Čtu v prosinci

Poslední týdny v roce bývají poměrně hektické v pracovní i domácí rovině. Letos to kvůli pandemii nebyl takový nápor na volné večery a játra, zato obíhání poboček Zásilkoven zabralo dost času. Čtecí tempo není nikterak závratné, nicméně i tak se mi povedlo zakončit rok s kvalitní knihou v ruce.

Petra Hůlová- Zlodějka mýho táty

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi. (Zdroj)

Zastoupení českých autorek se v tomhle mém virtuálním prostoru stále rozšiřuje. Tentokrát došlo na Petru Hůlovou a její nelehkou knihu Zlodějka mýho táty.

Už je námět – vyprávění zklamaného chlapce, který si se svými bratry užívá střídavou péči, vzbuzuje rozporuplné pocity. Je Miky opravdu tak nešťastný z rozvodu rodičů, že si svou frustraci musí vybíjet na svém okolí a jeho systematický teror je odrazem narušené psychiky na prahu puberty? Nebo je to prostě jen rozmazlený fracek, který neustále překračuje hranice? Autorka pracuje s desetiletou myslí způsobem, kdy na jedné straně máte chuť Mikyho obejmou a za té další mlátit hlavou o zeď. Tahle ambivalentní a iritující část je výborně zpracovaná a vyvolává kaskádu pocitů a dilemat, jak bych se jako rodič zachovala já.

Děj je vystavěn v lehce distopické minulosti, kde hraje prim klimatická i společenská změna. Korzety, pilulky na soustředění ve škole nebo srazy rodin s dětmi ve střídavé péči jen rámují bezvýchodnost situace, která nemá vítěze, jen poražené.

Frustrující a ryze negativní kniha prostě nemůže skončit dobře, přešlapování na místě a repetitivnost („bulení v krku“ snad na každé straně) se ale časem přejí a nepomůže tomu ani otevřený konec.

Hodnocení: 3/5

HŮLOVÁ, Petra. Zlodějka mýho táty. Praha: Torst, 2019. ISBN 978-80-7215-582-8.

Julian Barnes – Jediný příběh

Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Milostný román na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti. (Zdroj)

Jakkoliv je Julian Barnes oceňovaný a čtený autor – třikrát nominovaný na Booker Prize a považovaný za současného představitele experimentální tvorby, jeho knihy mě zatím úspěšně míjeli. První setkání proběhlo celkem neúspěšně s Než potkala mě, s další knihou Jediný příběh už to byla trefa do filetu!

Podle anotace by čtenář mohl mylně očekávat příběh podobný Předčítači (B. Schlink) nebo Absolventa (Ch.Webb). Vztah mladého muže a starší ženy je jediná styčná plocha. Autor v Jediném příběhu sleduje vztah obou protagonistů od prvotního setkání, zamilování, následný společný život až do jeho trpkého konce. Naivní Paul žije přítomným okamžikem, maluje si zářivou budoucnost společně se Susan a dýchá pro ni i za ni. V postavě Susan se nám otvírají nejen středostavovské předsudky, ale svazující domácí násilí nebo alkoholismus.

Potřebnou dynamiku knize dodává členění na tři části, kde sledujeme jak se zamilovaný Paul mění v defacto pečovatele a živitele, aby nakonec s odstupem celý vztah s o třicet let starší Susan glosoval jako nezávislý pozorovatel. Stejně tak Burnes odlišuje i vyprávěcí styl a používání narativních forem (ich a er forma, plurál). Banální milostná zápletka je prošpikována úvahami o podobách lásky, jejích formách i proměnnách, nehraje lacině na city čtenáře, ale odměňuje se sladkobolným příběhem.

„Raději byste milovali víc, a tím víc trpěli, nebo milovali míň a o to míň trpěli? Domnívám se, že je to jediná skutečná otázka.
Můžete správně poukázat na to, že to ve skutečnosti žádná otázka není. Nemáme totiž na výběr. Kdybychom na výběr měli, pak by otázka existovala. Jelikož ale nemáme, tak neexistuje. Kdo si dokáže sám určovat, jak moc bude milovat? Pokud to dokážete, pak to není láska. Nevím, jak to nazvat, ale láska to není.
Většina z nás vypráví jen jediný příběh. Nemám na mysli , že se v našich životech odehraje jen jedna událost. Událostí je bezpočet a my je proměňujeme v bezpočet příběhů. Jen na jediném ale záleží – jen na jediném, který stojí za to vyprávět. Tohle je ten můj.“

Hodnocení: 5/5

BARNES, Julian. Jediný příběh. Přeložil Petr FANTYS. Praha: Odeon, 2019. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1895-2.

Takis Würger – Klub

Hans Stichler pochází ze skromných poměrů. Když mu jediná žijící příbuzná zprostředkuje stipendium na Univerzitě v Cambridgi a on má jako protislužbu vyřešit zločin, ještě netuší, k čemu se zavázal. Hans se stane členem elitního Pitt klubu a zamiluje se do Charlotte, která ho zasvětí do života britské smetánky. Mladý student si brzy uvědomí, že v klubu — mezi koženými křesly, křišťálovými lustry, intarzovaným nábytkem a zvířecími trofejemi — se dějí věci, o kterých nikdo nechce mluvit nahlas. I Charlotte nejspíš něco skrývá. A právě za dveřmi legendárního Pitt klubu dostane Hans možnost volby: má se v zájmu dobra dopustit něčeho špatného? Originální a rafinovaná kombinace dojemného milostného příběhu, vývojového románu a napínavého vyšetřování, která ukáže, že zlo najdete i tam, kde byste ho rozhodně nečekali: v prestižním akademickém klubu. (Zdroj)

Přiznaně v sobě spojit tak odlišné žánry jako detektivka a romance může na první dobrou vypadat jako osvěžující nápad. V případě Klubu to nedopadlo ale zrovna závratně geniálně.

Chudý, inteligentní student – boxer se díky své tetičce dostane z Německa na Cambridge, kde je jeho úkolem dostat se do prominentního studentského klubu a odhalit násilné skutky, které se zde za zavřenými zdmi a za tichého souhlasu informovaných letitých členů konají.

Romatická linka se rozjíždí po setkání s postgraduální studentkou Charlotte, která je nejen jeho „kontakt“, ale i jedna z obětí. Našroubovat rodící se milostný vztah na tradiční detektivní postupy se už bohužel nepodařilo. Jedna i druhá část, stejně tak jako velké množství střídajících se vypravěčů (9!) odvádí pozornost od hlavního tématu – vina a trest, svědomí a výčitky, které si v sobě neseme léta. Na 221 stranách je ale těžké dostat se postavám víc pod kůži a vystavět komplikovanější děj.

Čtivě napsaná útlá kniha je takovou lehce napínavou jednohubkou bez překvapivého konce, která po sobě sice hlubokou stopu nezanechá, zato si u ní oddychnete.

Hodnocení: 3/5

WÜRGER, Takis. Klub. Přeložila Iva Kratochvílová. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-786-7.

Mike Gayle – Ten, koho přece znám

Když absolvujete jednu z nejprestižnějších internátních středních škol ve Velké Británii, automaticky se počítá s tím, že se zařadíte mezi poslance, vědce a vrcholné manažery – prostě že od tohoto okamžiku budete už navždy patřit mezi elitu země. Přesně totéž se čekalo od Dannyho Allena a Jamese DeWitta, někdejších spolužáků a nejlepších studentů ročníku, bez ohledu na to, že jeden z nich neměl tuto cestu předurčenou původem a musel si ji vybojovat studijními výsledky. Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné a oba premianti se po mnoha letech potkávají na tom nejméně pravděpodobném místě: v pečovatelském domě, kde Danny pracuje jako pomocný ošetřovatel a James je odloženým pacientem. Danny i James spadli až na samé dno a smířili se s tím, že pro ně není cesty zpátky. Po všech stránkách absurdní setkání jim však oběma otevře oči a převrátí jejich život naruby. Ten, koho přece znám je v první řadě mimořádně silný příběh o přátelství a nejrůznějších podobách pomoci – příběh, který nesklouzává k lacinému sentimentu, ale naopak pomocí typicky britského nadhledu a někdy až černého humoru vypovídá mimořádně poutavým způsobem o stále ještě přetrvávajících třídních rozdílech, o tom, jak těžké je plnit očekávání druhých lidí i jak lehce lze promrhat vlastní potenciál. A v první řadě kniha, kterou nedokážete jen tak snadno odložit. (Zdroj)

Taky máte rádi francouzský film Intouchables? To téma, jak jeden s handikepem se musí spolehnout na druhého, kterého vlastně vůbec doma nechce a nakonec je z toho děsně krásný přátelství. Jeden získá chuť do života a vyleze z ulity a ten druhý se vyhrabe ze svrabu a jeho bytí získá směr a smysl? Pak je Ten, koho přece znám přesně pro vás!

Jen máme trochu jinou perspektivu – ten looser je tady Danny, absolvent prominentní školy, génius, abstinující alkoholik a existence, která to doplácala na nuceného pečovatele. Proti němu stojí James, bohatý mladík s krásnou přítelkyní, tučným kontem a slibnou politickou budocností. Jedna osudová noc přinese Jamesovy trvalé požkození mozku, po kterém potřebuje trvalý dohled a pomoc s běžným denním provozem. James a Danny jsou bývalý spolužáci ze školy, které náhoda a pečovatelský dům svedou opět dohromady.

Pomalu, stránku po stránce odlupujeme slupky smutku, špatných rozhodnutí v minulosti a každodenních dramat až se dostaneme na samou podstatu obou hrdinů, odkud vede cesta jen nahoru. Střídání vyprávění v ich-formě z pohledu obou je svižné, Dannyho i Jamesova linka je stylem vyprávění lehce rozlišitelná. Dojemný feel-good román má sice předvídatelný konec, ale lehkost, vtip a pochopení z něj dělá čtenářský zážitek.

Hodnocení: 4/5

GAYLE, Mike. Ten, koho přece znám. Přeložil Markéta MUSILOVÁ. Praha: Kniha Zlin, 2020. Fleet. ISBN 978-80-7473-947-7.

Victoria Mas – Bál šílených žen

Postavit románovou prvotinu na sporné existenci duchů je docela odvážné. Ale Victoria Mas neváhala, když se rozhodla vytvořit obraz pařížské společnosti konce 19. století, kde byl problém vyslovit i méně troufalou myšlenku, pokud její nositelkou byla žena. Čtenáře zavede tam, kam se podívá málokdo, do chvalně i nechvalně proslulého hospitálu Salpetriere, kam se „odkládaly“ nejen duševně choré, mravně zkažené, ale i „nepoddajné“ ženy, manželky, dcery… O to zajímavější pohled, že zde vystupují i reálné postavy, slavní neurologové Charcot a Babinski, jejichž metody včetně veřejných ukázek hypnózy a hysterických záchvatů, vzdor vší problematičnosti, přispěly k rozvoji medicíny. Každoroční masopustní bál, který se v Salpetriere konal, je pak příležitostí rozvinout poutavý děj, v němž se setkají dva odlišné světy – svět internovaných žen a svět pařížské smetánky – a změnit od základu osudy románových postav. (Zdroj)

Na konec roku 2020 jsem si mohla nechat něco pozitivnějšího, ale on celý rok nebyl zrovna sluníčkový, tak proč si lhát do kapsy 🙂

Útlá prvotina (200 stran) si na nic nehraje a jde tvrdě k věci. Dospívající a na svou dobu (konec 19. století) nekonvenčně smýšlející Eugenie je kromě ostrého jazyka a otevřené hlavy obdařena nezvyklou schopností – vidí přízraky zemřelých a umí s nimi rozmlouvat. Tahle vlastnost ji uvrhne do známého pařížského blázince pro ženy Salpetriere, kde potká pestrou směsici hospitalizovaných. Bývalé prostitutky, které své řemeslo raději vyměnily za hospital, nepohodlné manželky i milenky, ale i ženy skutečně choromyslné. Nesmyslné konvence a silný patriarchát dovoloval mužům chovat se k „neposlušným“ ženám bez elementární slušnosti a ony končily odložené právě zde.

Fikce je zdatně a věrohodně kombinovaná se skutečnými postavami i medicínskou praxí těchto hospitalů. Victoria Mas se nezdržuje s dlouhými popisnými částmi, ale nechá nás nahlédnout za jedny zavřené dveře, kde se mísila touha po převratných psychologických objevech a tvrdým patriarchátem.

Hodnocení: 4/5

MAS, Victoria. Bál šílených žen. Přeložil Alexandra PFLIMPFLOVÁ. Praha: Odeon, 2020. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1950-8.

No a já se jdu pomalu pustit do připraveného lednového komínku! Čeká na mě třeba nová Petra Soukupová!

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *