Není to tak dlouho co jsem tu psala
o dětském strachu a jedné výborné knize, která učí děti se svým strachem pracovat –
KLIK ZDE. Dneska to bude spíš
o emocích jako takových a o jedné báječné knize Ferda a jeho mouchy, která se může stát skvělým pomocníkem a průvodcem nejen pro děti, ale i pro dospělé. A bude to dlouhý… Kdo vydrží až na konec, čeká ho malý – velký bonus.
Jízda jako na kolotoči
Když na svět přijde nové dítě, je jako nepopsaný list. Čisté, ryzí, syrové, přítomné tady a teď, přímočaré, bez falše. Jediné, čím se dovede řídit, jsou instinkty a emoce. Radost, nadšení, zvědavost, ale i vztek, strach a pláč. V průběhu svého života od miminka počínaje se emoce střídají jak na běžícím páse. Z jednoho jediného důvodu – svoje emoce nechápou, neumí s nimi zacházet a popřípadě je krotit. Prostě „jedou do plnejch“.
V téhle fázi nastupuje na emocionální scénu rodič, který má důležitou a nezastupitelnou roli –
naučit dítě pochopit co cítí a proč to cítí. A tlumení emočních projevů jde ruku v ruce s pochopením toho, co se uvnitř mysli odehrává. Ve chvíli, kdy dítě rozklíčuje svoje emoce, dokáže si s nimi poradit. Dítě se to může naučit i bez manipulativních vět
„nevztekej se, nemáš proč“,
„nebul, nic se ti nestalo, to nemůže bolet“ nebo
„ty jsi zlá/zlý holčička/chlapeček“. Kde je vůle rodiče, tam vede i cesta k emocionálně vyzrálému jedinci.
Jak dospět k emociální stabilitě
Každý rodič by rád vychoval ze svého potomka emocionálně stabilního a sebevědomého člověka. Na začátku všeho jsou samotní rodiče.
Děti přebírají vzorce chování právě od nich, proto by měl každý začít sám u sebe. Pokud při prvním problému rodič startuje jak čertík z krabičky, těžko lze čekat, že jeho dítě bude flegmatik. Vyhroceným situacím se samozřejmě nelze vyhnout, ale i tady platí, že je nutné dítěti předat vysvětlení. Co mě rozzlobilo, proč jsem smutná nebo z čeho mám radost. Dětem to pomůže pochopit, proč rodič reaguje právě tak, jak reaguje.
Dítě není zmenšenina dospělého
I když dětí rostu, jsou starší a vědomější si svého chování, potřebují, aby rodič věnoval péči i jejich emoční inteligenci. Rozvíjíme tím nejen jejich sebevědomí a schopnost naslouchat svým pocitům, ale zároveň tím podporujeme
jejich empatii ke svému okolí.
U starších dětí – školáků – lehce zapomeneme na to, že jsou ještě stále dětmi. I přesto, že to jsou malé samostatné jednotky, které se umí obstarat a nevyžadují veškerou rodičovskou péči. Stále potřebují bezpodmínečnou rodičovskou lásku a pomocnou ruku. I když se umí obléknout a zavázat si tkaničku, chtějí pomazlit a přitulit se.
Neupozaďujme žádné emoce
Všichni rodiče by si přál dítko, které se stále směje, je spokojené a nadšené z každé činnosti. Jenže špatné a horší dny občas přijdou, nelze se jim vyhnout. Projev negativních emocí rodiče často odmítají, považují je za něco špatného, zato ty pozitivní si všichni užívají plnými doušky 🙂 Sama nejsem žádný vzor trpělivosti a občas mám sto chutí nadělat z dětí řízky. Přitom stačí svůj vztek a jeho zdroj pojmenovat, emoci uznat, ale nehodnotit, přijmout a neodmítat. Ale to by musel člověk začít hlavně sám od sebe… A hlavně s dětmi mluvit, mluvit, mluvit a ptát se. Jeden příklad z naší rodiny:
Éčko je velmi introvertní dítě a její sociální dovednosti nejsou nikterak zázračné. Zároveň vím, že se s některými věcmi nesvěřuje, dusí je v sobě a ventiluje si to na nás. Před rokem měla velmi špatný týden. Chodila do školky, přes den byla spokojená, ale večer propuklo peklo – křik, vztek, ošklivá slova na ostatní a fyzické ubližování Téčku. Tyhle stavy u ní nastupují vždy, když je přetažená, hladová, pokouší se o ní nějaká nemoc a nebo jí trápí něco, s čím se nám nechce svěřit. Víme, že stačí zachovat klid a chladnou hlavu, stanovit si hranici, za kterou už se nejde a čekat… Vyloučili jsme všechny možnosti a zbylo jediné – školka. Stále nám odmítala říct, co se děje a co je příčinou jejího chování. Naštěstí Chlapa napadlo, že by nám mohla svoje trápení namalovat. Nakonec po několika náročných dnech nám prozradila, že se jí jeden z kluků ve školce posmívá. Nejen jí, ale celé třídě. Pak už to šlo ráz naráz – pomohli jsme jí pochopit situaci, přijmout její smutek i vztek. Ve školce jsem zjistila, že se jedná o chlapce se špatným rodinným zázemím a Éčko sama uznala, že on dotyčný je smutný a ventiluje si to agresí na slabší děti.
Stejnou měrou je potřeba dát prostor i pozitivním pocitům – radosti, nadšení, lásce… Děti většinou projevují svoje nadšení intenzivně, potřebují svoji radost vyjádřit celým tělem 🙂 Je nutné tomu dát volný průběh, tak jako je v období smutku necháme vyplakat, při velké radosti vyskákat nebo vyběhat (samozřejmě tak, aby to neohrožovalo nikoho jiného). Všechny emoce jsou si rovnocenné, všechny jsou důležité a je třeba naučit děti (i sebe) nepopírat ty negativní a neupřednostňovat ty pozitivní. To není záležitost jen dětí, ale i většiny dospělých.
Vezmi si na pomoc knihu
Knih o výchově dětí nebo o jejich emočním vývoji je hromada, sama jich mám doma několik a v době krize (mé) v nich hledám rady. U dětí je situace trochu horší. Naštěstí
společnost SCIO, které má v heslu
„děláme vzdělávání jinak“ a provozuje vlastní síť základních a nově i jednu střední školu, přišlo
s projektem Emušáci.
Emušáci jsou knihy a hračky, které pomáhají rozvíjet emoční inteligenci u dětí. Hlavní hrdina – žabák Ferda – je stejný jako jakékoliv jiné dítě. Někdy se zlobí, je smutný, jindy zase plný radosti nebo zvědavý jako opice. Ferda bydlí v Emušákově – městě pro opuštěné či vyhozené plyšáky, kteří už svému majiteli dosloužily. I když tu místo lidí figurují hračky, zažívají stejné situace, jako všechny děti. Chodí do školy a školky, mají své starosti i radosti.
Ferda a jeho mouchy
Emušákov je město jako jakékoliv jiné a má i svoje Mouchy. To velké eM na začátku je správně, tyhle hmyzí jedinci si lítají po městečku a ve chvíli, kdy někdo z plyšáků intenzivně prožívá nějaké emoce, mouchy se objeví poblíž a občas našeptávají pěkné kulišárny. Plyšovému Ferdovi mohou děti nalepit příslušnou mouchu suchým zipem přímo do pusy a zdůraznit tak pocit, který je příběhu zrovna aktuální. Mezičase si v klidu odpočívají na mucholapce. Nejsem žádný velký fanda plyšáků, ani naše děti si s nimi moc nehrají, ale sedání much do žabí hubičky a lítání s nimi, si oblíbily. Pro děti, které příliš nemluví, jsou introvertní nebo mají vývojovou dysfázii, jsou mouchy skvělým prostředníkem v komunikaci s rodiči.
Klenot celé SCIO sady je ale kniha, klidně by mohla být prodávaná samostatně. Já náš Emušákov věnuji do giveaway, ale popravdě bych si knížku nejraději nechala doma 🙂 Je to jedna z těch publikací, ke kterým se člověk potřebuje občas vrátit a pokaždé si najde něco nového.
Na úvod nás kniha seznámí s jednotlivými mouchami – emocemi a příběhem města Emušákova. Každá kapitola je barevně odlišena, což nejen dělá knihu pro děti vizuálně atraktivní, ale ulehčuje i orientaci. Každé emoci jsou věnované dvě kapitoly, všechny příběhy jsou dětem velmi blízké a pocity v nich tak věrohodně popsané, že jsou jednotlivé emoce až hmatatelně konkrétní.
Pracujeme s dětskými emocemi
V kapitole o smutku se Ferda musí rozloučit s ptáčkem, kterého vyléčil. Se smutkem přilétá i radost z toho, že jeho ptačí kamarád dostane vytouženou svobodu. U žárlivosti želvák Kuba závidí ostatním kamarádům jejich obratnost, ale na druhou stranu se právě závist stane jeho hnacím motorem. A co tobogán na koupališti? Překoná Ferda svůj strach a sveze se? Kromě s mouchou Strachem se pere i Zvědavost. Ve všech kapitolách se emoce mísí a doplňují, stejně jako v reálném životě.
Kniha myslí na většinu mainstreamových dětských starostí i radostí. Je tu kapitola
o sourozenecké žárlivosti, o strachu odjet na školku v přírodě, o osamocení v dětském kolektivu, o zasloužené radosti nebo o přílišné zvědavosti. Ve spoustě kapitol se naše děti našly, chtěly si o nich povídat a i po několik následujících dní se k nim vracely.
Práce s knihou není nikterak náročná, všechny instrukce a potřebné aktivity jsou uvedené u každé kapitoly. Aktivnější rodiče si můžou s dětmi přehrávat scénky a hrát role, ostatním postačí čtení a společné vyprávění. Už i samotné čtení není nikterak pasivní, občas je v textu natištěna malá šedá moucha, která odkazuje na otázky v postranním panelu. Ty děti vybízí v diskuzi a zamyšlení nad tím, proč se Ferda chová zrovna tím konkrétním způsobem. Proč se bojí? Co ho trápí? Jak by mohl situaci vyřešit? Otázek není mnoho, aby nenarušovaly průběh čtení, ale dostatek na to, aby se děti dokázaly do plyšáků lépe vcítit.
Rodičům je věnovaná sekce „Drobné rady“, které poskytují drobné tipy rodičům, jak si počínat v některých situacích, kdy si děti neví rady. V oddělení „Střípky“ odpovídají reálné děti předškolního a mladšího školního věku na otázky z jejich emočního života. Myslela jsem, že tuhle část úplně přeskočím, ale nakonec jsem jí přečetla na jeden zátah. Všem ji velmi doporučuji, je to zajímavá sonda do myšlení dětí, které rodiče vychovávají rozdílnými způsoby.
Velmi oceňuji formu knihy,
není třeba číst kapitoly postupně, ale je možné zaměřit se pouze na jednu konkrétní situaci nebo emoci. Po knize tak můžete sáhnout kdykoliv, kdy je to potřeba. Ve
SCIO doporučují číst vždy jen jednu kapitolu denně. Téhle rady jsme se také drželi, děti mají dostatek času o přečteném příběhu přemýšlet a jednotlivé emoce jim nedělají v hlavě hokej. Považuji to za obzvlášť důležité u kapitol týkající se smutku, hněvu či strachu.
SCIO dětské knihy prostě umí
Děkuji všem, kdo dočetl tenhle elaborát až do konce 🙂
Velmi děkuji paní Janě Kovaříkové ze SCIO, že mě oslovila a tuhle překrásnou sadu poslala. Protože nejsem sysel, ráda bych jí věnovala někomu dalšímu. Původně jsem jí chtěla darovat základní škole mé dcery, ale věřím, že ta si na ní prostředky najde sama.
Příští týden tady a na Instagramu spustím soutěž, ve které budete moct naši kompletní sadu – Ferda, mouchy a kniha – vyhrát.
A kdo nevyhraje, může si vlastní sadu pořídit přímo na eshopu SCIO –
tady KLIK. Tato sada je určená
pro děti ve věku 4 – 10 let, kdo má děti starší, může zvolit pokračování
Ferda už v tom zase lítá pro kategorii 6 – 10 let.
DOSTÁLOVÁ, Michaela, Sylvia JANČIOVÁ a Helena VLČKOVÁ. Ferda a jeho mouchy: emušáci. Vydání: druhé. Ilustroval Maria KULINA. Praha: Scio, 2017. ISBN 978-80-7430-113-1.
Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...
Jani, už se těším na soutěž. Dneska od nás emoce stříkaly až na ulici. Asi by se nám ty mušky hodily.
Krásný tip na knihu, u nás by se teď hodila. Počkám na soutěž a případně napíšu Ježíškovi.
No Evi, u nás to poslední dva týdny také není úplně sluníčkový 🙂 naštěstí snad knížka mírní následky našich výlevů
Moc díky, hned příští týden to spustím. A ze SCIO mi přislíbili i slevu pro ty, kteří nevyhrajou