Vypadá to, že kopnu do vrtule, udělám si trochu víc volna od práce a doženu několika měsíční ztrátu. A třeba se mi to povede proložit i něčím jiným, jako je třeba výstava Evy Koťátkové ve Veletržním paláci nebo venkovní hrou Skautského institutu.

Marieke Lucas Rijneveld – S večerem přichází tíseň

Román S večerem přichází tíseň je kniha, na jakou se nezapomíná. Zadírá se pod kůži díky neotřelé obraznosti, s níž o svém soukromí a každodenním dění na mlékařské farmě vypovídá desetiletá dívka přezdívana Bunda. Poté co život rodiny rozvrátí tragická smrt nejstaršího ze sourozenců, je na prahu puberty ponechána na pospas vlastním nejistotám a neodbytným pocitům viny. Bez pomoci rodičů, kteří se neprostupně uzavřeli ve vlastním zármutku, se marně snaží vyznat sama v sobě a oddává se čím dál nebezpečnějším fantaziím. (Zdroj)

V případě knihy autorů M. L. Rijneveld z Nizozemska S večerem příchází tíseň nebudu superlativy šetřit! Je to opravdu dost tísnivé, temné, svíravé, při čtení vás neopustí pocit pomalu se vařící žáby a Man Bookerova cena za rok 2020 jim náleží právem.

O holanďanech se traduje, jaká je to liberální a otevřená společnost. Ale i tady žijí lidé, jejichž vnímání světa je ovlivněné vírou a jejich individuálním výkladem Bible či jakékoliv „vyšší moci“, která jim udává životní směr. Nemusí to být na škodu, dokud nevyrůstáš v rodině, ve které je jakékoliv trauma či osvěta v oblasti dospívání prostě tabu.

Když je ti 10 let, svůj starší milovaný sourozenec je pro tebe celý svět, obzvlášt když vyrůstáš v izolované katolické rodině. Jenže když o něj pak tragicky přijdeš a dáváš si to za vinu, průser jak vrata je na světě.

Kniha vyprávěná očima desetileté dívenky s přezdívkou „Bunda“ je lyricky podaná výpověď o rozpadu jedné rodiny neschopné komunikace a nehezkého dospívání křehké dívky. Rodiče uzavření do své bubliny nejsou schopni svým dětem jakkoliv vysvětlit proces truchlení a odpuštění nad ztrátou člena rodiny, Bunda se propadá do temných imaginací a autoři na sebe vrší jednu trýznivou scénu na druhou.

Těžko v případě S večerem přichází tíseň hledat nějakou jiskřičku naděje, nachází se možná někde hluboko ukryta pod hromadou hnusu, smutku, explicitně nechutných scén i naprosto destrukčního objevování vlastní sexuality. Ono od knihy, která očima dítěte popisuje smrt v rodině, nemužete čekat sluníčkové čtení. Ale tohle je opravdu pro silné žaludky.

Hodnocení: 5/5

RIJNEVELD, Marieke Lucas. S večerem přichází tíseň. Přeložil Veronika ter HARMSEL HAVLÍKOVÁ. Praha: Argo, 2021. ISBN 978-80-257-3626-5.

Delphine de Vigan – No a já

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu… No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí. (Zdroj)

Další Delphine de Vigan a další její kniha, kterou můžu doporučit všema deseti. Autorka má dar vybírat si žhavá témata a s respektem a citlivostí je zpracovávat. Tentokrát o bezdomovectví, dospívání a vztahu k sobě a své rodině.

Puberťačka Lou má velmi vysoké IQ, 13 let a přeskočila dvě školní třídy. Nejmenší, nejmladší, nejzvídavější a nejempatičtější z celé třídy. V Lou se pere její přemoudřelost i nastupující puberta, kdy celý svět patří jen jí a má pocit, že změny systému jsou na dosah ruky, stačí si pro ně jen sáhnout. I proto si jako školní téma do projektové práce vybere bezdomovectví. No (v tomto případě zkracené jméno, nikoliv částice) je nejprve z pohledu Lou podrobována výzkumu, který se ale velmi lehce zvrhne v projekt životní – vytáhnout No z ulice a vynahradit jí celý její dosavadní život. Přítomnost No ale změní nejen celou dynamiku rodiny Lou, ale i její pohled na svět.

Naivita nakombinovaná s vysokou inteligencí činí z Lou nadmíru sympatickou hrdinku. Proti tomu No je všechno, jen ne láska na první dobrou, její prožitky z dětství a následně z ulice na ní uplívají s trvanlivostí vteřinového lepidla a je otázka, zda se No dokáže od své minulosti odprostit. A jestli vlastně vůbec chce.

Hodnocení: 5/5

VIGAN, Delphine de. No a já. V Praze: Odeon, 2011. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1392-6.

Patricia Lockwood – Nikdo o tom nemluví

Prozaická prvotina americké básnířky je silnou výpovědí o naší současnosti, kterou pohání a formuje náladový svět sociálních médií – ona hyperrealita, zakusující se do vlastního ocasu, jež svou demokratizací hlasů ve veřejném prostoru, relativizací a vyprázdněností pojmů ovlivňuje události ve skutečném světě. Kniha je rozdělená na dvě části, které jsou svým zaměřením diametrálně odlišné, kladou proti sobě svět reálný a virtuální. Ve skutečnosti představují jin a jang, spojené nádoby, dvě strany jedné mince. Ta první líčí život a myšlenky hlavní hrdinky, kterou bychom nejspíš označili nálepkou influencerka. Jsou to střípky skutečných událostí, jejich reflexe v nových médiích a úvahy, jimiž hrdinka komentuje dění kolem sebe. Ve druhé části se perspektiva mění: sestra hrdinky čeká dítě postižené Proteovým syndromem, které nemá šanci na dlouhodobé přežití. Vše se smrskne na nemocniční pokoj, na hluboké prožívání přítomnosti, snahu zachytit, vnímat a do paměti vtisknout každou vteřinu. To vše nám zprostředkovávají citlivé niterné postřehy, tolik kontrastující s přepjatou bombastičností hrdinčina virtuálního světa. (Zdroj)

Knihy z Odeonu čtu velmi ráda, mám pocit, že vychytávání zajímavých téma do edice Světové knihovny je sport, ve kterém je redakce olympijským vítězem. Jen občas se stane, že se má očekávání a autorčin styl neprotne…

Patricia Lockwood je především básnířka a esejistka, což se projevilo i v „twitterové“ formě její prvotiny Nikdo o tom nemluví. Hlavní hrdinka v první části v roztříštěných výkřicích glosuje svůj bohatý online život, rezebírá svoji sociální bublinu, pomocí krátkých postů řeší sociální sítě i celý internetový svět. Tyhle random výkřiky jsou vlastně stejné jako její život – intenzivní, ale s trvanlivostí jepice. Tam, kde naprosto selhává offline život, nastupuje plná „tajmlajna“ pseudomouder a internetových výžblebtů. Stačí si otevřít IG/FB/Twitter jakékoliv online hvězdičky bez uceleného kontentu.

A jak už to často bývá, když řešíš pseudoproblémy, život ti naservíruje pěknou dávku reality. V tomto případě je to Proteův syndrom, kterým trpí její narozená neteř. Možná vám tohle nic neříká, ale při názvu „Sloní muž“ už asi budete doma. Dítě s touto diagnozou nemá vyhlídky na dlouhý život a tahle tvrdá realita profackuje hrdinku zleva i zprava (toto není spoiler, aby bylo jasno, ale fakt, objevující se už v anotaci). Od sociálních sítí a internetu do nemocničního pokoje k přístrojům je cesta rychlá a krátká. A tak, jak v první části autorka trefně a ironicky střílí do online světa, přesouvá svůj fokus na současnou americkou společnost, její absenci empatie a schopnosti pomoct těm nejohroženějším.

Pokud vám nevadí nesourodý a fragmentovaný formát textu, ve kterém lehce udržíte nosnou myšlenku, ale občas zabloudíte do slepých uliček, pusťte se do zákoutí myšlenkové mapy mladé a v zahraničí vyzdvihované básnířky.

Hodnocení: 3/5

LOCKWOOD, Patricia. Nikdo o tom nemluví. Přeložil Jana HEJNÁ. Praha: Odeon, 2021. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-2056-6.