Já a pokojové kytky, to by byl dlouhý příběh. Květin máme doma hodně, přes moji veškerou neúmyslnou snahu některé i slušně prospívají, ale i tak mám pocit, že jsem pěstitel na baterky. Jeden příklad za všechny – před dvěma lety jsem od kamarádky dostala sansevieriu se slovy „tohlejenesmrtelnákytkatunejdezabít“. Mno, takže jsem minulý týden vyhodila posledního jedince. Ač se mi krásně množila, spoustu jejich dětí jsem odnesla do Zahrady na niti na Rostlinnou štafetu, tu úplně první mateřskou rostlinu jsem svoji péčí umořila.

Nemám doma žádné speciální hipster kytky, jedinou výjimkou je pilea, která se pro mě naprosto neuvěřitelně začíná množit! Za to si u nás našlo domov několik jedinců, bez kterých už si nedovedu náš pidibyt představit. Třeba filodendron, který jsem našla u popelnice jako neduživého chcípáčka a po roce je z něj krásná rostlina. Nebo benjamín, kterého jsem si přivezla před několika lety od rodičů a letos poprvé přezimoval aniž by vypadal jako koště. Nebo překrásný lopatkovec od mojí kamarádky K., který zase vyhání do květu a zdobí nám obývák…

Co pokojovka, to nějaký příběh a člověk nebo místo, se kterým jí mám spojenou.

Když mám čas a náladu, pro potěchu rostlin i sebe jim dopřeji pořádnou sprchu. Jo, jasně, spláchne se jim prach z listů, zazelenají se a celkově jim to dělá dobře, ale já je fetišisticky sprchuji kvůli té vůni. Vůni mokré hlíny a rostlin, vzdušné vlhkosti jako ve skleníku a čerstvé vůni osvěžených listů…

Doufám, že rostliny tuhle zimu přežijí a na jaře rozšířím počet našich zelených spolubydlících. V Botanické zahradě Na Slupi mají na prodej krásné sukulenty, jak se oteplí, půjdu s dětmi nějaké vybrat 🙂