Pro někoho divné, že pětileté dítě teprve začíná jezdit na kole, pro nás (a hlavně pro ní) velký pokrok. 

Éčko na dětské dopravní prostředky nikdy moc nebyla. Na svém prvním odstrkovadle (Puky Wutsch) téměř nejezdila, nepřišla mu na chuť. Ve třech letech dostala klasické dvoukolové odrážedlo (Yedoo Too Too), ale drive minimální. Spíš mi přišlo, že na něm jezdí z povinnosti než z radosti. Odrážedlo často stálo několik měsíců netknuté na chodbě, než ho vzala na milost, projela se a zase ho odložila. Ke čtvrtým narozeninám přišlo opravdové kolo, seděla na něm jen jednou … na zkoušku. První, co ji zaujalo, byla koloběžka. Tu si sama vybrala k pátým narozeninám, asi proto, že na koloběžkách jezdí holky z její třídy do školky. Zvolili jsme prověřenou značku Micro, ale už ve velikosti Maxi T, která je vhodná pro starší děti. Na té konečně začala jezdit s chutí a ven si jí bere téměř automaticky. Je tak stabilní, že se z ní snad ani nedá spadnout, lehká a obratná na manipulaci.

Loňské léto jsem ji chtěla u prarodičů naučit jezdit na mém starém dětském kole. Je to opravdový veterán, posloužilo už hodně dětem, ale pořád drží. Ono vozit na trase Praha – Vysočina dětské kolo s nejistým výsledkem není žádná hitparáda. Loni si to párkrát zkusila, nešlo to, neudržela ani rovnováhu a o šlapání nemohla být ani řeč. Letos si o něj řekla sama. Čekala jsem stejný výsledek jako loni, už jsme si s Chlapem mysleli, že Téčko, kterému je o dva a půl roku méně, bude jezdit na kole dřív než ona. Ten totiž z odrážedla nesleze jak je den dlouhý a bral by si ho i do postele.

Vzala jsem jí na staré nevyužívané hřiště, několikrát jsem jí popostrčila a odfrčela sama! Hodinu kolem mě kroužila s takovým nadšením, jaké jsem u ní dlouho neviděla. Žádná přídavná kolečka nepotřebovala, žádné pomůcky, poučky, nucení, dirigování…. Stačila notná dávka času, aby jí to v hlavičce sepnulo samo. Od té doby každý den jezdí a jezdí a jezdí.

A jako správná holka už si plánuje, jakou novou helmu bude potřebovat … a zvonek na řidítka … košíček na sváču … rukavičky jako má táta …

Pro nás jako pro rodiče opět důkaz toho, že děti potřebují čas a do ničeho nenutit. Někdy ví víc než my, rodičové …