rodinný majetek, přecházejí s ním na potomky i rodinná traumata.
V Podbrských ženách najdete vše, co potřebuje každá generační výpověď – naprosto reálně popsané události a důsledky obou válek, které se prohnaly malou vesničkou. Euforie z osvobození a následné proplesknutí v podobě nástupu komunismu. Normalizace, kolektivizace a konečně i sametová revoluce. Dočkáme se i naděje v podobě poslední z žen z rodové linie, která se snaží vymanit z okovů a změnit budoucnost nejen svojí, ale i dalších generací.
Podbrdské ženy jsou prvotinou Jany Poncarové, psané velmi vyzrálým a zkušeným jazykem, který je natolik čtivý, že jsem knihu o 450 stranách slupla jako malinu za 3 dny. Tohle si prostě musíte přečíst!

Hodnocení: 5/5

PONCAROVÁ, Jana. Podbrdské ženy. Praha: Motto, 2018. Román (Motto). ISBN 978-80-267-1311-1.

Amy Harmon – Z písku a popela

Angelo a Eva spolu vyrůstali a i když se považovali za víc než jen za bratra a sestru, nebylo jim souzeno spojit své životy. Ona byla totiž židovka a on toužil být vysvěcen na kněze. Jejich cesty nakonec spojí až válka. V Němci okupované Itálii je katolická církev jediná organizace, která se odváží chránit židovské obyvatelstvo. Angelo přemlouvá Evu, aby se ukryla v jednom římském klášteře, kde ji chce chránit až do příchodu amerických vojsk. Ovšem Eva odmítá jen čekat na vlastní záchranu – všichni kolem ní se snaží přispět k vítězství spravedlnosti a ona nechce stát stranou. A tak nastoupí pod falešným jménem jako sekretářka u kapitána von Essena – muže, který udělá cokoliv, aby zbavil Itálii židů. Začíná nebezpečná hra o život i naději na spasení. (Zdroj)

Z nějakého masochistického důvodu už několik let čtu knihy s válečnou tématikou. Z písku a popela k tomu servíruje navíc ještě pěknou dávku romantiky, které se ale na hory vyhýbá červené kronice.
Eva a Angelo se setkávají ještě v dětství, ona židovka, on křesťan, přesto spolu vyrůstají v silné symbióze. Prožijí spolu všechny útrapy a potěchy dětství i dospívání, jeden pro druhého jsou nenahraditelnou osobou. Válečná Itálie ale ocejchuje Evu žlutou hvězdou a Angelo, který se navzdory své lásce k Evě rozhodl obětovat svůj život církvi, jí ukrývá v okupovaném Římě. Oba se i přes přítomnost Němců snaží všemi dostupnými prostředky pomáhat uprchlíkům, i když jim oběma hrozí trest nejvyšší.
Smutný, ale zároveň nadějeplný příběh lásky dvou lidí, kteří kvůli své rozdílné víře nikdy patřit nemůžou, v kulisách druhé světové války plyne, aniž by autorka jakkoliv tlačila na pilu nebo spadla k lacinému romantickému klišé.
Bohužel na kráse příběhu ubírá odfláknutá korektura, tolik gramatických chyb a chybějící interpunkce jsem v jedné jediné knize ještě neviděla.

Hodnocení: 5/5

HARMON, Amy. Z písku a popela. Přeložil Anna KŘIVÁNKOVÁ. Praha: Knižní klub, 2017. ISBN 978-80-242-5980-2.

Paula Hawking – Do vody

Vyhýbejte se tichým vodám, nikdy nevíte, co se skrývá pod hladinou… V říční tůni se najde tělo svobodné matky – a to právě na místě, kde bylo téhož léta objevena mrtvola mladého děvčete. V historii malého městečka Beckford to sice nejsou první ženy, jejichž osud se na onom místě uzavřel, jsou to však právě ony dvě, jejichž smrt rozčeří nejen hladinu řeky, ale i poklidné životy zdejších obyvatel. A z temných vod začínají najednou na světlo dne vyplouvat dlouho zamlčovaná tajemství… (Zdroj)

Jo, zase jsem neodolala a nechala se nalákat na „skvělý thriller“. Těšila jsem se na napínavý a tajuplný příběh, místo toho jsou dostala totální změť postav, které se po kapitolách střídají ve vyprávění a předvídatelnou zápletku.
Nosné téma – utonutí místních žen, které se táhne hluboko do historie a trochu zavání čarodějnickými procesy – znělo velmi lákavě. Bohužel žádné napětí ani dějové zvraty se nekonaly. I když autorka neservíruje děj na bílém podnose, jako by si bála ušpinit ruce a nechává utonulé ženy klouzat pouze po povrchu. Víc než vyšetřování podivných sebevražd byly zajímavé ženské postavy a jejich motivace. Nicméně žádný wow efekt se opět nekonal.

Hodnocení: 3/5

HAWKINS, Paula. Do vody. Přeložil Věra KLÁSKOVÁ. Praha: Ikar, 2017. ISBN 978-80-249-3375-7.

Na duben mám přichystanou opěvovanou francouzskou spisovatelku Delphine de Vigan, od které jsem četla zatím pouze nejnovější knihu Pouta. Následovat jí bude český autor Ondřej Hübl, na jehož Hod mrtvou labutí mám pouze samá kladná hodnocení. Dál se uvidí, ale vzhledem k tomu, že vychází nová Alena Mornštajnová, neměla bych si jí nechat ujít.

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.