Poslední den…
Tentokrát nás nemilosrdně vyhání budík, rychle zabalit stan, udělat ze sebe člověka a hurá na poslední dva filmy. Kávu s snídani zvládneme ve frontě před kinem Čas, protože jdeme na jednu chuťovku, na kterou se opravdu vyplatí počkat.
Den třetí – Stěhovaví ptáci, Malá moudrost
Stěhovaví ptáci/Pájaros de verano (2018) – Ciro Guerra, Cristina Galleno
Poklidný, tradicemi rytmizovaný život rodiny z indiánského kmenu Wayú padá za oběť rostoucímu bohatství, plynoucímu z prosperujícího obchodu s marihuanou. Zprvu nevinný způsob, jak si vydělat na věno, přerůstá v boj plný zášti, násilí a pomsty. Vizuálně vybroušená rodinná sága z prostřední čerstvě se rodících drogových kartelů. (KVIFF)
Drogové gangsterky já ráda, ale tohle bylo prostě boží. Můj letošní nejlepší karlovarský film.
V hodně spirituálně založeném kmeni kolumbijských indiánů by drogové obchodníky hledal asi málokdo. Prostředí založené na obchodu s náhrdelníky, kozami a skotem ale pomalu ničí vzrůstající obchod s marihuanou. Proti sobě tak stojí morálka a peníze, čest a strach, tradice a progrese. Právě tenhle kontrast dělá film tak zajímavým. Během dvaceti let obchodování s drogami nezůstane ušetřen nikdo a ve strhujícím závěru teče krev proudem. Doufám, že se o tomto filmu bude ještě hovořit, i proto, že je založen na skutečných událostech.
Hodnocení: 5/5 (CSFD 78 %)
Malá moudrost/Xiao Zhihui (2017) – Yuqi Kang
Izolovaný buddhistický klášter na jihu Nepálu neposkytuje přístřeší pouze mnichům, ale také sirotkům do šestnácti let. Stranou civilizace se chlapci učí pevné disciplíně a řádu, jako všechny děti ale i oni touží po dobrodružství. Observační dokument zachycující nejen rutinu ubíhajících dnů, ale zejména vrtochy chlapectví. (KVIFF)
Vary nejsou jen o klasických filmových počinech, ale nabízí i pestrou přehlídku krátkých filmů i dokumentů, které mají svoji vlastní soutěžní sekci. A dokumentem o buddhistickém klášteře jsme uzavřeli naši letošní karlovarskou pouť.
Dokumenty mám ráda, ale tohle šlo úplně mimo mě. O fungování kláštera a o životě v něm jsme se nedozvěděli zhola nic. V podstatě jsme 90 minut sledovali, jak se malý chlapci mezi 6 a 8 lety perou, hádají se, dělají si naschvály a poflakují se po okolí a klášteře. Bez jakéhokoliv slova vysvětlení proč, kdo a jak. Sice jsme viděli, že chlapecký svět je všude stejný – v Nepálském klášteře nebo Evropském městě, ale mnohem větší vypovídací hodnotu měla diskuze s režisérkou a kameramankou v jedné osobě.
Hodnocení: 2/5 (CSFD 58 %)
Přišel čas zamávat Thermalu a doufat, že jeho rekonstrukce nebude katastrofa a génius manželů Machoninových nedostane příliš zabrat.
A my se budeme těšit napřesrok, pokaždé, když si ráno udělám espresso do hrnečku s letošním padesáttrojkovým logem…
Karlovy Vary mám hned za rohem, jsem totiž z Aše. No nikdy jsme na filmovém festivalu nebyla. Vždy to vyšlo tak, že jsem odjela pryč, nebo jsem měla brigádu. Tak snad příští rok. 🙂
Woodnote
Všechno má svůj čas a Vary tu s námi (snad) ještě pár let budou 🙂