Plánovaná soutěž o Ferdu a jeho mouchy je konečně tady. Tentokrát to ale úplně zadarmo nebude, protože se jedná o hodně velkou sadu. Celý set kniha – plyšový Ferda – mouchy – si můžete prohlédnout a virtuálně prolistovat tady – KLIK.
Pravidla jsou stručná a jasná, na podmínky ve stylu „označ 2 kamarády a sdílej“ mě moc neužije, raději si přečtu komentáře 🙂 Takže to bude takto:
- nechte mi tu komentář, co zabírá na intenzivní projevy emocí Vašich dětí nebo jak VY pracujete se svými negativními pocity
- nezapomeňte na email
- dobrovolně mě můžete na Instagramu – klik. Radost to udělá všem, ale svět na tom nestojí 🙂
- paralelně poběží soutěž ještě na Instagramu, komentářem tam si zvýšíte šanci na výhru
Za týden, tj. 12. 11. soutěž uzavřu a přes random vylosuji šťastného vítěze.
Hodně štěstí všem…
————————————————————————————————————————–
Toto je sponzorovaný článek
Na probíhající intenzivní pocity mých dětí mi (zatím) zabírá pouze to, nechat je proběhnout, prožít… a až se uklidní, nebo hlavně večer v klidu před spaním probrat situaci a co by jim příště mohlo pomoct… Jinak si myslím, že pocity prostě patří k našemu životu, u dětí jsou intenzivnější o to, že ony nic nehrají, nic neskrývají, nic netají, nepřetvařují atd… tak, jak jsme se to již my dospělí naučili (tak jak nám to bylo předkládáno, nebrečí se, to nevadí atd…) a pak to jednou za čas bouchne pořádně…
Já už jsem psala na Instagramu, že je nechávám prožít (tj.pláčem nebo "vztekaním se"), protože zatím to nebylo k tomu, že by je syn (skoro 4r) dokázal vypustit nějak jinak. Třeba vztek trháním papíru (jó, občas házením něčeho nebo bouchnutím:-) nebo bušením do polštáře, čmáráním apod. Pozitivní emoce asi neprožívá tak intenzivně a taky nemám potřebu je tak rozebírat, že:-). Mě pomáhá myslet na sebe předem, tj.doplňovat nádrž pozitivní energie věcmi, které mě baví.
Tereza
andzelka@seznam.cz
Snažím se emoce nepotlačovat, neskrývat, ale zároveň se snažím vyvarovat výbuchům, což se mi daří někdy více, někdy méně. Hlavně si potom všechno v klidu vysvětlíme.
Děti nechávám aby své emoce projevili naplno,ale pokid je to už nad rámec, snažím se je usmernit. Prece jen extra vzetkání, nebo hysterický pláč nejsou pokaždé vhodné.
Jaannna8@seznam.cz
Negativní energií se snažím k sobě vůbec nepouštět, mám děti, to je pozitivní energie,dar… A pokud to přepadne děti, chvíli je necham se s tím poprát a pak jim ukážu jak moc je milujeme že jsme tady pro ně a spolu vše zvladneme. Instsgram -@luciewojkowska; e-mail – luciewojkowska@seznam.cz
hezký den, já si zatím emoce svého vlastního dítěte prožívám jen "prenatálně" (za dva týdny se to změní 🙂 ) ale pracuji s dětmi ve škole a téma emocí je mi moc blízké. Každý jsme jiný a každý prožíváme jinak, ale Ferda je mi moc sympatický, protože všechny jeho mouchy máme i my ostatní. Beru o intuitivně a snažím se, aby děti věděly, že je normální mít jakýkoliv pocit, že není špatné se zlobit. Rozdíl je ale v tom, že i když se zlobím, neznamená to, že můžu ublížit druhým – prostě je doprovázet a naučit je, jak se svým pocitem naložit tak, aby si vyjádřením pomohli a zároveň neublížili ani sobě, ani druhým. No ale je to věda – vždyť někdy na to nejsem připravená já sama, takhle to prožívat 🙂 sleduji na IG jako cervenkaobecna cervenkova.barbora@seznam.cz
Zatím na Almu většinou zabírá odvést pozornost;-). Na mě zabírá to samé, ale už je to těžší.
u nas pomaha si k dceri kleknout, spojit se ocnim kontaktem a mluvit, vysvetlovat si,co se stalo, proc se to stalo, jak se citime a co s tim dělat. jak po pozitivnim tak negativnim proziti neceho obejmout, pohladit, pomazlit, aby vedela, ze na nas se muze spolehnout a muze nam vse říct,nemusi se bát. stejne tak vysvetlujeme,kdyz my jsme stastni,smutní, rozzlobeni, proč to tak je.Hystericke sceny ani valeni se po zemi neznam, tak nevim, jak by to fungovalo v takovem extremu, ale aktualne mi pridejde, ze to ma smysl,kdyz mi dcera ve ctyrech letech rekne, ze ve skolce plakala holcicka, tak ji pohladila, aby nebyla smutná. luciecumrikova@seznam.cz
Na intenzivni projevy emoci u nasich deti zabira silne obeti. Kazda z nasich holek je jina, ale naruc a obeti plati na obe a utesi je spolehlive 😉
Se svymi emocemy moc pracovat neumim, rychle se necham vytocit a pak uz se tezko clovek ovlada :-
Iveta.brazdova@centrum.cz
Emoce jsou u nas povolene, ale jejich projevy maji sve hranice. V pripade jejich prekroceni(nas petilety beranek nema problem si bouchnout do neceho, do nekoho) az zazracne zabira veta:asi bys mel ted na chvili odejit. Nevim proc, ale bud fakt jde a vrati se vyklidnenej, nebo se zklidni sam od sebe. Zakladem ovsem je, ze musim zustat klidna ja a nenechat se vytocit. Obcas se to samozrejme nepodari a pak je chvili italie. Procisti se vzduch a jedeme dal. Lucie
lu.san@centrum.cz
Prvni delsi komentar se mi smazal, tak strucneji. U dcery se vzdy snazim si k ni drepnout, navazat ocni kontakt a vysvetlit si…co citi, proc to citi, co s tim budeme dělat. Obejmout, pohladit, pomazlit, aby vedela, ze se nemusi bat, ze tu jsme pro ni a pomuzeme ji za vsech okolnosti. Doufam,ze to nese ovoce, kdyz mi pak vv necelych ctyrech letech rekne, ze ve skolce plakala holcicka,tak ji pohladila a chytla za ruku.luciecumrikova@seznam.cz
Pokud u syna nastane hystericka scena, plac a vztek tak docela spolehlive zabira odvést ho do pokojíčku a zavřít dveře s tím, že až se uklidní ať se přijde pomazlit… Těším se až bude větší a dokáže mi vysvětlit proč pláče a co se mu nelíbí ale pokud v tomhle bude po mě tak se asi nedočkám 🙂
kaczenka87@email.cz.
Emocím necháváme volný průběh, ale vše má své hranice. Hysterické scény nebo vztekání neznáme, spíš zbytečný pláč a vynucování. Pomáhá odvést pozornost, zbavit, začít dělat blbinky a legeaci. Také obejmutí. Řeknu dětem, že je mám ráda i uplakané, ale s úsměvem na tváři ještě radši 🙂 hana.havelcova@seznam.cz
Na tuto knihu jsem se už hodnekrát dívala a pak vždy zapomnela pořídit, ale pravidelně se mi připomíná :-D. Syn má 2 roky. hodně snažím předcházet konfliktům. Občas se vztekal, ale vždy šlo o situaci, kdy byl pretazeny nebo já nebyla dostatečně vnímava a soustředila se více na jinou věc než na něj. Při vztekani se snažím situaci vysvětlit a nabídnout řešení. Ne vždy mi to jde a ne vždy si hned uvědomím, že se vztek kvůli mě… U nás hlavní je, abych já byla v pohodě, vyrovnaná, pak přenáším pohodu i na něj a jde se domluvit na čemkoliv. Vychodilovapetra1@gmail.com
Zalezi z jakeho duvodu takove pocity jsou.
Vetsinou si jich nevsimam.
Kdyz uz to fakt prepiskne a jeji rozcilovani je zbytecne tak staci pohrozit nebo poslat do pokoje.
Venku teda scena nedela a verim, ze uz ani nezacne.
Na dotaz už jsem reagovala na instagramu, tak odpověď zkopíruji i sem – Syn je spíš takový ten často mrnčící typ, než že by měl dlouhé záchvaty. Takže občas stačí uznat emoce, obejmout,… Pokud se mu něco nelíbí třeba v kolektivu dětí, tak to chce vždy řešit odchodem. Já se ze svých negativních pocitů většinou snažím vypsat. Nejsem nijak impulzivní, takže spíš emoce prožívám vnitřně a psaní mi pomáhá urovnat si myšlenky.
Nevím, jestli je to náhoda, před pár dny jsem si na Emušáky vzpomněla, kdysi jsem četla recenzi na blogu mklife a začala jsem to zvažovat jako vánoční dárek, od kterého mě dost zrazuje cena. A úplnou náhodou jsem narazila na tuhle soutěž, tak to budu brát jako znamení a zapojím se všemi možnými prostředky 🙂
refugee.ph@seznam.cz
My máme velmi emotivní děti, ze kterých ty emoce někdy přímo tryskají. Jako třeba dnes když jsem se po dvou dnech nepřítomnosti vrátila. Někdy mám pocit, že nepomáhá vůbec nic. Dnes pomohlo mazlení, ale až napodruhé. Rozhodně nepomůže je nechat se jen tak uklidnit, to by si byly schopny vyřvat plíce.
Dobrý den Jani,
U nás jsou obě děti velmi emotivní (a maminka také?) a někdy už opravdu nevím, co by bylo nejlepší. U dcerky nejvíce zabírá objetí a ujištění, že jsme tu pro ni. U syna je to složitější a někdy sama nevím, jak mu pomoci. Někdy chce mou podporu a o svých emocích mluvit, ale poslední dobou chce většinou nechat na pokoji a vypadá to, že se s tím chce vyrovnat po svém, často pak ani o tom, co pláč vyvolalo, nechce mluvit. Tak se ho už většinou zeptám, jestli mu mohu pomoci a jak. Když nechce, nechám ho, ať si to tedy srovná sám. Také mám někdy sama chuť emoce sdílet a někdy si to prostě srovnat sama, poplakat si, aniž bych musela něco vysvětlovat. Chtěla bych, aby se mé děti nebály své emoce projevovat, jen doufám, že se postupně bude intenzita jejich projevu snižovat (teď tedy myslím hlavně vztek). Intenzivní projevy radosti si naopak užívám moc, dokud se ještě děti nenaučily kontrolovat a dokáží svou bezprostředností nakazit i ostatní.
Katka (bastett@centrum.cz)
marie – už jsem psala na insta:) Zkráceně – dcera je jak otevřená kniha, všchno je intenzivní a rychlé, je schopná v pěti letech situaci pojmenovat, o řešení si říct a obvykle se k tomu už nevrací. Když je něco hodně bolavé, stačí jí fyzická blízkost. Syn je jako zavřená kniha a pečlivě dávkuje, kolik můžeme zahlédnout. Řešení je složitější, je to stále pokus/omyl. Emoce ho často doženou zpětně, marně pak pátrám po příčině, abych pochopila. S emocemi neumí pracovat vůbec, je jimi doslova vláčeň:) dost často je mi ho líto. Na radost zapomíná rychle, křivdu si nese dlouho…potřebuje Ferdu a jeho mouchy:) samkovi@centrum.cz
Soutěžím na ig pod jménem love book a chci ti říct že je pěkné od tebe že děláš takovou soutěž pro menší děti
Nejvíc se mi osvědčilo být pro děti kdykoliv dojde k nějaké negativní nebo"scéně" k dispozici a snažit se je chápat a s pochopením i komunikovat.Odejmout a pohladit pokud chtějíDůležité pro mě je aby se nebáli projevovat i negativní emoce a zároveň aby se se mnou snažili komunikovat kde je problém a pokusit se to společně vyresit.Komunikace je fakt základ někdy jen špatně pochopeni situace nebo nenaplněné očekávání vyvolá šílené emocea.v neposlední řadě zkusit zůstat klidná což je opravdu aspoň u mě běh na dlouhou trať:)clovek.se prostě stále učí.Na me zabírá co se týče negativních pocitů prostě to říct nedusit to v sobě a člověku se hrozně moc uleví:)Hanka ( hankafb@centrum.cz)
Snažím se s emocemi naučit pracovat, dřív jsem se pokoušela odvést pozornost, ale v poslední době zkouším emoce uznat a popsat je, abychom se s nimi mohli vypořádat. Bohužel jsem zatím na začátku dlouhé cesty a moc mi to zatím nejde.
(ivana.uh@post.cz)
Jinak děkuji za tipy na krásné knihy, které se na blogu objevují.
Tak přiznám se, s emocemi moc pracovat neumím… hlavní problém spočívá v mé trpělivosti, kterou neoplývám. Takže já i děti před sebou máme dlouhou cestu, snad se to postupem času spolu naučíme 🙂 Jinak někdy zabere odvedení pozornosti, někdy vysvětlení, někdy nic…
vero_nika@centrum.cz
Snažím se především já. Jakmile jsem v pohodě, většinou ani k žádným negativním emočním výkyvům nedojde. Ale mám před sebou ještě velký kus cesty a klidná jako hladina asi nikdy nebudu. Jinak emočně nejméně vyvážená je asi nejstarší šestiletá dcera. Nakládá si na sebe velké cíle a vše by chtěla zvládnout hned, to je pak pláče, nešťastného. Prostřední je vztekloun, ta brečí vzteky a nejmladší je zatím roční veselý kluk, který to naše slzavé či ukřičené údolí dává do balancu. A manžel je bohužel sopka jako já, talíře nelítají, ale emoce jo…. Misa.sigmund@centrum.cz
Dobrý večer, snad se ještě vlezu do termínu 🙂 S dcerou by bylo potřeba na zvládání emocí zapracovat. Nejenže je nervák a když se jí něco nedaří, tak je schopná smést všechny věci ze stolu, ale nejvíc mi vadí to, že se nedokáže překlenout přes negativní zážitky a má potřebu se v nich nimrat se v nich hloub a hloub – a to třeba měsíce. Nejvíce pomáhá mluvit a mluvi, být pozitivní a taky obejmout a dát pusu….z knížky bych měla ohromnou radost, tak se na nás třeba usměje štěstí :-)) jirina_bednarova@centrum.cz