Čtu v lednu

Je to neuvěřitelné, ale leden je za námi. Posilvestrovské rozjezdy mám každoročně dost vláčné, občas si připadám jako ve stádiu hibernace. Naštěstí Chlap přes zimu nepracuje a je hodně doma, tak se můžeme zdatně podělit o děti i domácí povinnosti. Většinu knih za leden jsem tak přečetla po cestě do a z práce, jen Rudiš a Ruta Sepetys mi tu zbyli ještě z konce prosince.

Jaroslav Rudiš – Český ráj

Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem. Potí svoje těla i duše. Nemají jména, jen staré indiánské přezdívky. Tady je nikdo neruší, tady se cítí svobodní a mohou být těmi, kým doopravdy jsou. Jejich sebestředný svět rámují tragikomické vzpomínky na minulost i nejistota z vlastní budoucnosti. Radost a smutek mezi kapkami vody.
Novela o současných mužích, jejichž touhy a sny se soustředí na tajemný svět za vysokou zdí, který možná obývají ženy… (Zdroj)
S knihami Jaroslava Rudiše mám mnohaletý velmi intenzivní vztah. Je to jeden z mála autorů, u kterých běžím do knihkupectví hned, jak vyjde nová kniha.
Kniha nemá děj jako takový, jde o zápis rozhovorů několika mužů, kteří se pravidelně scházejí v sauně. Muži různého věku, různých zaměstnáních i osudů, u kterých neznáme ani jména, odhazují své svršky i myšlenky a ukazují se v celé své duševní nahotě. Jejich sladkobolné rozhovory jsou plné testosteronu, smutku, vzpomínek na mládí i nesplněných snů. Ač jsou jednotlivé postavy bezejmenné, místo toho jim autor dal přezdívky „ten, co mu umřela žena“, „ten, co je úplně nejmladší“, „ten, co je doktor přes ženské orgány“, zmatek v textu to vůbec nepůsobí, naopak jednotlivé muže polidšťuje a doplňuje jejich charakter. Ženský prvek je tu zastoupen saunařkou, která nemilosrdně patnáctku mužů mopem vyhání ven z bezpečí sauny do tvrdé reality života. Co je za saunovou zdí čeká? Rozčarování, nestabilita?
Český ráj ve mě sice nezanechal takovou stopu jako Potichu, která je moje srdcovka a čtu jí každý rok, když ve vzduchu začne vonět jaro. I tak je to skvělá kniha o mužích (nejen) pro muže.

Hodnocení: 4/5

RUDIŠ, Jaroslav. Český ráj. V Praze: Labyrint, 2018. ISBN 978-80-87260-91-3.

 

Ruta Sepetys – V šedých tónech

Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech. Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho… (Zdroj)
V šedých tónech je autorčina prvotina, zároveň poslední kniha, kterou jsem od ní četla a jednoznačně nejlepší. Stejně jako ve své poslední knize Sůl moře je stěžejním tématem druhá světová válka. Ruta Sepetys čerpá z historie vlastní rodiny, která do USA přišla z Ruskem okupované Litvy. Při psaní knihy vycházela nejen z vyprávění svého otce, ale i ze vzpomínek lidí, které navštívila při svých cestách po Litvě.
Hlavní hrdinka Lina je společně se svojí matkou a mladším bratrem zatčena a z neznámých důvodů deportována na Sibiř. Po děsivé cestě vlakem, která je lemovaná mnoha mrtvými, skončí kdesi v pracovním táboře, kde na pokraji života, smrti a šílenství za nelidských podmínek musí pracovat. Při životě jí drží naděje a její vždy optimistická matka. Pečlivě si zapisuje veškeré šílenství, které se kolem ní děje. Válka proplouvá kolem, aniž by se ke komukoliv ze zajatců dostaly jakékoliv informace. O posunu front, vývoji či konci války se v knize vůbec nemluví, vše se soustředěno na Linin mikrokosmos, který se smrsknul na jedinou touhu – přežít.
Jestli vás zajímají současné dějiny pobaltských zemí, jak vypadala jejich mnoholetá okupace, V šedých tónech je kniha právě pro vás.
Hodnocení: 5/5
SEPETYS, Ruta. V šedých tónech. 2. vydání. Přeložil Petr ELIÁŠ. V Praze: CooBoo, 2017. ISBN 978-80-7544-295-6.

Elisabet Nemert – Čas vlků

Starodávná legenda praví, že v každém člověku žijí dva vlci a neustále bojují o tlukot srdce. Jeden z nich je strach a nenávist a ten druhý láska a důvěra. Který z vlků vyhraje? Ten, kterého živíme. Švédsko na samém počátku 2. světové války. Hlavními hrdiny příběhu jsou sirotci Magdalena a Nils, jejichž jediný příbuzný – strýc, který se vrátil z Ameriky – jim odkázal veškeré své bohatství. Díky nečekanému dědictví začínají nový život i slibnou kariéru, ale hrůzy počínající války pronikající z kontinentu je vedou k pomoci potřebným. Do příběhu vstupuje Carl-Magnus Rytterholm, obdivovatel nového hrdiny – Adolfa Hitlera. Ale po boku zla jako vždy kráčí láska. Při hledání tří zmizelých finských válečných dětí se osudově setkají Magdalena a Carl-Magnus a jejich odvaha a obětavost změní život nejen jim, ale i mnoha dalším lidem. Čas vlků je kniha o odvaze a lásce ve stínu války. O odvaze postavit se za to, v co v nitru věříme, za slabé a bezbranné, odvaze bránit právo na svobodu těla i ducha a neuposlechnout rozkazy. I nejčernější temnotou jasně prosvítá zářivé světlo lásky a naděje. A coby symbol boje dobra se zlem čtenáře celou knihou doprovázejí tři sněhobílí vlci. (Zdroj)
A máme tady další knihu z období druhé světové války, tentokrát se ze Sibiře přesouvám do Skandinávie. Čas vlků sleduje ústřední trojici mladých lidí ze Švédska, kteří se každý po svém snaží nejen přežít, ale i pomoct svému okolí.
Magdalena a Nils jsou sirotci, kteří náhodou přijdou k velkému dědictví. Nils začne budovat kariéru jako provozovatel obchodů s potravinami, zatímco Magdalena tíhne k feministické žurnalistice. Jejich osudy se protnou s třetím hrdinou – důstojníkem Carl-Magnusem, který je velký obdivovatel Německa a Adolfa Hitlera. Jejich nadějné kariéry násilím přetne válka, nestabilní postavení neutrálního Švédska, které celou dobu války balancuje na ostří nože. Německem je vydíráno ke spolupráci, které se na druhou stranu zuby nehty brání, podporuje spojence a pomáhá uprchlíkům z okupovaných zemí.
Čas vlků je kniha především o lásce, naději, cti a právu na svobodu. Ukazuje, že i sebemenší pomoc je důležitější než žádná pomoc. A i když jsou na trhu silnější a víc srdcervoucí knihy z válečných dob, Čas vlků je kniha, ke které se určitě někdy vrátím a s klidným svědomím jí doporučím.
Hodnocení: 4/5
NEMERT, Elisabet. Čas vlků. Přeložil Jan-Marek ŠÍK. Praha: Cosmopolis, 2018. ISBN 978-80-271-0782-7.

Dany Laferriere – Vůně kávy

Jeden z nejvýznamnějších kanadských spisovatelů Dany Laferriere napsal útlou knihu vzpomínek na jednu etapu svého raného dětství, jež bylo navzdory tehdejší kruté haitské diktatuře a všeobecně panujícímu strachu idylické. Malý chlapec žije u babičky, které se říká Da, pod bdělým, ale vroucím dohledem tetiček. Stačí malá horečka a hoch se musí na nějakou dobu vzdát her s kamarády. A tak tráví čas na dřevěné terase spolu s Da, která se pohupuje v křesle a pro sousedy a kolemjdoucí má kdykoliv připravený šálek kávy. Její vnuk zatím pozoruje mravence mezi prkny podlahy, sleduje kapky deště dopadající na zem, dívá se a poslouchá, o čem mluví dospělí, poslouchá, a přitom vdechuje vůni života a kávy. Vůně kávy je uhrančivá kronika dětství, příběh cesty do časů, kdy je všechno křehké a okouzlující. (Zdroj)
 
Kanadský spisovatel Dany Laferriere se ve své knize Vůně kávy vrací do dětství, které strávil s matkou, tetičkami a především se svou babičkou Da na haitském venkově. Proud myšlenek a vzpomínek desetiletého chlapce je velmi ovlivněno tehdejší silnou pověrčivostí a až animální vírou. Kraťoučké kapitoly a jednoduchý naivní dětský jazyk s lehkostí popisuje běžný život, chlapcovy pocity a zážitky. Kniha nemá jednotnou pevnou dějovou linku, za to pořádnou dávku bizarních postaviček i situací. Vůně kávy není žádné strhující čtení, které se nedá odložit, spíš odpočinková záležitost k šálku horké černé kávy od babičky Da.
Hodnocení: 3/5
LAFERRIÈRE, Dany. Vůně kávy. Přeložil Anežka CHARVÁTOVÁ. Praha: Argo, 2018. ISBN 978-80-257-2546-7.

David Foenkinos – Záhada Henriho Picka

Crozon je městečko na západě Bretaně – právě tam místní knihovník, samotář a podivín, inspirovaný Richardem Brautiganem, založí knihovnu odmítnutých rukopisů. A knihovna se zdárně plní… Po letech navštíví rodnou Bretaň mladá redaktorka věhlasného pařížského nakladatelství, jejíž kariéra je na zářném vzestupu. Na kontě má několik skvělých objevů, poslední dobou to však poněkud vázne a objevila se i nějaká ta šlápnutí vedle… Na jednom z výletů se svým přítelem-spisovatelem narazí na v té době už trochu pozapomenutou knihovnu odmítnutých rukopisů – a záhy v ní objeví majstrštyk, literární skvost, perlu mezi knihami, napsanou jistým Henri Pickem, místním výrobcem pizzy, jenž je už několik let po smrti. Když se vydají po jeho stopách, zjistí, že nic v jeho životě nenasvědčuje tomu, že by kdy napsal jedinou řádku, kromě pohlednice, kterou kdysi poslal dceři na letní tábor.Jeho dílo je ale zde a pomalu se z něj stává senzace literárního roku, kniha, která mnoha lidem, od čtenářů po literární kritiky, zcela převrátí životy…  (Zdroj)
Mám ráda knihy o knihách, hlavně když jsou plné odkazů na autory a jejich publikace 🙂 A že jich v Záhadě Henriho Picka je… Nechala jsem se nalákat zajímavou anotací o knihovně odmítnutých rukopisů, tajemném literárním objeveném skvostu a napínavém pátrání po jeho autorovi. Ve finále jsem celou zápletku odhadla v první polovině knihy, ale o to víc jsem si spíš užívala osudy jednotlivých postav. Hlavní hrdinka – mladá redaktorka – byla velmi čitelná a předvídatelná, mnohem zajímavější byly vedlejší roličky, jejich krize středního věku, rutiny v manželství i podléhání lákavému pokušení. .

Hodnocení: 3/5

FOENKINOS, David. Záhada Henriho Picka. Přeložil Danuše NAVRÁTILOVÁ. Praha: Argo, 2018. ISBN 978-80-257-2361-6.

Ian McEwan – Myslete na děti

Fiona pracuje jako soudkyně Nejvyššího soudu a při svém mimořádném pracovním vytížení vnímá manželův zálet s mladší ženou, na který mu přijde, sice bolestně, ale zároveň na nějaká hluboká řešení prostě nezbývá čas. Řeší komplikovaný právní spor – sedmnáctiletý mladík umírá na leukemii a rodiče odmítají transfuzi krve; patří ke Svědkům Jehovovým. Soudkyně v precizně vedeném sporu potvrdí, že právo na život je víc než právo rodičovské… (Zdroj)
 

McEwan, co si budeme nalhávat, ten prostě umí! Jestli někomu jdou lidská dilemata, tak je to právě on. Jeho knihy jsou sice útlé na počet stránek, ale nacpané do posledního písmenka dramatem a tématy k zamyšlení. Ať si vezmete jakoukoliv jeho knihu, vždy při její četbě najdete tolik otázek, na které není jednoznačná odpověď.
Popravdě ze začátku jsem se trochu bála tématu víry, Svědků Jehovových a práva na rozhodování za jiného. Ale složité rozhodnutí, před kterým soudkyně Fiona stojí – odmítání transfuze krve mladíka, který patří ke Svědkům Jehovovým, je jen zlomek ledovce, který McEwan v knize popisuje. Víra tu není vůbec podstatná, důležitá je schopnost pohledu z mnoha úhlů, přijmutí zodpovědnosti za vlastní jednání, přijímání vlastní bolesti i ega.
Po přečetní téhle knihy budete mít rozhodně o čem přemýšlet…

 
Hodnocení: 4/5
MCEWAN, Ian. Myslete na děti!. Přeložil Ladislav ŠENKYŘÍK. Praha: Odeon, 2015. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1657-6.

Anthony Doerr – Zeď vzpomínek

Ti, kteří si oblíbili jedinečný vypravěčský styl autora knihy Jsou světla, která nevidíme, jistě nebudou zklamáni ani tentokrát. Prostřednictvím svých fascinujících příběhů a postav, které nám již po přečtení několika stránek připadají jako naši staří známí, zavádí Doerr čtenáře na různá místa naší planety, od Litvy až po Čínu, a připomíná nám dar naší paměti, nesmírné bohatství našeho světa, krásu, křehkost i zázračnost našich vlastních životů. Každá z povídek, z nichž mnohé získaly prestižní ocenění, je sama o sobě nevšedním čtenářským zážitkem, skutečným literárním skvostem. (Zdroj)
 

Ač to tak nevypadalo, Anthony Doerr si svoji druhou šanci zasloužil. Po velkém zklamání z knihy O dívce Grace přišlo odpuštění v podobě Jsou světla, která nevidíme. Jako třetí autorovu knihu jsem zvolila povídkovou sbírku Zeď vzpomínek a po jejím přečtení si na „to read“ list budu muset připsat zbytek jeho knih.
Každá povídka je zasazená do jiné země napříč všemi kontinenty, spojuje je téma vzpomínek – na dětství, na minulost, objevování vzpomínek zapomenutých i těch úmyslně vytěsněných z paměti. Paradoxně první povídka Zeď vzpomínek, za kterou autor dostal autor ocenění National Magazine, se mi líbila nejméně. Možná to bude její sci-fi téma a nesympatická hlavní hrdinka.
Zeď vzpomínek není příliš veselé čtení, povídky mají často otevřený konec i depresivní atmosféru. Ale každá z nich nepostrádá střípek naděje a touhy po životě.

 
Hodnocení: 4/5

DOERR, Anthony. Zeď vzpomínek. Přeložil Jakub KALINA. Brno: MOBA, 2016. ISBN 978-80-243-6948-8.


Uf, bylo to dlouhé a děkuji všem, kdo to přelouskal až do konce 🙂 Jdu si připravit plán na únorové čtení, ať mám na horách co číst.

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

4 thoughts on “Čtu v lednu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *