Musím se poplácat po zádech, na to, že je únor nejkratší měsíc v roce, přečetla jsem šest knih, z toho polovina byla naprosto skvělá. Kudy chodím, tudy vyzdvihuji Podbrské ženy, které si musí přečíst každý, kdo má ráda Alenu Mornštajnovou nebo Jiřího Hájíčka.

Julian Barnes – Než potkala mě

Profesor historie prožívá se svou druhou manželkou sladké časy – ale jen do chvíle, než zjistí, čím se dřív živila… Do jejich společného štěstí se začnou vkrádat stíny v podobě Anniných dřívějších milenců a Grahama se zmocňují emoce, jaké dosud nepoznal. (Zdroj)

Moje první setkání s vychvalovaným autorem nebylo příliš slavné. Než potkala mě má velmi slibný začátek – profesor Graham odejde z vyčpělého manželství a dcery k mladšímu modelu – krásné a sympatické Anně, která má v sobě jiskru a nadhled, které Grahamovi v manželství tolik chybělo. Po počáteční idylce Graham začne žárlit na bývalé Anniny partnery tak intenzivně,  až v sobě rozdmýchá šílenou obsesi. Žárlí na všechno a všechny tak intenzivně, až není schopný myslet na nic jiného. Většina knihy popisuje jeho duševní onanii nad smyšlenými vztahy a paranoia dosáhne tragického vrcholu. Dala bych i horší hodnocení nebýt skvělého konce. Než potkala mě sice doporučit nemůžu, ale konec stál za to.

Hodnocení: 3/5

BARNES, Julian. Než potkala mě. Přeložil Jiří Hanuš. Praha: Odeon, 2018. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1832-7.

Kontroverzní americký spisovatel přichází s dlouho očekávanou – a vůbec svou první – sbírkou povídek, které nejde odečíst. Třiadvacet textů vlastně představuje jakousi esenci Chucka Palahniuka. V povídkách je ve své nejlepší formě: ostrý a sžíravý, nekompromisní. Přináší bizarní témata a libuje si v nich. (Zdroj)

Ach, Palahniuk, milovaný i nenáviděný autor. Nejintezivněji jsem ho četla za dob studia na VŠ, bedlivě jsem sledovala ediční plány, aby mi neutekla žádná jeho kniha. Palahniuk není jen Klub rváčů, výborných knih má více, ale s postupem času kvalita velmi klesá.
Povídkový soubor Něco si vymysli se řadí k tomu povedenějšímu, co Palahniuk v posledních několika letech napsal. Ale pořád to není nic, z čeho bych si sedla na zadek, i když autorův rukopis je nezaměnitelný a neznám jiného autora, který by se vyžíval v bizárku, úchylkách a biologických anomáliích tolik jako on. Do mnoha povídek se promítá komplikovaný vztah mezi rodiči a dětmi, máme tu tři navzájem propojené bajky, které jsou alegorií na současnou společnost, ale i hororovou parodii o tenisáku a pokladu.
Na Něco si vymysli si pochutnají spíš Palahniukovi fanoušci, pro toho, kdo autora nezná, to bude příliš ujetý a sprostý oříšek.

PALAHNIUK, Chuck. Něco si vymysli: povídky, které nejde odečíst. Přeložil Richard Podaný. Praha: Odeon, 2017. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1767-2.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků. Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti. (Zdroj)

Tenhle měsíc jsem si očividně ujela na Odeonkách 🙂 Přiznám se, že někdy si je kupuji nebo půjčuji v knihovně naslepo, aniž bych věděla, o jaké téma jde. Doporučení na Osamělost prvočísel se hrnula ze všech stran, ale jejich čas přišel až teď.
Alice při nenáviděném lyžování přišla k vážnému úrazu, které jí provází celý život. Mattia jako dítě nedokázal odhadnou důsledky svých činů a přišel o postiženou sestru – dvojče. Oba se setkají jako puberťáci na škole a utvoří podivnou depresivní dvojici. Mattia jako nadaný matematik – genius má své nerdské sklony a straní se lidí, Alice společně se svým nízkým sebevědomím a sklonem schovávat svoje obavy za šikanu svých dospělých naváží silné přátelství. Navzájem tolerují svá traumata, dělají, že neexistují, ale stále si je táhnou s sebou jako kouli na noze. Ani jeden z nich se vlastně nechce uzdravit a svěřit, místo toho se víc a víc zraňují.
Není to veselé čtení, ale ten, kdo má rád nimrání v traumatech a bolestech, si užije. Kniha slepuje střípek po střípku dva smutné osudy, které možná na konci tunelu uvidí světýlko naděje. A nebo ne?

Příběh začíná krátce po první světové válce. Mírek vyrůstá bez matky, která umírá po porodu jeho nejmladší sestry. To ovlivní jeho vztah k ženám. Když si do hospodářství přivádí Emilku zvyklou na láskyplný domov, mladá žena netuší, že na ni čeká hlavně samota a opuštění. Zatímco Mírek odjíždí pracovat do Prahy, Emilka se musí postarat o celý statek, o svého syna a tchána. Přichází druhá světová válka a po ní osvobození, Emilce svítá naděje, plánuje otevření vlastní cukrárny, jenže v jejím těle bují nádor. Ještě stihne porodit své druhé dítě – dceru Janu – a koncem padesátých let umírá na rakovinu prsu. Jana vyrůstá jen se svým otcem. Je často sama a zakouší, jaké to je, když chybí máma. Když se vdá, ani ona nenajde v rodinném životě štěstí. Poranění předávaná z generace na generaci přechází na její dceru Johanku, která se rozhodne vykročit z místa a osvobodit nejen sebe, ale i další ženy ve svém rodě. (Zdroj)

Teď budu trochu zlá, ale když se všude tlačí Alena Mornštajnová, Hana Marie Körnerová nebo Lenka Horňáková – Civade, kde Motto zaspalo s Janou Poncarovou? Když si na Instagramu vyhledáte hashtag #podbrskezeny, vyjede 25!!! příspěvků. Zoufalství non plus ultra!
Generační výpovědi českých rodin mapující životní a politické změny jsou stále víc a víc populární. Starší čtenáři vzpomínají, jaké to bylo za minulého režimu, ti mladší mohou konfrontovat nemilosrdnou minulost s blahobytem přítomnosti. Jana Poncarová mapuje osudy ženské linie jedné rodiny od konce první světové války až do současnosti. Vše se odehrává v malé vesničce v Brdech, kousek od Rokycan, těží nejen ze specifik místní divoké krajiny, ale především ze síly žen, které jí obývají. Stěžejní téma, které se táhne knihou jako nitka do poslední stránky, je nedostatek mateřské lásky a to, jak ovlivňuje každou následující generaci. Trauma z předčasného úmrtí mámy a „studeného“ odchovu se nevyléčí zplozením vlastních dětí, ale zajeté stereotypy přebírá další generace. Tak, jako se v knize dědí rodinný majetek, přecházejí s ním na potomky i rodinná traumata.
V Podbrských ženách najdete vše, co potřebuje každá generační výpověď – naprosto reálně popsané události a důsledky obou válek, které se prohnaly malou vesničkou. Euforie z osvobození a následné proplesknutí v podobě nástupu komunismu. Normalizace, kolektivizace a konečně i sametová revoluce. Dočkáme se i naděje v podobě poslední z žen z rodové linie, která se snaží vymanit z okovů a změnit budoucnost nejen svojí, ale i dalších generací.
Podbrské ženy jsou prvotinou Jany Poncarové, psané velmi vyzrálým a zkušeným jazykem, který je natolik čtivý, že jsem knihu o 450 stranách slupla jako malinu za 3 dny. Tohle si prostě musíte přečíst!

Hodnocení: 5/5

Sarah Winman – Slunečnice

Andrew Mayne – Šelma

MAYNE, Andrew. Šelma. Přeložil Petra DIESTLEROVÁ. Praha: [Euromedia Group, a. s.], 2018.

Uvidíme, co přinese březen. Začala jsem Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a stále se nemůžu začíst. Hromádka knih, které čekají na svoji chvíli se zvětšuje, stejně jako počet rozepsaných konceptů na publikování…