Dlouho jsem tu nespucovala žádnou dětskou knížku, dneska to bohatě napravím. Padla nám do rukou česká fotokniha ZUličníci s povedenou vizuální stránkou, ale prachbídným příběhem.

ZUličníky vymyslel a stvořil autor z poněkud netradičního neliterárního podhoubí. Matěj Dereck Hard je totiž fotograf, který se zaměřuje na pop-artovou, streetovou a lifestylovou fotografii. ZUličníci jsou postavičky, které si vymyslel jako malý kluk a kniha je zhmotněním jeho dětské fantazie.

Tahle malá stvoření, která mi ze všeho nejvíc připomínají Ewoky ze Star Wars, žijí mezi lidmi ve městech, umně se před nimi skrývají a hlavně trpí velkou nedůvěrou a nechutí k lidem. Hned z kraje se nabízí otázka, proč ZUličníci vlastně obývají města, když nazývají lidi Kazisvěty a nemají je rádi?

V knize se setkáváme s jednou ZUličnickou rodinkou, která vinou mladého chlapce přijde o domov a je nucena odejít do exilu na venkov. Tady si postaví nový domeček a díky místnímu myslivci zjistí, že lidé nemusí být jejich protivníci.

Příběh rodiny Pikových z Portheimky je vyprávěn odborníkem na tyhle malé tvorečky, profesorem Vímem. Toho ztvárnil herec Petr Čtvrtníček, který je vyfocen v krásném prostředí v děsivém převleku hned na začátku knihy. Popravdě tohle byl moment, kdy jsem chtěla knihu zavřít a okamžitě někam založit. Paruka, kostým i celé vzezření vyzní nedůstojně a trapně komicky.

Děj je velice jednoduchý, bohužel postrádá spád a zápletku. Děti stále čekaly, kdy se v knize začne něco dít… a ono nic. Textu je poskrovnu, téměř všechen se týká informací o životním stylu ZUličníků, ale napínavý děj nebo nějaká velká myšlenka už se do knihy jaksi nevešla. Dozvíme se sice, kde rodiny ZUličníků žijí, jak k nim přicházejí děti a co mají rádi, ale na alespoň malinkatý náznak děje dojde až ke konci knihy.

Nedostatky textu a „podivnost“ Petra Čtvrtníčka naopak naprosto převyšuje vizuální vyjádření putování ZUličníků. Ti jsou vymyšleni do posledního detailu, postavičky – loutky velmi precizně zpracované a na všech fotkách působí až hmatatelně živě. Kdybych na ně někdy narazila na Andělu v tramvaji, tak mě to vlastně ani nepřekvapí.