Koncertní a festivalové vyžití na rodičovské dovolené hodně polevilo, a to jsme jako bezdětní utratili největší část výplaty za vstupenky. Naštěstí už se děti přiblížily věku, kdy je můžeme na večer či víkend přenechat v laskavé péči prarodičů. A odejít s klidem, neřešit, jestli něco nepotřebují nebo nás neshánějí. Mám doteď v živé paměti, jak jsem tříměsíční Éčko nechala s její babičkou a šla na koncert Pearl Jam. Celý večer jsem kontrolovala telefon, jestli se něco neděje. Zážitek z očekávaného koncertu byl samozřejmě nulový. Hold nejsem ta odkládací matka, co po šestinedělí odstaví a vyexpeduje mimino na víkend pryč 🙂

Raději jsem si pár let počkala a teď si můžeme dovolit vyrazit na dospělou jízdu. V mezičase s láskou vzpomínám na své zlomové koncerty, některé vskutku obří (v Polsku na festivale Prince!!! nebo Foals) a jiné velmi komorní (Ungdomskulen v Lucerně, kde bylo asi 5 lidí a my).

Jeden z výrazných zážitků byl koncert The National v roce 2011. Ach, už je to tak dávno a pořád to ve mě rezonuje. Nacpaná Archa, nedýchatelno, venku pekelných 30 stupňů, uvnitř snad ještě víc. Do toho Matt Berminger s nepostradatelnou lahví vína na pódiu svým uhrančivým barytonem chrlí jednu pecku za druhou. A když při Vanderlyle Crybaby Geeks vydává mezi lidi, celý sál jako jedny plíce zpívá s ním.