Z mého rodného kraje – Havlíčkobrodska – vzešlo mnoho historicky známých osobností. Malíř Jan Zrzavý, novinář Karel Havlíček Borovský, malíř Otakar Štáfl, houslista Jan Václav Stamic nebo Bohuslav Reynek – básník, grafik a překladatel. I když se narodil a tvořil jen pár kilometrů od mého rodného města, v Petrkově, vytrvale se mi dařilo během školních let ignorovat. Moje zalíbení v jeho grafickém díle i básních přišla v plné síle až v dospělosti, hlavně po návštěvě překrásné výstavy ve Valdštejnské jízdárně v roce 2014. 

Bohuslav Reynek se narodil r. 1892 v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn statkáře. Vystudoval nedalekou základní školu, reálku v Jihlavě a na přání otce pokračoval na C. K. Vysoké škole technické, kde studoval zemědělství. Odtud ale po několika týdnech zběhl a odjel do Francie, kde začíná malovat a psát básně. V roce 1926 se oženil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud a deset let poté po smrti otce převzal správu petrkovského statku. Od té doby pobývá s rodinou střídavě ve Francii a v Petrkově. Za okupace statek připadl Němcům a na poslední rok války Reynkovi museli statek úplně opustit. V roce 1948 byl statek zestátněn a básník zastával roli zemědělského dělníka až do roku 1957. V tomto těžkém období vytvořil většinu svých grafických děl. V roce 1964 směl po dlouhé době opět vystavovat, i když poslední básnická sbírka Odlet vlaštovek mu kvůli normalizaci nebyla vydána. Bohuslav Reynek zemřel na statku v roce 1971 a je spolu se svojí manželkou pochován ve Svatém Kříži nedaleko Petrkova.

Věžička na rodném statku B. R.

Bohuslav Reynek vydal během svého života deset básnických sbírek, jedenáctá – Odlet vlaštovek – byla publikována kvůli režimu až posmrtně v Mnichově.

Reynek proslul především technikou suché jehly (rytí jehlou do tvrdého kovu a následný tisk) a leptu. Zprvu se věnoval krajinomalbě, ale od roku 1939 už v jeho grafikách převažují biblické motivy. V 60. letech jsou Reynkova grafická díla hitem, následuje mnoho výstav a Petrkov se stal kultovním místem pro umělecké kruhy. Reynek byl ale velký samotář, novináře i televizní štáby ignoroval a nenechal se vyrušovat ze svého klidu. Plného uznání dosáhl až po roce 89.

Rodný dům B. R.

V současné době je majitelkou petrkovského statku Reynkova vnučka Veronika, která v Havlíčkově Brodě na náměstí provozuje knihkupectví, kavárnu i literární čajovnu, pojmenovanou po své babičce Suzanne Renaud. Pomocí Nadace Reynek chce shromáždit finance na údržbu statku,  který za doby normalizace utrpěl mnoho šrámů, zřídit zde malé muzeum a snad i koncertní sál. V současné době se lze na dvůr podívat pouze po domluvě s Veronikou Reynkovou. Před rodným statkem je jedno ze zastaveních naučné stezky, takže občas se tu nějaký turista objeví.

Pamětní deska na domě

Rodný dům B. R.

Naučná stezka částečně kopíruje trasu, kterou básník chodil do Brodu do kostela. Má celkem pět zastavení včetně rodného statku, hřbitova, kde je Reynek se Suzanne Renaud pohřben a bývalých Petrkovských lázní, spojuje Havlíčkův Brod, Petrkov a Svatý Kříž. Protože jsem se ve zdejším kraji narodila a vyrostla, využila jsem s dětmi jen část naučné stezky a většinu cesty jsme šli vlastní trasou. Mezi poli s ječmenem a kmínem, po druhově pestrých loukách, lesem i přes potůčky. I když není Havlíčkobrodsko žádnou velkou turistickou Mekkou, je dobré si připomenout, jak krásný kout země to je.

I cesta může být cíl…

Když kvete kmín

Krajem Bohuslava Reynka, i tudy chodil na mše do kostela

Mnohem beznadějnější osud potkal Lázně Petrkov, které jsou jen kousek od rodného domu Bohuslava Reynka. Maličké lázně nechal postavit v roce 1731 kníže Karel Josef II. z Palm-Guldenfingenu pro okolní šlechtické rodiny. Roku 1777 se lázně dočkaly empírové přestavby a za Marie Terezie sloužily jako zotavovna důstojníků vojska. Za 1. světové války zde pobývali vystěhovalci z Haliče, za 2. světové války němečtí vojáci a poté Rudá armáda. Bohužel v roce 1948 byly lázně znárodněny a tím se podepsal ortel nad jejich budoucností. Od tohoto roku jsou lázně uzavřené, částečně fungovala pouze oblíbená lázeňská výletní restaurace. Dnes je komplex sice v soukromém vlastnictví, ale majitelka jeho havarijní stav neřeší a na bývalé lázně je už velmi smutný pohled. Třísetletá historie a sláva zarůstá plevelem a bortí se…

Bývalá lázeňská restaurace

Po empírové přestavbě

Zašlá lázeňská sláva

Čas je nemilosrdný

Co bude s lázněmi dál? To nikdo neví…

 

Kolik takový budov je po republice rozesetých? Kolik historie a vzpomínek v nich pomíjí?

 

A kam se o prázdninách na Vysočině vydáme příště? Nejspíš do rodného domu mého velmi oblíbeného avantgardního malíře Jana Zrzavého v Okrouhlici nebo do muzea „gurua“ politické novinařiny Karla Havlíčka Borovského na náměstí v Havlíčkově Brodě.