Syndrom, postihující nejednu matku – z věcí pro děti mít větší radost než z věcí pro sebe. Jít do obchodu s cílem pořídit něco sobě, ale odcházet s plnou taškou věcí pro potomstvo. Odtrhnout si to pomyslné poslední sousto od úst a k večeři žvýkat starý suchý rohlík. Altruismus je vlastnost krásná a šlechetná, ale trocha sobeckosti občas není na škodu.

Děti se učí nápodobou, tak bych byla ráda, kdyby si mě z dětství pamatovaly jako matku nesobeckou, ale schopnou myslet také na sebe. Matku, která netrpí sebeobětováním a neklade oběť na oltář mateřství v podobě vlastního pohodlí. 

A tak se učím myslet i na sebe a dopřát si…

Jako na zavolanou přijde čas na skvělou akci, jako je náš pražský tradiční hrabací bazar. Hromada spřízněných matek si domluví termín, vytřídí skříně plné oblečení, sjede se u někoho doma a show může začít. Děti pomalu přetváří okolí na kůlničku na dříví, matky plkají u kafe a mění či vzájemně od sebe nakupují oblečení. Spokojenost na všech stranách. Na posledním srazu jsem se zbavila velké tašky oblečení, které mi už nesedí a přivezla si domů za pár korun několik báječných kousků. Protože už nejsem malá a postupně se zbavuji neřesti jménem „co by na to řeklo okolí“, v mé hromádce se ocitly i dvoje šaty, jedny dokonce starorůžové. Ty čeká budoucnost v podobě přešití na dlouhou splývavou sukni. I květované světlé kalhoty, na které bych dřív jen mlsně pokukovala, ale rozhodně je na sebe neoblékla.

Co z bazárku zbude, odveze se do Nízkoprahového centra pro ženy bez domova, kde udělá radost potřebným.

Pak je tu také mé oblíbené online knihkupectví Martinus, konečně jsem si vyzvedla na poště balík knih, kde mimo dárků pro děti (Vánoce a narozeniny Téčka), bylo i něco pro mě a pro Chlapa.