Čtu v červenci

Za okny začíná babí léto, podzim se konečně hlásí o své slovo a já se tu plácám v červenci. Tak rychle na to, ať mám brzy splněno a můžu se věnovat příspěvkům o našich cestách…

Jozef Karika – Na smrt

Československo roku 1928. Dva kamarádi, maturanti z Ružomberku, Žid Viktor a Němec Karel, neúmyslně zastřelí syna místního podnikatele. Viktor utíká k příbuzným do New Yorku a stává se členem mafiánské organizace Murder, Inc. Karel studuje medicínu v Mnichově a pod vedením Reinharda Heydricha se mění v oddaného stoupence nacistické ideologie. Ocitají se tak na opačných stranách rodícího se válečného běsnění… Na smrt je rozsahem a dějovým obloukem největší slovenský porevoluční román, čtenáři i kritikou vřele přijatý, propojující svět americké mafie s hrůzami nacismu. Detailně a čtivě přibližuje jak válku mafiánských rodin v Americe, tak vzestup nacismu v Německu, Noc dlouhých nožů, Křišťálovou noc, nacistické programy eutanazie, vyhlazovací operace na východní frontě, holocaust a fungování nacistických koncentračních táborů, především pak Osvětimi. Na smrt, odehrávající se v letech 1928–1945 v Československu, Německu, Spojených státech, Polsku, na Ukrajině a v Pobaltí, a vrcholící v době Slovenského národního povstání je působivou a děsivou připomínkou toho, jak málo stačí k tomu, aby z nás spadla civilizační slupka a stali jsme se krutými, bezcitnými monstry. (Zdroj)

Tak tohle bylo vskutku něco! Už dřív jsem několikrát psala, že knihy s tématem druhé světové války aktivně nevyhledávám, nemám chuť čtenářsky a emočně parazitovat na neštěstí jiných a defacto všechny ty vydané svazky s názvem „povolání v jistém koncentračním táboře“ se bez respektu stávají ždímačkou na prachy.

Na smrt je trochu něco jiného – dvě dějové linie se v obřím fasciklu společně rozdělují a zase setkávají. Žid Viktor prchne včas z předválečného Československa do Ameriky, kde se s vidinou rychlého výdělku přidává k místní mafii. Od drobných poslíčkovských službiček se brzy díky svému střeleckému umu přesouvá do elitní skupiny zabijáků. Krev teče proudem, nábojnice padají s cinkotem k zemi a intriky se stávají denním chlebem. Na začátku války se Viktor musí vrátit zpět do Československa, ale nečeká na něj nic příjemného. Díky svému velkému finančnímu polštáři může na chvíli zajistit sobě, své rodině i blízkým pohodlný život, židovské vyznání ho společně se všemi ostatními Židy z jeho rodného města zavede za ostnatý drát.

V druhém narativu sledujeme Viktorova nejlepšího kamaráda Karla, který se odstěhuje do Německa, vystuduje medicínu a změní se v zarytého a oddaného nacionalistu. Viktor i Karel jsou vzájemně svázáni dlouholetým přátelstvím, láskou ke stejné dívce i společným tajemstvím z dětství. Jejich osudy se nutně musí protnout, i když každý stojí na jiné straně bariéry.

Mohla by se to být další kniha z válečného období, ale Na smrt je skvělá kombinace krimi, historie, příběhu o silném přátelství i nenávisti s věrně ukázaným obrazem toho, kam až je člověk ochotný zajít, když je vystaven nekončícímu zlu a fyzickému i psycickému teroru. Je to poctivý, lineárně se odehrávající román, bez hraní si na city nebo vysokou literaturu.

Jo a pokud nemusíte expresivní popisy násilí, Na smrt raději vynechejte. Scény z koncentračního tábora nejsou nic pro slabší jedince a fyziologické reakce na sebe nenechají

Hodnocení: 5/5

KARIKA, Jozef. Na smrt. 1. vydání. Praha: Argo, 2020. Přeložil Jiří Popiolek. ISBN 978-80-2573-126-0

Kateřina Pantovič – Kdo se postará o Annu

Mladá malířka Olívie spáchala sebevraždu, ale takhle si svůj posmrtný život nemalovala! V těle akvarijní rybky Anny putuje po českých domácnostech jako němá pozorovatelka a cynická komentátorka cizích osudů. Kdo se o ni postará? Smutná holčička, jasnozřivá důchodkyně či homosexuální pár usilující o adopci? Dozví se Olíviin psychoterapeut Adam, kým vlastně byla jeho nejzáhadnější klientka? A dá se i v maličkém kulatém akváriu věčně plavat proti proudu? (Zdroj)

Říká vám něco kniha Justýnka a asistenční jednorožec? Její autorka se vdala a už jako Kateřina Pantovič vydala v Mottu (patřící pod Albatros) útlou zajímavou záležitost pro dospělé čtenářstvo.

Pod jménem Anna se skrývá malá akvarijní rybička, která je reinkarnací malířky Olívie. Dokonaná sebevražda mladé ženy ji vrhne to kolotoče pendlování mezi domácnostmi a ona s velmi černým humorem glosuje dění kolem sebe. Živé a umně popsané postavy ožívají před očima, autorka každé z jednotlivých postav přiřkne palčivé současné téma – dívenka s matkou alkoholičkou, homosexuální pár toužící po dítěti i extrémistický otec dospívajícího chlapce. Anna/Olívie spojuje všechny postavy knihy v logický příběhový svazek, cynicky je komentuje bez možnosti jakkoliv ovlivnit jejich život.

Ze všech dějových linek vystupuje nejvíc na povrch Olíviin terapeut Adam a její matka. On se snaží vypátrat, kdo Olivíe byla a zda ve své praxi neudělal nějakou chybu, ona se potřebuje vyrovnat se ztrátou dcery. Spousta smutku a lidského neštěstí nacpaných do novely, která je sice hubená na počet stran, ale má mnoho co nabídnout. Třeba i to, že o smutných věcech se dá psát s humorem i nadhledem současně.

Hodnocení: 4/5

PANTOVIČ, Kateřina. Kdo se postará o Annu. 1. vydání. Praha: Albatros, 2020. ISBN 978-80-2671-779-9

Jan Štifter – Světlo z Pauliny

Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost. Pohnuté lidské osudy jsou nejen cestou, ale i branou do minulosti, poznáním toho, co bylo a nesmí zůstat zapomenuto. (Zdroj)

Jan Štifter i edice Tvář si svoje místo na českém trhu našli. Většina titulů, která v tomto „kapesním“ formátu vychází, budí pozornost u čtenářů i odborné veřejnosti.

Světlo Pauliny autor opět umístil do svých oblíbených Jižních Čech, do pohraničí i měst, nebojí se proplétat minulost i přítomnost, povídky vzájemně propojuje v jednolitý celek. Spojujícím prvkem jednotlivých povídek je právě lokalita, genius loci Sudet, vnímání historie i vztah postav ke svým kořenům.

V rovnováze se v povídkách situovaných do 20. století střídají narativy, povaha i pohlaví vypravěčů, občas se objeví nějaký ten vkusně zařazený nadpřirozený prvek. Hned úvodní Andělíčkářka vás navnadí na další více propracované povídky, závěrečná Světlo z Pauliny plná nostalgie a melancholie nenechá na pochybách, proč kniha dostala právě tento název. Prim zde hrají rodinná témata napříč generacemi i věkem, od nenarozeného miminka v povídce Rodinná sešlost, po sudetskou seniorku Lucii ze Světla z Pauliny.

Jan Štifter nešetří metaforami, košatými přívlastky, mnoha synonymy a přesto děje povídek plynou přirozeně jako studený vzduch v prázdných domech obtěžkaných nepříjemnými událostmi. Někdy zvednou srst v zátylku, jindy nostalgicky pohladí po duši. S respektem i noblesou zachycuje pomíjivost přítomnosti (Toho dne šel městem Ježíš) i krásu dob minulých (Žluté šaty).

S jihočeským krajem bývá sice nejčastěji spojován Jiří Hajíček, pokud dáte Janu Štifterovi šanci, ukáže vám tento kraj v poetičtějším světle.

Hodnocení: 4/5

ŠTIFTER, Jan. Světlo z Pauliny. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2020. ISBN 978-80-7601-281-3

Olga Tokarczuk – Bizarní povídky

Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo se skrývá spíše v nás samých? Slovo „bizarní“ pochází z francouzského bizarre, které znamená „divný“, „zvláštní“, ale také „překvapivý“. A právě taková — udivující a mimo všechny kategorie — je nejnovější kniha Olgy Tokarczukové. Deset povídek, každá se odehrává v jiném prostoru: ve Volyni během vpádu švédských vojsk, v současném Švýcarsku, ve vzdálené Asii, na imaginárních místech. Proměnlivý rytmus povídek udržuje čtenáře v napětí, takže si ani na chvíli není jistý, co se stane na další stránce. Autorka jej vyvádí z rovnováhy, vystrkuje z komfortní zóny a ukazuje, že svět je čím dál méně srozumitelný. Prvky grotesky, černého humoru, fantastiky a hororu odhalují, že v realitě nic není takové, jak to na první pohled vypadá. (Zdroj)

Na to, jak se povídkám snažím vyhýbat, se mi jich tento měsíc doma objevilo víc než obvykle.

Laureátka Nobelovy ceny Olga Tokarczuk je známá svými neobvyklými tématy i jejich odvážným zpracováním. Často v nich kritizuje stav patriarchální společnosti, akcentuje témata jako toxická maskulinita, genderová nerovnost i netečnost ke klimatické krizi.

Stejně je to i s Bizarními povídkami, 10 různých témat, prostředí, často situovaných do futuristické budoucnosti i období 17. století. Nečekejte žádnou politickou agitku, to autorka nemá zapotřebí, ale spíš drobné narážky na odtrženost člověka od přírody, reality a egoismus jednotlivce.

Bizarní povídky nejsou pro každého, otevřené konce, velká pestrost i sci-fi motivy však pozorného čtenáře odmění nevšedním zážitkem.

Hodnocení: 4/5

TOKARCZUK, Olga. Bizarní povídky. 1. vydání. Brno: Host, 2020. Přeložil Petr Vidlák. ISBN 978-80-275-0148-9

Rosa Ventrela – Příběh spořádané rodiny

Hlavní hrdinka Maria má rebelskou povahu, která se v patriarchálním prostředí italského jihu moc nenosí. Postavy zde žijí jako ve vězení, nedokážou se vymanit z tradic konvenčního prostředí, kde jejich identitu určuje rodinné a sociální prostředí. Dívka vyrůstá v osmdesátých letech v chudinské čtvrti apulijského Bari. Spolu s ní sledujeme materiální i morální chudobu zapadlého městečka. Její dospívání však neurčují ani tak „olověná léta“ jako po generace trvající nevraživost mezi některými sousedy a otcova zuřivost, jež v cholerických a neutuchajících vlnách doléhá na celou rodinu. Největším vlnolamem je ale v tomto případě jeden z Mariiných bratrů, a byť otec nešetří nikoho, Maria jako jediná může být otci nablízku, aniž by jí to dříve nebo později způsobilo jinou újmu než psychickou. Tedy do té doby, než se jejím nejlepším přítelem stane Michele, syn místního mafiánského bosse. Roky plynou a Maria se musí vzdát jediného kamaráda, aby upokojila otcův hněv a touhu po pomstě za rodinnou tragédii. Co ale přinese Mariina dospělost? Poslušnost otci, nebo vzpouru a cestu za snem? (Zdroj)

Italská literatura! Pro mě vyhledávaný fenomén, příběhy plné slunce, moře, kávy, ale i chudinských čtvrtí, ukřičených dialogů a velkých šarvátek.

Takový je i Příběh spořádané rodiny – patriarchální rodina v čele s despotickým otcem, tiše trpící matkou, dvěma syny a rebelující školačkou Mariou, která touží vést jiný život než ten, který má před sebou nalinkovaný. Toto přání ji spojí v silné přátelství s Michelem, lehce obézním a kolektivem ignorovaným chlapcem, který je synem místního mafiánského bosse. Jejich odlišnost a vzájemný rovnocenný vztah je pro ně světlem na konci tunelu, vyhlídkou na budoucnost, kterou si určí oni sami a nikoliv chudinská část Bari a místní zvyklosti.

Stejně jako v knihách Eleny Ferrante i v Příběhu spořádané rodiny hodnotu člověka určuje to, z jakého prostředí pochází. Determinován je rodinnými vazbami, sociálním statusem i činy svých předků. Cestou jak se dostat z tohoto generačního bludného kruhu je vzdělání a posouvání hranic ve své vlastní hlavě.

Téma jak vystřižené z Geniální přítelkyně, jen ústřední dvojice je tu jiná…

Hodnocení: 4/5

VENTRELA, Rosa. Příběh spořádané rodiny. 1. vydání. Praha: Argo, 2019. Přeložila Pavla Přívozníková. ISBN 978-80-257-2901-4

A já chvátám dohnat resty z dalších měsíců… Díky karanténě jednoho z dětí to snad i půjde!

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.