Srpen plný slunce mě tentorkát místo k letnímu pohodovému čtení nalákal k těžším a komplikovanějším tématům.
Helen Oyeyemi – Dívka jménem Boy
Pátý román Helen Oyeyemi je dosavadním vrcholem autorčiny tvorby. Obsahuje vše, co se stalo pro autorku charakteristické a co jí vyneslo zařazení na prestižní seznam nejlepších mladých prozaiků, který zveřejňuje vlivný britský časopis Granta. Práce s pohádkami, mýty, kulturními aluzemi, neustálé prostupování skutečnosti a fikce i náhlé zvraty, to vše najdeme v příběhu dívky jménem Boy. Ta vyrůstá bez matky v rodině krysaře, který na rozdíl od mytického krysaře z německé legendy lidi nepřitahuje, ale odpuzuje. I Boy od něj prchá a protlouká se Amerikou padesátých let, až nakonec skončí v náručí vdovce, jenž je otcem dívky jménem Snow. Oyeyemi na tomto trojúhelníkovém půdorysu rozehrává pro ni typickou hru, kdy nic není tím, čím se zdá být a kdy čtenáře čeká na každém rohu překvapení. Dívka jménem Boy je kniha čtivá, vtipná a bohatá nejen na četné aluze. (Zdroj)
Moje první setkání s mladou (ročník 1984) britskou prozaičkou žijící v Praze se uskutečnilo na základě doporučení Erika Taberyho. Velmi neotřelé a mnohotématické zpracování pohádky o Sněhurce, zasazené do Ameriky 50. let je svěží a vrstevnaté čtení.
Sněhurku v tomto pojetí představuje dívka Boy, která na prahu dospělosti utíká z velkoměsta od svého násilnického otce, který se živí jako krysař a chce silou toto řemeslo předat i své dceři. Boy skončí na maloměstě, vdá se za sympatického vdovce a stane se macechou malé dívenky Snow. Idylka s happy endem? Ani omylem!
Dívka jménem Boy je kniha veskrze protkaná linkou rasismu, předsudků, skryté nenávisti zaobalené do mýtického kabátku. Nepředvídatelný příběh s mnoha odbočkami k více či méně zajímavým osudům vedlejších postav sic! vyžaduje plnou pozornost, dostane se vám ale originální a nečekané prózy.
Hodnocení: 4/5
OYEYEMI, Helen. Dívka jménem Boy. Přeložil Ladislav NAGY. Praha: Argo, 2016. AAA (Argo). ISBN 978-80-257-1874-2.
Chimamanda Ngozi Adichi – Zápisky o smutku
Na smrt blízkých se nikdy nepřipravíme. Má však smysl se o to pokoušet. V roce 2020 náhle zemřel James Nwoye Adichie. Jeho smrt zasáhla celou rodinu roztroušenou po světě, včetně jeho dcery a globální spisovatelské hvězdy Chimamandy Ngozi Adichieové. Ta chtěla vzdát svému otci hold, s láskou na moudrého a starostlivého tatínka zavzpomínat. A také vyjádřit soucit všem, které v pandemickém roce postihlo něco podobného a kteří se stejně jako ona museli vyrovnávat se zármutkem. Vznikl tak esej Zápisky o smutku, nejprve publikovaný v časopise The New Yorker a později rozšířený do knižní podoby. Adichieová v něm přemýšlí o pocitech, o nichž běžně přemýšlet nechceme. (Zdroj)
Autora Chimamanda Ngozi Adichie je v českém rybníčku známá především díky knize Amerikána, v Zápiscích o smutku ukročila ale zcela mimo svůj běžný směr.
V roce 2020 autorce zcela nečekaně zemřel otec, se kterým měla velmi vřelý a intenzivní vztah. Bohužel v tu dobu celý svět sevřela covidová pandemie, cestování bylo téměř nemožné a autorka se marně snažila opustit svoji zemi a rozloučit se s otcem na pohřbu. Kniha je tak intimní výpovědí o smutku a truchlení, o rodině roztroušené po celém světě, která bojuje s bezmocí a nemožností setkat se mimo online prostor. Zároveň Adichie touto knihou uchovává svoji vzpomínku na otce, vzdává mu hold a soucítí se všemi, kteří během pandemie přišli o své blízké.
Hodnocení: 5/5
ADICHIE, Chimamanda Ngozi. Zápisky o smutku. Přeložil Petr ŠTÁDLER. Brno: Host, 2022. ISBN 978-80-275-1152-5.
Ursula Kroeber Le Guin – Gwilanina harfa a jiné povídky (výbor z tvorby sestavil Jakub Němeček)
První výbor z povídkového díla světoznámé autorky vydaný v češtině je možno chápat jako stručný nástin jejího pojetí fantasy a sci-fi žánru. Obsahuje texty radostné i smutné, průzračně poetické i filosoficky vážné, ale vždycky plné soucitu, empatie a lásky k pravdě, svobodě a ke všemu živému. Najdeme zde jednu z autorčiných prvních povídek Duben v Paříži (1962), i jedna z těch úplně posledních, Džbán vody (2014), a nechybí ani nový překlad proslulého textu Ti, kdož odcházejí z Omélasu. Povídky z cyklu Ekumen/Hain byly vynechány záměrně, povídky z cyklu Zeměmoří (téměř všechny) již česky knižně vyšly jinde. Sbírka 24 povídek, které pečlivě vybral editor Jakub Němeček, představuje nejrůznější autorčiny styly a postupy a je vhodná pro ty, kdo Le Guinovou ještě vůbec neznají, i pro ty, kdo si ji už zamilovali. (Zdroj)
Jedno velké přiznání pro dnešní den – Gwilanina harfa a jiné povídky je první kniha, kterou jsem od Ursuly Le Guin – královny americké fantastiky, četla 🙂
„Kapesní“ povídkový soubor nakladatel precizně rozdělil do tématických okruhů, které tvoří kompaktní celek a průřez autorčinou tvorbou. Asi bez překvapení bude, že nejvíc mě zaujala i zároveň pobavily povídky s feministickými tématy či ty, které se hlásí k čistému a nekomplikovanému fantasy. Autorka se nebojí střílet do mužských řad, klouzat od laskavé fantastiky k vědeckému sci-fi, střídat vypravěče i perspektivy.
Gwilanina harfa a jiné povídky se pro mě staly další vstupní branou do inteligetní fantastiky, která se nesoustředí jen na chrabré rytíře, mágy, amazonky či vysněné světy.
Hodnocení: 4/5
LE GUIN, Ursula K., NĚMEČEK, Jakub, ed. Gwilanina harfa a jiné povídky. Praha: Gnóm!, 2020. ISBN 978-80-88299-13-4.
