Ač to nebylo v úmyslu, v březnu jsem se zaměřila na české autory a jak je vidno, máme stále z čeho vybírat! Je skvělé vidět, že alespoň v této sekci lidských zdrojů máme být opravdu na co pyšní.

Karin Lednická – Šikmý kostel 2, románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945

S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v závěru prvního dílu opustili. Zatímco ve zbytku nově vzniklého Československa nastávají zlaté časy, v Karvinné – jak se nyní město jmenuje – se stále velmi silně projevují důsledky předešlého dramatického dění. Prosakují do všech oblastí života. Ne vždy v dobrém. I přesto lze říct, že dvacátá léta jsou pro obyvatele města relativní selankou, dobou významných společenských změn a hospodářského rozmachu. Nastupující generace se může těšit výsadám, které byly v nedávné minulosti nedosažitelné, a začínají se před ní rozprostírat dříve netušené možnosti. Klíčící naděje však rázně ukončí hospodářská krize a vzápětí po ní opětovný vzestup nacionalistických nálad. Napětí ve společnosti stoupá a rodiny našich hrdinů rozštěpují rozdílné názory: zatímco jedni se nadcházející hrozby obávají nebo mezi prvními nesou její ničivé důsledky, jiní probíhající změny vítají jako šanci k odčinění utrpěných křivd. Smršť událostí po nástupu německé okupace však nakonec smete všechny, protože v tomto regionu i druhá světová válka probíhala dosti jinak než ledaskde jinde. Příběh je také tentokrát vystavěn na skutečných událostech a čtenář s překvapením zjišťuje, že mnohé z toho, co se ve druhém díle Šikmého kostela odehrává, zůstávalo po dlouhá desetiletí skryto ve třinácté komnatě dějin. (Zdroj)

Přečíst oba dva vydané díly Šikmého kostela nebyl vůbec špatný nápad! Ve finále jsem na Karvinsku strávila celé tři intenzivní týdny.

Struktura druhé knihy zůstává stejná, autorka plynně navazuje na děj, končící v roce 1921. Opět se soustředí na několik ústředních rodin a jejich proměn v čase. Stará generace se snaží vyznat v nových poválečných pořádcích, nová se dravě hrne kupředu bez ohledu na konvence minulých dob. Všichni společně prožívají svá malá dramata, ve kterých se ukazuje, kdo stojí na které straně. Komplikovanost doby ukazuje nelehké soužití všech národnostních skupin, které se tu v tomto jazykovém Babylonu snaží uživit i založit rodinu.

Eskalace národnostních problémů v podobě druhé světové války je jen přirozeným vývojem. Historie převálcovala místní kraj opravdu nemilosrdně – divoké odsuny vybraných skupin obyvatel, vyrovnávání starých účtů, sympatie s jednou i druhou stranou, slepý obdiv k Rusku i krutý konec války, který se podepsal na nejednom životě.

Obě knihy Šikmého kostela jsou životem pulsujícím mementem nejen několika generací, ale celé části našeho národa. Kéž by knihy přispěly ke smíření a pochopení toho, co se dělo na obou stranách hranic.

Hodnocení: 5/5

LEDNICKÁ, Karin. Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města. Ostrava: Bílá vrána, 2020-. ISBN 978-80-88362-00-5.

Lidmila Kábrtová – Koho vypijou lišky

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. (Zdroj)

Do zajímavého literárního experimentu se ve své prvotině Koho vypijou lišky pustila Lidmila Kábrtová. Každá kapitola příběhu dětství i dospívání malé El má přesně 50 slov. Ani o jedno víc nebo méně.

Dá se v takto omezeném prostoru vyprávět křehký příběh dětství v nefunkční rodině v tvrdých sedmdesátkách? Despotická a citově chladná matka, režimu nepohodlný dědeček, který je ale Eliným jediným světlým bodem a neustálý tanec na ostří nože ve škole je natolik silným tématem, že by si zasloužil „velké“ románové zpracování. Dětsky naivní pohled a do detailu vypilovaná struktura prokládaná výňatky z dobového Rudého práva tvoří spletitou příběhovou mozaiku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že 50 slov na jedné straně je zoufale málo, strohost a poetičnost textu je to, co navozuje silnou a místy až depresivní atmosféru plnou bezmoci.

Hodnocení: 4/5

KÁBRTOVÁ, Lidmila. Koho vypijou lišky. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-890-1.

Veronika Bendová – Vytěženej kraj

České středohoří, Litvínov, Most, Libkovice, Krušné hory, Ústí nad Labem, Hrob… Dvojice protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. V hlavní roli severní Čechy. Nominace Magnesia Litera. (Zdroj)

Nebýt nominace na Literu, nejspíš bych Vytěženej kraj minula. Takhle mi to vhodně zapadlo k Šikmému kostelu, i když se jedná o diametrálně rozdílné knihy. Spojovníkem v tomto případě byla historie další hornické části naší země, tentokrát severních Čech.

Předesílám, že pokud nejste Severočeši nebo tato místa nenavštěvujete, bude literárně Vytěženej kraj pro vás jako číst seznam měst, vesnic i památek bez jakéhokoliv záchytného bodu. Krušné hory, Mostecko, Litvínov… desítky míst, ale když se čtenáři nedostane jakýchkoliv popisných informací nebo autorka předpokládá detailní znalost lokalit, těžko se naladit na atmosféru severních Čech.

Samotná dějová linka není nikterak objevná. Dva mladí lidé, bývalý pár, hledají vhodné filmové lokality, objevují zapomenuté kouty země a vrací se na místa, které jeden z nich důvěrně zná a má s nimi společnost historii. Samotný genius loci byl mnohem zajímavější než romantická zápletka. Bohužel ta „velká“ témata jako přesídlení obyvatel, těžba, ekologie i deprese normalizace či sociálně vyloučené oblasti se autorce do knihy už nacpat nepovedlo. V několika větách je nastíní, ale nepustí nás dál do centra problému, místo toho nás vozí sem tam bez ladu a skladu po Sudetech.

Hodnocení: 2/5

BENDOVÁ, Veronika. Vytěženej kraj. Praha:Fra, 2019. ISBN 978-80-7521-073-9.

Dalibor Vácha – M+B+M: Mašín, Balabán, Morávek

Josef Mašín, Josef Balabán, Václav Morávek. Tři králové z doby nacistické okupace. Nezpochybnitelní hrdinové, kteří neváhali riskovat a položit životy za osvobození Československa. A přesto to byli i normální lidé toužící po obyčejných věcech jako láska, rodina nebo klidný večer beze strachu, kdo zaklepe na dveře konspiračního bytu…
Román Dalibora Váchy M+B+M vypráví o odbojové činnosti těchto tří velikých postav československé historie od roku 1939 až do jejich úplného konce. Barvitě popisuje všechny jejich dobrodružné a nebezpečné eskapády i postupně narůstající únavu ze života po konspiračních bytech, každodenně na hraně života a smrti, kdy nepřítel může stát za každým rohem a zrádcem bývá i blízký přítel.
Vše pak dokresluje ponurá, klaustrofobní atmosféra okupované Prahy plná gestapáků a špiclů, vylidněné ulice a strach ležící na tomto krásném městě jako tlustá deka. Svět, kde jste nevěděli dne ani noci, kdy vás gestapo zatkne a postaví ke zdi… (Zdroj)

Historický román Dalibora Váchy, historika a odborníka nejen na československé legie a válečné konflikty minulého století, jsem kupovala především pro O.. Příběh „Tří králů“ – Mašína, Balabána a Morávka, obávaných a nacisty hledaných odbojářů obdivuje a ani se mu nelze divit. V době, když se celé dění okolo Vrbětic může na první pohled zdát jako neuvěřitelná kovbojka, je připomínka české odbojové činnosti na místě. Tihle tři stateční muži totiž dokázali gestapu tak zatopit a přímo před jejich zraky předvádět činy, nad kterými zůstává rozum stát.

Ponurá atmosféra okupované Prahy dokresluje klaustrofobii střídání konspiračních bytů, strachu ze zatčení i všudypřítomných špiclů a kolaborantů. Komu se dá ještě věřit a na koho už má gestapo svoje páky? Mezi pražskými dvorky, střechami a únikovými cestami se pohybuje ústřední trojice ve snaze narušit utahující se německou smyčku a zároveň informovat naši vládu v Británii. Jak to s nimi skončí ví každý, kdo dával trochu pozor při dějepise nebo mu nejsou lhostejné naše dějiny.

I přes chaotický styl, nelogické skoky v čase a velmi pozvolný start je kniha důležitou připomínkou hrdinů, kteří se nikdy nezpronevěřili vlastenectví a svým hodnotám.

Hodnocení: 3/5

Jakuba Katalpa – Zuzanin dech

Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva. Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí vlákna přepáleného cukru. Třicátá léta dvacátého století v malém městečku Holašovice jsou sladká. Teprve během německé okupace začne Zuzana dospívat. Bolestně vrůstá do dějin a dějiny se vpisují do ní. Protože má židovský původ, její osud je předem daný. Transport. Koncentrační tábor. Zuzanini přátelé Hanuš a Jan zůstávají v Holašovicích. Jejich cesty se však rozcházejí. Po skončení války se Zuzana vrací z koncentračního tábora, ztráty jsou ale větší, než čekala. Dokáže po všem, co prožila, ještě milovat? A má vůbec na výběr? (Zdroj)

Celý měsíc s českými autorkami a jedním autorem jsem završila mnou oblíbenou a vyhledávanou Jakubou Katalpou. Po experimentální próze Hořké moře jsem se na její knihy zaměřila a postupně si načetla vše – Němce, Doupě a nyní konečně i Zuzanin dech. S klidným svědomím můžu říct, že pro mě je to dosavadní vrchol její produkce.

Zdánlivě banální příběh, který byl již v různých obměnách v mnoha knihách. Přátelství tří dětí, které se postupem času transformuje v zamilovaný pár plus jeden. Nic světoborného…

Ale Jakuba Katalpa ústřední trojici sestavila z typově velmi odlišných a výrazných dětí. Židovka Zuzana je dcera Holašovického cukrovarníka Liebeskinda, Hanuš syn administrativního pracovníka cukrovaru a nakonec Jan, idealista z automobilové dílny. Idylické dětství trávené na zahradě cukrovaru, sladce vonící dětským dobrodružstvím i pomalým dospíváním je tvrdě utnulo nástupem okupace. Cesty tří přátel se rozcházejí, Zuzanu čeká koncentrační tábor, Hanuš s Janem se každý vydávají svou cestou. V myšlenkách jsou všichni spolu, jak ale po navázat na zpřetrhané svazky.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že Zuzanin dech je jen další kniha z válečného období a prostředí koncentračního tábora, díky živelnému a strhujícímu jazyku autorky se staví do pozice jedné z nejlepších knih na toto téma. Krátké úsečné věty, syrový a velmi realistický styl, místy až velmi fyzický, že vás nutí zatínat prsty v pěst, tne do živého. Právě ta strohost s kulometnou kadencí a psané v přítomném čase dodávají příběhu na síle a naléhavosti. Někteří možná upozorní na to, zda forma nepřevládá nad obsahem, ale autorka se nesnaží ždímat emoce za každou cenu nebo těžit z toho, že knihy z období druhé světové války se těší popularitě. Pouze velmi sugestivně předkládá životní příběh tří lidí, do kterého zasáhly velké události a jejich charaktery se projevily v ryzí čistotě.

Hodnocení: 5/5

KATALPA, Jakuba. Zuzanin dech. Brno: Host, 2020. Román (Host). ISBN 978-80-275-0241-7.

Jdu si pospíšit s dubnovým přehledem, ten bude velmi krátký a plný výhradně ženských autorek.