Karlovarské bublinky 2019

Co by byl začátek prázdnin bez tradičních tří dní v Karlových Varech na filmovém festivalu… Letos opět spolu v počtu čtyř mladých žen a jako bonus jednoho pidipána, který k nám do party přibyl loňského roku.

A co jsme za tři dny stihly shlédnout? Letos to byly hlavně filmy staršího data, na novinky jsme neměly příliš štěstí.

Den první – 3.7.

Monstra/Monstri (2019) – Marius Olteanu


Dana a Arthur jsou manželé téměř deset let. Tvoří zdánlivě dokonalý pár; pochybnosti, boj s vnitřními démony i odlišné potřeby se však neodbytně derou na povrch během 24 hodin, kdy sledujeme jejich kroky v ulicích Bukurešti. S velkou mírou empatie zrežírovaná vztahová studie, dotýkající se společenských tabu, patřila k nejvýraznějším debutům letošního Berlinale. (KVIFF)

Podle anotace Monstra slibovala silný zážitek a velmi aktuální téma. Možná jsem málo filmově zkušená, možná to byla až moc velká alternativa, ale první polovinu filmu jsem se hodně nudila. Pomalé rozvláčné tempo, unylá hlavní hrdinka a neochota kohokoliv řešit stereotyp manželství by jednoho ukolébal ke spánku. Naproti tomu velmi svěže působila homosexuální scéna, která byla natočena s lehkostí a vkusem.

Hodnocení: 2/5 (CSFD 55%)

Stehy/Šavovi (2019) – Miroslav Terzić

Anin syn hned po porodu zemřel, nebo jí to tak lékaři alespoň řekli. Dnes, dvacet let poté, se žena stále nevzdává naděje, že její dítě někde žije. Nenápadné indicie ukazují, že tomu tak možná opravdu je. Snímek na základě skutečných událostí citlivě zachycuje následky temné kapitoly novodobé srbské historie. (KVIFF)

Silné rodinné drama s prvky thrilleru okořeněné pořádnou dávkou paranoii. Pomalý rozjezd z dlouhými záběry spěje k drsnému konci, které citlivějšímu jedinci způsobí slušné bolení břicha. Příběh o kradení dětí v porodnicích je o to silnější, že je založen na skutečných událostech.

Hodnocení: 4/5 (CSFD 70%)

Kouř (1990) – Tomáš Vorel

Mladý inženýr Mirek přichází do továrny, aby vypracoval projekt na snížení emisí. Je však konfrontován se zkostnatělými pořádky a nekompetentními šéfy… Děj kultovního „rytmikálu totalitního věku“ je zasazen do sirnými výpary prosycených ostravských oceláren. Tvůrci jej okořenili svérázným humorem, sborovými recitacemi a tklivým saxofonovým leitmotivem. (KVIFF)

Legenda na velkém plátně v Thermalu! I když jsem viděla Kouř několikrát, téhle nabídce nešlo odolat. Vorlův klasický sakrasmus a bizár, který je pro něj tak typický, je v Kouři ještě umocněn prostředím oceláren. Afektované dialogy, nekorektní humor, teatrální gesta a skvělá hudba dělá z Kouře trochu opomíjenou legendu devadesátkových filmů.

A ano, celý sál čekal na Arnoštka 😀

Den druhý – 4.7.

Zizotek/Zizotek (2019) – Vardis Marinakis

Poté, co devítiletého Jasona opustí na folklorní slavnosti matka, chlapec nachází úkryt ve srubu uprostřed lesa, jenž patří němému samotáři Minasovi. Přestože se ho muž s pochybným povoláním nejprve nechce ujmout, díky souhře okolností mu nakonec nahradí rodinu, kterou oba odjakživa postrádali. Dojemná výpověď o touze po blízkosti a o vzájemném souznění zaujme snovou atmosférou. (KVIFF)

Dojemné drama o mnoho podobách lásky stojí na hereckých představitelích samotáře Minase a malého Jasona. Oba podali své role tak sugestivně, že jsem jim věřila první i poslední slovo. Tohle velmi intimní drama s otevřeným koncem pohladilo po duši.

Hodnocení: 4/5 (CSFD 58%)

Zánik samoty Berhof (1983) – Jiří Svoboda

Druhá světová válka už sice skončila, na česko-polsko-německém pomezí je ale život nadále plný nebezpečí. V lesích se skrývají tlupy werwolfů, kteří se snaží dostat přes hranice do Německa a při vynucených „návštěvách“ zdejších chudých usedlostí za sebou nechávají mrtvé. Režisér se vyhnul obvyklé dobové schematizaci a v souhlasu s předlohou stvořil monumentální tragédii lidí v mezní situaci, sevřenou do několika dnů a prostoru jedné horské samoty. Vedle mladičké hospodářovy dcery Ulriky jsou tady hrdiny strach, zoufalství, krutost a zmar, přesto však ve finále i nadějeplné milosrdenství. Baladickou atmosféru umocňuje expresivní kamera Vladimíra Smutného a podmanivé hudební motivy. (KVIFF)

Zánik samoty Berhof vyniká mrazivou až hororovou atmoférou, kterou doplňuje podexponovaná kamera Vladimíra Smutného. Česko-polské pohraničí, černé lesy a samota sevřená v kopcích v lidech probouzí jejich temné stránky. Čekejte násilí, panoptikum negativních postav a divoké poválečné poměry v pohraničí.

Hodnocení: 4/5 (CSFD 80%)

Co uděláš, až svět vzplane? / What You Gonna Do When the World’s on Fire? (2018) – Roberto Minervini

Autor získal přístup do afroamerické komunity jihu USA, k obyčejným lidem i do jinak uzavřeného hnutí Černých panterů. Sympatické postavy svými příběhy ukazují palčivé problémy spojené se stále trvajícím rasismem, který černošskou komunitu nejen segreguje, ale její členy denně fyzicky ohrožuje. (KVIFF)

Na tenhle dokument jsem se nesmírně těšila a nakonec po cca 30 minutách jsme z něj odešly. Autor jaksi zapomněl na nestrannost, takže jsme celou dobu poslouchali nářky o tom, jak je černošská komunita utlačovaná a vykořisťovaná. Všechny své problémy svádí pouze na barvu své kůže bez špetky respektu ke komukoliv jinému.

Hodnocení: CSFD 64%

Den třetí – 5.7.

Jiří Suchy – Lehce s životem se prát (2019) –
Olga Sommerová

Jiří Suchý. Divadelník, hudebník, básník, spisovatel, grafik, sběratel, občan. Jedna z klíčových osobností tuzemské kulturní scény posledních šesti desítek let a neúnavný bojovník za zvelebování českého jazyka. Dokumentární film Olgy Sommerové je portrétem umělce a člověka, portrétem doby. (Zdroj)

Tak předně, nemám ráda divadlo Semafor, Jiřího Suchého, ani jeho humor. Jít tedy na film o něm se zdálo být jako nesmysl. Jenže Olga Sommerová je pro mě záruka filmového zážitku. Celou dobu jsem seděla jako přikovaná a nechávala se unést dobovými záběry, fotkami i nově natočeným materiálem o Jiřím Suchém. Možná právě proto, že byl dokument zaměřen především na mladí a vrcholné působení Semaforu, se mi tolik líbil 🙂

Hodnocení: 5/5 (CSFD 88%)


Bílá karavana / Tetri karavani (1963) – Eldar Šengelaja, Tamaz Meliava

Po generace pastevci z vesnic vysoko v horách putují s obrovským stádem ovcí na daleká pastviště, kde tráví dlouhou zimu. Každý z venkovanů má svůj příběh, naznačený mistrnou zkratkou, přirozeně plynoucí epické líčení střídají lyrické pasáže a celek filmu působí jako nadčasová báseň o elementárních hodnotách života. (KVIFF)

Poslední film letošního festivalu byl taková znouzectnost. Do odjezdu autobusu ještě zbývalo ještě několik hodin, ale v programu nic zajímavého. Podle anotace jsem čekala něco, u čeho se bude dobře spát, ale nakonec z Bílé karavany vyklubalo moc pěkné podívání. Nelehký život ovčáků, kteří žijí většinu roku bez svých rodin byl vyprávěn velmi poeticky a svižně. Došlo i na generační spory, pramenící z touhy změnit svůj nalajnovaný osud, lásku a životní zvraty v podobě přírodních katastrof.

Hodnocení: 4/5 (CSFD 80%)

Tak za rok zase čau festivale, budeme se těšit! Na další dávku filmových zážitků, procházek po kolonádě, spaní ve stanu a společně stráveného času s přáteli.

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *