Na krásné až letní červnové dny jsem si pořídila v knihovně i v knihkupectví několik skvělých společníků. Musím se virtuálně poplácat po zádech, protože žádná z knih nebyla průšvih. Dvoudílného Tobiáše Lolnesse jsem si po několika letech dala znovu, Příběh služebnice byl sázka na jistotu, poslední díl Geniální přítelkyně třešinka na dortu. Jediné malé rozčarování mě čekalo s knihou Marie a Magdalény.

Tobiáše Lolnesse jsem poprvé četla před několika lety ještě na škole a moc ráda se k němu budu vracet. I když je primárně určen pro mladé čtenáře ve věku 10+, jedná se o tak mnohovrstevnatý román, že si v něm najde své i dospělý. Pro děti je Tobiáš nefalšovaným hrdinou, statečným, skromným, věrným, pravým rytířem a vzorem. Dospělé může naopak zaujmout to, co je skryto pod povrchem – tolerance k odlišnosti a ostatním lidským rasám, důležitost ochrany životního prostředí, manipulovatelnost s národy pomocí strachu a síly nebo zhoubná touha po moci.
Autor si ve své knize stvořil vlastní mikrokosmos, jeden vzrostlý strom obydlel miniaturním národem o velikosti několika milimetrů. Strom je jejich celý svět a vše, co je mimo něj, je nepřátelské a tvrdě potlačováno. Poté, co plíživě pomocí populistických slibů, nátlaku a strachu přebírá nadvládu nad obyvatelstvem neobyčejně hloupý Jo Mitch, je Tobiáš nucen opustit své vězněné rodiče a utéct mimo strom k trávovému lidu. Strom kvůli těžbě a ničení usychá a pomalu hyne. Tobiáš se s pomocí svých přátel ale nevzdává a snaží se osvobodit nejen svoje rodiče, ale i svoji velkou lásku Elíšu.

Tobiáš měřil půldruhého milimetru, což na jeho věk nebylo nic moc. Z díry v kůře mu teď čouhaly jenom špičky noh. Nehýbal se. Noc se přes něj přelila jako vědro vody. Díval se na nebe poseté hvězdami. Těžko najít černější a zářivější noc než tu dnešní, co snášela své cákance mezi obrovské rezavé listy. Když na nebi není měsíc, hvězdy tancují, říkal si. Taky si opakoval:„Jestli je v ráji nebe, určitě není tak hluboké a tak smutné…“Tobiáš se tak snažil uklidnit. Ležel, hlavu zabořenou v mechu. Cítil, jak ho ve vlasech, kolem uší studí slzy. Krčil se ve skulině černé kůry, jednu nohu měl potlučenou, ramena samý škrábanec a vlasy zmáčené od krve. Ruce podrápané od trní ho pálily a zbytek tělíčka, zmoženého bolestí a únavou, vůbec necítil. Jeho život se zastavil před několika hodinami. Tobiáš teď přemýšlel, co tu ještě dělá. Vzpomněl si, jak mu říkali pokaždé, když do všeho strkal nos:„To bylo o fous, Tobiáši!“A dnes si potichu opakoval pro sebe:„Bylo to o fous!?“

Hodnocení: 5/5

FOMBELLE, Timothée de. Tobiáš Lolness. Ilustroval François PLACE. Praha: Baobab, 2009. ISBN 978-80-87060-22-3.

Román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti na půdě dnešních Spojených států amerických, které přestaly existovat a byly nahrazeny totalitním režimem. V nedaleké budoucnosti se vlády nad Spojenými státy chopí klerofašistický režim. Z každého, kdo se proti němu prohřeší, se stává otrok. A z plodných žen ještě něco mnohem horšího – služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají. Zdroj

Na to, že Příběh služebnice vyšel už v roce 1985, je stále aktuální a nadčasový. Ač nejsem žádný velký příznivce dystopií, to napětí, stále přítomný strach a roztříštěnost ženských duší je pohlcující. 
Vlivem znečištění životního prostředí, nadměrného užívání antikoncepce a ekologických katastrof se lidstvo stává neplodné. Toho využije nový diktátorský režim, ženy zbaví majetku, peněz, rodin i identity. V nastoleném státě Gileád jsou převychované plodné ženy – Služebnice – pouhé dělohy, neplodné Manželky stojí po boku svých Velitelů a vhodné starší ženy – Marty – služky v domech vybraných lídrů režimu. Nesmí se číst, psát, sdělovat si jakékoliv informace a veškerý odboj proti režimu je tvrdě a krvavě potlačován. 
V knize se střídají dvě časové linie – hlavní hrdinka Služebnice Fredova, se snaží zkrátka přežít a udržet se při zdravém rozumu. Přitom ale zoufale touží po své dceři, která zmizela neznámo kde a po informacích zvenčí. Do přítomnosti se promítá vzpomínání Fredovy na dobu před novým totalitním režimem, kdy byl život ještě normální a pomalý plíživý nástup nových změn. 
Vše je dávkováno v pečlivě odměřených dávkách, nic není řečeno naplno a při četbě je potřeba zapojit hlavu a přemýšlet. Především otevřený konec nabádá k velkým spekulacím, jak to s Fredovou dopadlo a zda bylo lidstvo předem odsouzeno k záhubě. 

Hodnocení: 5/5

ATWOOD, Margaret. Příběh služebnice. Přeložil Veronika LÁSKOVÁ. Praha: BB art, 2008. ISBN 978-80-7381-412-0.

Elena Ferrante – Příběh ztracené holčičky

Závěrečný díl tetralogie Geniální přítelkyně je románem o zralosti, o stáří, o kořenech a vykořeněnosti, o (ne)zmoudření a (ne)smíření. Vypráví o ztracených individuálních i kolektivních iluzích, privátní osudy jsou opět přirozeně propleteny s nedávnou historií mladé Italské republiky, která přišla na svět po referendu v roce 1946, jen o dva roky později než románové hrdinky, a která přestala existovat v roce 1994, po zhroucení dosavadního stranického systému. I Eleně a Lile se – každé jinak a jindy – zhroutí svět a hrozí jim, že zmizí v propadlišti dějin spolu s ním. Ale zatímco Lila po neviditelnosti vždy toužila, Elena, která pilně dřela na svém zviditelnění, to nehodlá dopustit. Téma vztahu života a fikce, velikosti a omezenosti literatury, konečnosti života a nesmrtelnosti knih, které v prvních třech dílech zůstávalo pod povrchem textu, se ve velkém finále stane klíčovým. Zdroj

Poslední díl… Co k tomu říct víc, tohle se musí přečíst a zažít, tu syrovost a ženskost nelze popsat. Tahle tetralogie je srdcovka a těším se, až si dám všechny díly pěkně po sobě. 
Celý příběh Eleny a Lily se uzavírá. Po velkých životních skocích se Elena s dětmi ocitá opět v Neapoli, ve své chudinské čtvrti, odkud vzešla. Není tu z donucení, ale dobrovolně, spíš jako experiment a kvůli nevysychajícímu zdroji inspirace, kterým je pro ni její čtvrť. S Lilou navazují na staré přátelství, obě se udržují stále ve střehu a pečlivě střeží své hranice, kam až jedna druhou je ochotna pustit. Elena dosahuje vytouženého uznání v literárních kruzích, Lile se daří profesně, ale osobní život obou je jedna velká katastrofa. Na scénu se vrací všechny vedlejší postavy a postupně přichází jejich konce – životní i společenské. Do celé Neapole i životů postav se promítá nestabilní politická situace celé Itálie. 
I poslední díl se čte jedním dechem, postavy jsou živé až hmatatelné, emoce prýští z každé stránky. 

Dneska si říkám, že kdyby mě ranila jenom ta urážka – seš blbá, ječela na mě do telefonu, když jsem jí řekla o Ninovi, a to bylo poprvé, poprvé, co se mnou takhle mluvila –, brzy bych se uklidnila. Ve skutečnosti mě víc než urážka zasáhla narážka na Dede s Elsou. Uvědom si, jak ublížíš svejm dcerám, napomenula mě, a já to v první chvíli ignorovala. Jenže ta slova časem získávala stále větší váhu, často jsem se k nim vracela. Lila nikdy neprojevila o Dede s Elsou sebemenší zájem, skoro určitě si ani nepamatovala jejich jména. Pokaždé, když jsem se po telefonu zmínila o nějaké jejich chytré průpovídce, přerušila mě, začala mluvit o něčem jiném. A když se s nimi poprvé setkala v bytě Marcella Solary, omezila se na roztržitý pohled a pár neurčitých frází, vůbec nevěnovala pozornost tomu, jak jsou pěkně oblečené, pěkně učesané, obě schopné, i když jsou ještě malé, se správně vyjadřovat. A přitom jsem je na svět přivedla já, vychovala jsem je já, byly součástí mě, její odvěké přítelkyně

Hodnocení: 5/5

FERRANTE, Elena. Geniální přítelkyně. Přeložil Alice FLEMROVÁ. Praha: Prostor, 2018. ISBN 978-80-7260-376-3.

Takhle budou vypadat Elena a Lila v chystané minisérii HBO

 

Lenka Horňáková-Civade – Marie a Magdalény

Magdaléna, Libuše, Eva… jedna rodová linie a stejný osud: všechny vyrůstají bez otce. Magdaléna zažila nacistickou okupaci, Libušino dětství, rámované kolektivizací, končí za okupace vojsky Varšavské smlouvy, Eva je dítětem normalizace. A jedna po druhé svým osobitým způsobem vypráví o lásce, o naději, o světle v temnotách a o vnitřním zdroji síly, která každé z nich umožní nést hlavu vztyčenou navzdory nepřízni osudu i historie. A jedna po druhé vypráví i o Marii, jejich matce, babičce a prababičce, která jako archetypální ženské božstvo onu sílu opatruje a šíří. Lenka Horňáková-Civade pevným, a přitom křehkým, průzračným a zpěvným stylem prostřednictvím svých hrdinek vystavěla rodinnou ságu, příběh jedné rodiny, navzdory tragickým okolnostem velmi prostý, navzdory velké historii velmi všední a navzdory obyčejnosti velmi silný.  Zdroj