16. března byla v Národní galerii zahájena nová jarní výstavní sezóna. Otevřeno bylo devět nových výstav, včetně site-specific instalace čínského umělce Aj Wej-weje. Tento současný konceptuální umělec vystavoval loni před Veletržním palácem sochy z projektu Zvěrokruh. Jako velký kritik čínských poměrů emigroval do Spojených států, kde byl ovlivněn díly i Andyho Warhola a stal se nejznámějším čínským umělcem. Aj Wej-weje je teď všude plno, jeho současná výstava Zákon cesty se objevuje v mnoha médiích, proto mu byla věnovaná i první jarní výtvarná herna. 

Před samotnou hernou jsme se byli na výstavě podívat, otevřeli jsme tak opět aktuální téma svobody jedince a uprchlíků. I v necelých 5 a 2,5 letech jsou naše děti schopné si uvědomit, co téma ztráty domova či omezení osobní svobody znamená. 

Herna byla pojata hodně cestovatelsky, začali jsme stylově u glóbusu a uvědomění si, jak malý je jedinec v globálním chápání světa. Glóbus oba velmi zaujal, ukázali jsme si, kde bydlíme, kde se Aj Wej-wej narodil a kam emigroval. A samozřejmě jsme nezapomněli i na mimo tématické zeměpisné body – oceány, hory, místa našich minulých i budoucích dovolených. 

Každý správný cestovatel si musí umět zabalit batoh a dokázat rozlišit, co je pro putování důležité a co postradatelné. Z mnoha předmětů si každý vybral to, co by si vzal jako pomyslný uprchlík s sebou, obkreslil věci na čtvrtku a barevnými štítky označil důležitost. Tady byla krásně vidět věková a myšlenková zralost – nejmenší děti automaticky sahaly po hračkách a plyšácích, ty nejstarší si „zabalily“ telefon, nůž, lano či lahev na pití. 

Když už prcháme, tak potřebujeme loď. Stačí párátka a kousky pěnové hmoty, vychytat těžiště a může se na moře. Lodičky obou dětí s námi dopluly až domů a momentálně se suší na vaně 🙂

Imaginární cestování bylo výborně vizuálně ztvárněno na velké mapě na zemi, po které se pohybovaly malé lodičky poháněné fénem. Každá loď měla přilepenou fixu a nechávala za sebou barevnou čáru své trasy. 

Na každé cestě je někdy potřeba schovat se před zimou a větrem. Pro tenhle účel nejlépe poslouží vlastnoručně postavený bunkr. Období úkrytů a schovávaček je u obou dětí v plném proudu, jejich nadšení bylo obrovské. Krabice, látky, sedáky… víc ke štěstí nepotřebují. 

Poslední stanoviště bylo trochu odlišné, věnované dílu Slunečnicová semínka z výstavy Otisky vědění. Malé bílé kamínky děti pomalovaly a umístily do společné instalace. Každý se tak stal pomyslným zrnkem písku.