Původně jsem chtěla publikovat článek o Otevřené výtvarné herně, který mám připravený pro server Ověřeno rodiči, ale dnešní babolétovské focení nových zimních čepic mě donutilo změnit plány.

Tahle fotka je čistá esence jejich bytí. Nedokonalá, ale zachycená v tom pravém okamžiku. Milují se, nenávidí se, ale hlavně že se vzájemně mají. Provokují se, ale mají jeden o druhého strach. Ubližují si, ale stále potřebují vědět, kde ten druhý je. Křičí na sebe, ale společně vymyslí nejdokonalejší hry. 

Fotit děti, především vlastní, je heroický úkol. Využila jsem park za domem, ideálně ať si děti dělají co chtějí a já je budu nenápadně s foťákem pronásledovat. Nechci žádné nastylizované fotky s nepřirozenou křečí, ale sálající podzimní atmosféru s roztomilými dětmi. Realita byla tvrdá – Téčko po Éčku hází listí (v lepším případě) nebo klacky (v horším případě), ona ječí a prchá. Oba vyšlápnou psí h…romádky, utíkají každý na jinou stranu, průběžně ztrácí čepice, auto, panenku, rovnováhu a trpělivost. A o grimasách, které na mě vrhají, radši ani nemluvím. Na fotkách je buď jeden nebo druhý, oba málokdy. Mno, mám se ještě hodně co učit a ty hezké poetické podzimní fotky nechám raději na profíkovi.