Před několika málo lety začal být českých vodách populární trend návratu ke kořenům a tradicím, které vyznávaly naše babičky a prababičky. Nebudu tu polemizovat o tom, zda vlivem minulých režimů je všechno, co se v tomto ohledu razí, založeno na pravdě, ale ráda bych upozornila na jednu knihu, která se tomuto tématu věnuje velmi komplexně. Díky spolupráci s Knihcentrum.cz se mi do ruky dostala populárně naučná publikace Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli.

Jak se k tradicím postavit v moderním světě?

Návrat k neprůmyslově zpracovaným potravinám, pečení domácího kváskového chleba, non-toxic domácnosti, nakupování bio ovoce a zeleniny na trzích, sbírání a sušení vlastních bylinných směsí, zavařování či vlastnění vermikompostéru na balkóně je sice velmi záslužná a užitečná věc, ale jako všechno v životě má dvě mince. Velmi lehce si můžeme na sebe uplést bič a spadnout do extrému. Sama jsem si vysloužila mnoho nepříjemných pohledů, když jsem některé ze svých dětí z nouze přebalovala do jednorázových plen, ačkoliv jsem téměř výhradně používala u obou látkové. Nebo opovržení za to, že používám kupované tablety do myčky místo doma vyrobených! A kváskový chléb už nepeču, ač jsem se s láskou této kratochvíli věnovala téměř celou rodičovskou. Co tím chtěl básník říct? Sklouznout do extrému, tak jak to má náš národ v povaze, je velmi lehké, stejně jako odsoudit někoho, koho tohle téma (zatím) míjí.

Co naše babičky uměly…

Pro ty, kdo v tradičním moudru, předávaném z generace na generaci a v domácích tipech našich pra/babiček zatím tápají, je tu naštěstí právě kniha Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. Její komplexně pojatá témata budou vyhovovat všem, kdo chtějí nejen recepty, ale takovou „domácí kuchařku“ s tipy na bylinkářství, skladování potravin, rychlou výrobu vlastní kosmetiky či návody na odstraňování různých skvrn ekologickým způsobem.

Jako dítě, které si zažilo leckteré vesnické kratochvíle – zabíjačky, kuchání králíků i ryb (to dělám dodnes), sázení a sbírání brambor, zahradničení, zavařování ovoce a zeleniny i nakládání zelí a kradení vajec takřka slepicím pod zadkem, mě podobné knihy většinou míjejí. Dodnes máme díky rodičům z obou stran pravidelné přísuny domácí zeleniny, ovoce, masa, vajec, marmelád, kvašeného zelí i sušených bylinek. Lehko se pak zapomíná na to, že jiní to tak nemají. Proto je kniha Co naše babičky uměly… vhodná právě pro tuto skupinu lidí, kteří hledají stručné, praktické a funkční rady, které jsou aplikovatelné téměř na každou domácnost.

Slepice nebo vejce?

Obsah, který je prakticky umístěn hned na začátku knihy, vás provede všemi odvětvími, se kterými se v běžném životě potkáváte. Chléb, voda, maso, káva i čaj, kvašení…

Největší prostor v každé kapitole dostávají samozřejmě recepty, ale i ty jsou pojaté velmi benevolentně a tématicky. Například v kapitole, věnované právě chlebu, najdete kromě návodu na domácí chléb, i recept na komisařku (polévku ze starého chleba), drožďovou pomazánku nebo podrobný návod na založení vlastního kvásku.

A když už jsme u těch vajec, tak v kapitole s názvem Vejce a slepice najdete zdůvodnění, proč jíst domácí vejce, jak ho poznat podle číselného označení nebo jak naložit vejce do vodního skla. A pak tu máme samozřejmě recepty – svítek, lívanečky či opečenky.

Domácí lékař i kosmetické tipy

Kniha myslí i na zdravotní stav svých majitelů, čímž se výrazně odlišuje od konkurence. Ono popravdě kuchařek, vycházející z lokálních receptů našich předků, je na trhu víc než dost. Málokterá se ale funguje jako domácí lékař.

V Co naše babičky uměly najdete návod na čajové směsi z bylinek, krok po kroku popsaný klasický Priessnitzův zábal, který u nás v rodině připravuji při bolestech krku, nebo návod na výrobu třezalkového oleje, který pomáhá hojení ran. Jen pozor, třezalka je fotosensitivní!

Velký prostor je věnovaný sirupům – na kašel lipovo-tymiánový, na nachlazení zase smrkový, na rýmu medovo-cibulový, který kupodivu dobře přijímá i většina dětí. A co zábal ze sádla, děláte? Osobně s ním mám velmi dobré zkušenosti.

Skutečně využitelná kniha?

S knihami tohoto druhu mám osobně často problém s jejich využitelností. Často se mi dostala do ruky populárně naučná publikace či kuchařka, která vizuálně vypadala skvěle, měla lákavou anotaci, ale po prvním prolistování mi bylo jasné, že bych z ní využila třetinu informací. Tento osud stihl např. Herbář nebo poslední Kuchařku ze Svatojánu. Hold nejsem ta pravá cílová skupina.

Bála jsem se, že s Co naše babičky uměly, to bude podobné a přistupovala jsem ke knize velmi obezřetně. V tomto případě se moje obavy naštěstí nenaplnily. Ano, stále tu najdete tipy, které málokdo v běžném rodinném životě využije – výroba mašlovaček z husího peří, vaření piva, pražení kávy, výroba zabíjačkových pochoutek nebo pálení slivovice. V celkovém poměru tvoří tyto těžko aplikovatelné, ač velmi zajímavé, informace, minimum obsahu.

Vyzkoušeno na vlastní kůži

Před publikováním článku jsem si chtěla nějaký recept z knihy vyzkoušet sama. A protože začaly zrovna dozrávat první rané švestky, zvolila jsem lákavé švestkové rozpeky.

Recept je velmi polopaticky napsaný, zvládne ho každý, i ten, kdo nemá s kynutými těsty žádné zkušenosti. Držela jsem se předepsaných poměrů ingrediencí, pouze polovinu polohrubé mouky jsem nahradila špaldovou. Recept byl na dva švestkové rozpeky, já udělala čtyři, těsta mi přišlo až až.

Děti i chlap zhodnotili výsledek kladně, ač se jim rozpeky hůř jedly a švestky vypadávaly ven. Kombinace mák, švestky a kynuté těsto je vděčné a oblíbené.

Závěrem bych chtěla poděkovat Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku. A ti, kteří knihu nepotřebují, ale rádi se nechají inspirovat, můžou se podívat na stejnojmenný pořad České televize. Na začátku září vyhlásím soutěž a moc ráda se o tuto publikaci podělím s dalším čtenářem.