Některé knihy dětmi jen tak proletí, aniž by po sobě zanechaly hlubší stopu. U jiných se ale trefíme výběrem a načasováním na tu pravou strunku. Přesně tohle se stalo po přečtení prvního dílu knihy Mimi a Líza. Nutně po něm následovalo shánění dílu druhého a dlouhé diskuze o tom, jaké to je být nevidomý.

Jaké to je, vnímat svět sluchem?

Mimi je malá dívenka, která žije s tatínkem ve starém činžovním domě. Protože nevidí, vnímá město a své okolí sluchem, hmatem a čichem. Věci mají nejasné obrysy, mlhavé šedé barvy, ale Mimi je skvěle dokáže popsat díky zvukům, které vydávají.

Víte, já jsem slepá. Svět vidím rukama a ušima, a trochu dokonce i nosem a jazykem. Vidím tak všechno, co je kolem mě. CRRR CRRR starý telefon a tramvaje, TUT TÚÚÚT netrpělivá auta, ŠŠŠŠumící stromy v letním vánku, CVRLIK PÍPPÍP PÍÍÍP ptáčky, BZZZ včeličky a SKŘÍP SKŘÍP CILILILINK taťku, vracejícího se z práce na starém rozvrzaném kole. 

Živelná Líza je naopak plná barev, temperamentu a energie. S maminkou se právě přistěhovala a nutně hledá novou kamarádku na lumpárny a dobrodružství.

Tyhle dvě naprosto rozdílné povahy – voda a oheň, šedá a barevná – utvoří kamarádskou dvojici alias BFF. Dívenky se báječně doplňují, Líza odvážně provádí Mimi svým barevným světem a dodává jí kuráž, Mimi zase Líze ukazuje, že být slepý je sice hendikep, ale že i na negativních věcech lze najít něco dobrého a často Lízu usměrňuje.

Když se kamarádí vidoucí a nevidomý…

Společně se v každé kapitole Mimi a Líza vydávají za nečekaným dobrodružstvím do svého vlastního vysněného dětského světa. Je potřeba zkrotit neposlušného šaška, který ale ve skutečnosti zlobí jen proto, že si ho Líza nevšímá (stejně jako děti, „zlobení“ je často pouze volání o pozornost rodičů), vymyslet pro Mimi takové pexeso, aby si ho mohla zahrát po hmatu nebo zahnat zlého Lorda Viruse, který dělá neplechu v krku.

Každá jedna kapitola tvoří samostatný příběh, který nikterak nenavazuje na předchozí. A každé dobrodružství je způsob, jak se seznámit a poznat další dospělé obyvatelé domu.

Kam dál po přečtení první knihy?

Po přečtení prvního dílu si děti vyžádaly pokračování. Idea druhé knihy je stejná – dívky zažívají společná dobrodružství, která dětem ukazuje, co je na světě důležité, učí je toleranci jednoho k druhému a nenásilně nabádá k pomoci těm slabším a potřebnějším. Není to ale žádná prvoplánová agitka, která čiší z každé stránky.

V druhém díle se Mimi s Lízou například ocitnou pod zemí, kde se seznámí se závodnicí dešťovkou Nelou a samy se promění v žížaly. Díky kadeřníkovi panu Ondulovi zjistí, že vůbec nezáleží na tom, jak kdo vypadá, ale jaký skutečně je a nebo se společně proletí vesmírem v bublině.

Šedá Mimi a pestrá Líza

Ilustrace se budou líbit každému dítěti, pestré, hravé a veselé. Mimi je vždy zobrazována se zavřenýma očima a v tmavých šedých barvách. U Lízy jsou oči naopak velmi zdůrazněné a velké, hýří barvami jako o pouti. Na první pohled je lehce rozeznatelné, kdo je kdo.

U nás přečtení obou dílů otevřelo téma nevidomosti a fungování slepých lidí v běžném životě. Od té doby si děti všímají drobností jako jsou nápisy v Braillově písmu, povídáme si doma o výcviku asistenčních psů i o tom, jak se to vlastně přihodí, že člověk oslepne. Díky svým otevřeným hlavičkám a neustálému vysvětlování se jim zatím vyhýbají veškeré předsudky a já jen můžu doufat, že to takhle zůstane co nejdéle.

Co bude dál? Dočetli jsme trochu nepovedenou knihu Kocourek, který měl rád déšť a „bylinkovou“ Jde sem lesem.

FOLLOW ME TO INSTAGRAM
——————————————————————————————————————–
Toto není sponzorovaný článek