Září je můj malý leden, nese v sobě spoustu nových začátků. Start školkového roku, změny denního režimu, nastavování budíku a konec našich lazy days bez sledování času. Večer je brzy tma, na ústa padám ještě než děti zaklapnou víčka. I proto jsem v září přečetla pouze dvě knihy, aklimatizace na pravidelný režim není moje nejsilnější stránka. Navíc ty mlhy za oknem, začátek babího léta, sběr kaštanů, paběrkování ořechů …. to si žádá pořádnou dávku melancholie.
Alena Mornštajnová – Slepá mapa
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.
Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.
Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“ ZDROJ
Slepá mapa je prvotinou Aleny Mornštajnové, já jí četla jako druhou v pořadí po Hotýlku. Je propracovanější a promyšlenější než Hotýlek, kvalit autorčiny poslední knihy (Hana) ale nedosahuje. Všechny knihy spojuje styčné téma – jedná se o vyprávění životního příběhu několika generací jedné rodiny, jejich snaha vyrovnat se s dějinnými zvraty (válka, komunismus) a vlastní rodinnou historií. Knihy o tom, jak se na nás podepisují rodiče, okolí i historické období.
Alena Mornštajnová opět kouzlí s českým jazykem takovým stylem, že čtenáře nenechá chvíli oddechnout a hned na první straně ho vtáhne do děje. Člověk jí pak odpustí i některá klišé či do oka bijící kalkuly. Příběhy hrdinek jsou neobyčejně obyčejné, přesně takové, jaký by mohl v daných historických souvislostech prožít každý z nás. Mezigenerační vyprávění je autorčinou doménou a prostě je umí.
MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Slepá mapa. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-887-1.
Hodnocení: 5/5
Hanya Yanagihara – Malý život
Když se čtyři spolužáci z vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy otáčejí… Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem. ZDROJ
Máte rádi knihy, které vám v srdci udělají díru, rozervou vás na kousky a po jejich přečtení si říkáte, že nikdy už to nebude takové jako dřív? Tak takový je Malý život. Melancholický, smutný, bez špetky naděje, ale zanechají po sobě hlubokou jizvu. 630 stran, které ukradnou kus duše a nechají po sobě potoky slz.
Děj je zasazen do současného New Yorku, začíná v době, kdy hrdinové Malého života končí vysokou školu a sleduje je přes počáteční snahu prosadit se v práci i osobním životě a končí o cca 30 let později. Čtveřice přátel z vysoké školy je přesně taková parta, jakou by chtěl mít každý. Přes rozdílnost postav drží pořád pevně spolu, podporují se za každou cenu a tvoří jednu kompaktní hmotu, ve které nikdo z nich nemůže být nahrazen. I když se jejich životní cesty odebírají různými cestami, ze všech se stanou velmi úspěšní lidé ve svém oboru – Willem je hvězdou stříbrného plátna, DžejBí úspěšný malíř, Malcolm vyhledávaný architekt a hlavní hrdina Jude prosperujícím právníkem. Každý si v sobě nese svoje vlastní démony, ale Judeova temnota je víc, než by byl člověk schopný snést. Fyzické a psychické utrpení je jeho nedílnou součástí do začátku do konce, bez sebemenšího náznaku světla na konci tunelu.
Pokaždé, když si říkám, že horší už to snad s hlavním hrdinou ani být nemůže, z jeho minulosti vyplyne na povrch něco, co ho srazí znovu a znovu na kolena. Silná témata jako sebepožkozování, sexuální zneužívání, homosexualita či prostituce jsou podaná v tak syrové formě, až se z toho ježí vlasy na zátylku. Není v tom ale čistý kalkul, způsob, jak čtenáře dojmout a ohromit, ale řetěz, který drží hyeny v bezpečné vzdálenosti. Malý život patří mezi to nepatrné množství knih, na které nikdy nezapomenu. Má jen jednu jedinou chybu, po jeho přečtení mám velký problém začíst se do jakékoliv jiné knihy …
„Nicméně i když se neužíral otázkou, jestli má jeho život smysl, vždycky přemítal nad tím, proč on, proč tolik dalších vytrvale žije dál, občas mu dělalo potíže přesvědčit sám sebe, že to stojí za to, a přitom tolik lidí, takové miliony, miliardy jiných lidí živoří v bídě, jakou si vůbec nedokázal představit, se strázněmi a chorobami, které jsou ve své nesmírnosti až obscénní. A přece dál a dál vytrvávají. Takže není tohle odhodlání žít dál nakonec dané nikoli volbou, nýbrž evolučním nastavením? Není v myslí samotné něco, jakási sestava neuronů ztvrdlých a zjizvených jako šlacha,co brání lidem udělat to, o čem je logika tak často přesvědčuje, že by to udělat měli? A přesto ten instinkt nebyl neselhávající – on ho už jednou překonal. Co se s ním však stalo potom? Zeslábl, nebo se stal odolnějším? Je vůbec jeho život ještě na něm, je na jeho rozhodnutí, jestli bude žít dál?“
YANAGIHARA, Hanya. Malý život. Přeložil Petra DIESTLEROVÁ. Praha: Odeon, 2017. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1765-8.
Hodnocení: 5/5
Hotýlek není prvotina od Mornštajnové, první byla Slepá mapa, potom až Hotýlek. Mně se moc líbila, a tak bych prosila o příklad nějakého "kalkulu". To by mě totiž asi nenapadlo. Hana se mi líbila taky, ale Slepá mapa je podle mého názoru nejlepší. Klára Pokorná, Praha
Moc díky za komentář a hlavně za upozornění, Slepá mapa je samozřejmě první. Opravila jsem a pro příště si na to dám lepší pozor, taková hrubá chyba už se snad nebude opakovat.
Jsem moc ráda, že se Vám Slepá mapa líbila, Alena Mornštajová je výjimečná vypravěčka. Její knihy se nedají odložit, dokud je nedočtu 🙂
K tomu "kalkulu" – občas se mi v některých situacích stane, že dějovou zápletku či linku hned na začátku prokouknu, přijde mi "okatá" a nedostaví se ten "aha" moment (ježiš, tolik uvozovek v jedné větě). U Slepé mapy to bylo například hned ze začátku Anna, Antonín, který se jí cíleně vyhýbá a jeho starší milenka, která nakonec i s jeho utajeným synem skončí v koncentračním táboře. Možná jsem se nedokázala správně vyjádřit (nedisponuji literárním vzděláním), zrovna tohle byla část, kterou jsem prostě prokoukla a hned mi došlo, kam se tohle bude ubírat. Čímž nechci A.M. nijak kritizovat, kudy chodím, tudy jí doporučuji.