Jiří Hájíček – Rybí krev
Knihy Jiřího Hájíčka jsou moje stálice, u nich vím, že po čemkoliv sáhnu, nikdy neudělám chybu. Myslela jsem si, že po jeho poslední knize Dešťová hůl, už nic lepšího nebude, ale to mi do ruky nepadla Rybí krev. Ač je staršího data vydání než Dešťová hůl, přišla mi o decentní fous zajímavější, čtivější a silnější.
Kniha začíná příjezdem dospělé ženy – Hany – ze zahraničí zpátky do Jižních Čech, kde se narodila, vyrostla a prožila mládí. V ruce seznam s několika jmény lidí, které chce navštívit a uzavřít události z minulosti. Největší část knihy je právě Hanino dospívání a dospělost v době tvrdého socialismu na malé vesnici, její marný boj proti zatopení rodné hroudy kvůli stavbě elektrárny a sonda do komplikovaného propletence mezilidských vztahů, kde každý všechno o všech a lidé si vidí vzájemně do talíře.
Hájíček je mistr charakterů postav, co persona, to skvost. U každé jedné postavy má člověk pocit, že by to mohl být jeho soused, že se znají odjakživa. Stejně dokáže kouzlit i s atmosférou, jeho popisy jihočeské krajiny jsou natolik sugestivní, že při čtení jasně slyším, jak šumí Vltava, voní seno a z hospody na návsi cinkají půllitry.
„A dole pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené zahrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo malých kůlniček, nové, mladé stromky …“
Hodnocení: 5/5
Petra Soukupová – Nejlepší pro všechny
Viktor je desetiletý sobec, který tyranizuje svoji matku u svoje okolí. Středobodem jeho žití jsou počítačové hry, nejnovější řada telefonu a společenský status. Nedobrovolně se ocitá na venkovně u své babičky, kam je nucen se přestěhovat. Jako kluk z města se ocitne na úplně poslední příčce „potravního řetězce“ a dává to patřičně pocítit své mámě i babičce.
Viktorova máma Hanka je divadelní herečka, která dostane velkou seriálovou příležitost. Jako mladá svobodná matka si se synem neví moc rady a ve výchově se plácá ode zdi ke zdi. Snaží se dát dohromady svůj osobní i profesní život, bohužel s nulovým výsledkem. Přesun Viktora v babičce a ponoření se do vlastní práce se Hance zdá jako nejlepší příležitost k novému startu.
Eva, Viktorova babička, je rázná vesnická žena, která má ve společenských hodnotách jasno, má svoji pravdu, přes kterou nejede vlak. Jako vdova a pekařka místní cukrárny se snaží vyrovnat se svoji samotou a s ubývajícími silami. Hanku považuje za špatnou matku, která není kompetentní vychovávat svého syna a otěže výchovy chce proti vůli ostatních zúčastněných převzít do svých rukou. Přitom sama nezvládla připravit do života svého nejstaršího syna, který ji jen využívá.
Přijdu ze školy domů a tam mamka odchlupuje tričko takovým tím válečkem.Ahoj, maminko, řeknu a ona se na mě podívá hrozně naštvaně a řekne: To fakt nevíš, že když dáš kalhoty do špíny, tak musíš vyndat kapesníky? Koukej. A já koukám, všechno černý prádlo s malinkejma kousíčkama papírovýho kapesníku.Ale já to udělal.No, neudělal.Ale od toho jsi přece maminka, abys to po mně zkontrolovala.A mamka se na mě podívá a už vidím, jak se jí smějou oči, a proto je nejlepší na světě, protože se na mě začne smát a řekne, že to je pravda, ty jsi úplnej génius, co? Ale já vím, že to myslí vážně, že takováhle odpověď se jí líbila, že má ráda, když jsem chytrej, i když si neumím vyhodit papírový kapesník z kapsy.I když ohledně zapomenutých kapesníků jsi jenom hloupý děcko, dodá a já řeknu, no právě.A ona válečkuje dál, ale já vidím, že má vztek, podle toho, jak s tím válečkem zachází.
SOUKUPOVÁ, Petra. Nejlepší pro všechny. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7577-400-2.
Hodnocení: 5/5
Mark Watson – Jedenáct
Knihy, ve kterých se proplétá několik dějových linií a na závěr se spojí v jeden celek mám moc ráda. Jenže to není vůbec jednoduché. Udržet všechny postavy „v pozoru“, aby se navzájem nepletly, vymyslet jejich vzájemné proplétání a střetávání tak, aby to fungovalo a vyvrcholit ve velké finále, to už chce velkou dávku literárního umění. A autorovi se to v knize Jedenáct zrovna moc nepovedlo.
Noční rozhlasový moderátor Xavier, je smolař, looser a pesimista, který se snaží držet stranou všech lidí a nezasahovat do jejich osudů. Z důvodů, které se v průběhu knihy objasňují, utekl z Austrálie do Anglie. Kolem něj se motá další deset vedlejších postav, přičemž největší prostor je dáván Pippě, se kterou se potká na rychlém seznamovacím večírku. Mimo ní je tu ještě obtloustlý adolescent, který se snaží sehnat peníze na posilovnu, vyhořelá psycholožka nebo Xavierův koktající kolega z rádia. Samotný příběh Xaviera a Pippy je předvídatelný a od začátku spěje k jasnému konci. Bohužel některé vedlejší postavy se v průběhu knihy úplně vytrácejí a na to, aby si k nim čtenář udělal bližší vztah a oblíbil si je, nedostanou žádný prostor. Na posledních stránkách se všichni sice potkají, ale žádný „wow“ efekt de bohužel nekonal.
Stylisticky je kniha velmi dobře zvládnutá, britský humor je velmi čtivý a celková nálada je jako z knih Nicka Hornbyho.
„Tak co hodláš napsat v recenzi?“ zeptá se, sotva vyjdou na štiplavý vzduch a začnou se šinout po Wardour Street, kde se opilí lidé staví do front u bankomatů, potácejí se z kebabových obchůdků s flákem masa vhodným spíše do piknikového koše a potícím mastnotu do bílého papírového sáčku, a vrhají se na kapoty taxíků jako tonoucí na záchranný člun. „No, mně přišlo, že ten nápad je dobrý,“ říká Xavier, „ale možná to bylo trochu moc těžkopádné.“ „Trochu co?„Trochu, no…“ „Bylo to deprimující,“ shrne to Gemma. Na rohu, kde se Wardour Street napojuje na Oxford Street, podepírají dva muži dívku, která si zvrací na boty. „Půjdeme teď k tobě?“ zeptá se Gemma.
Hodnocení: 3/5
Benedict Wells – Na konci samoty
Květen uzavírám jednou skvělou a silnou knihou, u které padne i pár slz. Silný příběh o tom, jak si neštěstí a traumata z dětství nosíme v sobě celý život, jak ovlivňuje naše rozhodování a potažmo ho podprahově předáváme svým dětem.
Hlavní hrdina Jules v deseti letech přijde při tragické nehodě o oba rodiče, které hluboce miloval a obdivoval. Se svými sourozenci Martym a Lize se nedobrovolně ocitá na internátě. Jules je snílek, který se uzavírá ve svém vlastním světě a jediné, kdo je mu nablízku, je spolužačka, kamarádka a první láska Alva. Z Martyho se stává klasický nerd a technický vizionář milující výpočetní techniku a vědu. Naopak prostřední Liz se potácí mezi muži, drogami a bohémským životem.
V knize je obsažen téměř celý život sourozenecké trojice, od jejich dětství, studia, první a poslední lásky, pracovní úspěchy i neúspěchy a zakládání rodin. Na konci samoty je silný příběh o lásce, nezlomnosti sourozeneckých pout, velkých ztrátách a samotě.
Ani Marty dosud neměl děti, zato už několik let vlastnil psa, jemuž s osvěžujícím nedostatkem kreativity říkal prostě Pes. Teprve před nedávnem nám sdělil, že v konečném důsledku je beztak všechno odsouzeno k zániku, tak proč tedy mít děti. Liz to pěkně rozčílilo. „To jsou takové Martyho nihilistické kecy,“ prohlásila. „Ale ty víš, že to není pravda. Všichni tihle nihilisti a cynikové jsou totiž prostě jen podělaní strachy. Tváří se, že nic nemá význam, protože pak nemají co ztratit. Jejich postoj vypadá nenapadnutelně a nadřazeně, ale ve skutečnosti za nic nestojí.“ Potřásla hlavou a zapálila si. „Alternativou k představě života a umírání je nicota,“ cigareta se jí pohupovala mezi rty, „bylo by vážně lepší, kdyby tenhle svět vůbec neexistoval? Místo toho žijeme, tvoříme umění, milujeme, pozorujeme, trpíme, radujeme se a smějeme. Všichni existujeme v milionech odlišných způsobů, abychom zabránili nicotě, a cenou za to je zkrátka a dobře smrt.“ Náhle jsem znovu pomyslel na Alvu a na červený fiat.
Hodnocení: 5/5
