V předadventním čase jsem si s knihami trochu naložila. Před uzavřením knihovny jsem sice stihla ještě poslední výpůjčky, nedá se ale říct, že to bylo úplně šťastné rozhodnutí. Příště kvalita, nikoliv kvantita, Jano!
Allan Hollinghurst – Linie krásy
Nick Guest, mladík ze skromných poměrů a čerstvý absolvent Oxfordu, dostane možnost sdílet domácnost s rodinou konzervativního poslance Geralda Feddena. V honosném londýnském domě Feddenových se však nesmělý, kultivovaný Nick, prahnoucí po všem vytříbeném a stylovém, rozhodně necítí jako pouhý podnájemník. Feddenovy – dravého kariéristu Geralda, jeho noblesní manželku Rachel, syna Tobyho, svou platonickou lásku, i maniodepresivní dceru Catherine – přijme beze zbytku za svou druhou rodinu. Pak však přichází první skutečná láska, první seznámení s londýnskou gay scénou, první lajna kokainu, první setkání s AIDS. Vynikající román, za nějž autor r. 2004 získal Bookerovu cenu. (Zdroj)
Linie krásy mi báječně zapadla do období, kdy jsme na Netflixu sjížděli poslední sérii Koruny. Kniha i seriál se stýkají ve stejném období, v obou figuruje postava Margaret Thatcher, i když v knize je spíš jen jako nehmotná modla v pozadí, kterou ústřední rodina uctívá.
Čtení to není lehké a nikomu nedá nic zadarmo. K hlavnímu hrdinovi Nickovi se vztah buduje velmi pozvolna a rozhodně to není láska na první pohled. Nick Guest, chlapec z nižší třídy, se stane skutečným hostem v rodině vysokého konzervativního politika. Z dočasného ubytování u Feddenů se stane bydlení „na neurčito“, Nick si užívá veškerých privilegií bohaté rodiny, která mezi sebe přijme jako dalšího syna a kousek vypočítavosti i vyžírkovství lze vidět za každým jeho činem. I když se stává velmi blízkým přítelem Cat a Tobyho Feddena, jeho homosexuální orientace i střídání partnerů tvoří paralelní svět bez pozlátka. Nick okatě baží po úspěchu a odlesku slávy, na které se vyhřívají jeho bohatí přátelé, stejně tak ale sbírá své postelové trofeje.
Linie krásy je plná drog, sexu, náhodných lásek, ale především pokrytectví a nekonečné přetvářky. Samotný autorův jazykový styl je malé umělecké dílo doplněné intelektuálními dialogy o umění, životě i politice.
Hodnocení: 4/5
HOLLINGHURST, Alan. Linie krásy. Vyd. 2. Přeložil Michala MARKOVÁ. Praha: Odeon, 2012. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1431-2.
Édouard Louise – Dějiny násilí
Odvážná a šokující zpověď od autora knihy Skoncovat s Eddym B. se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace. (Zdroj)
Po intimní zpovědi o své homosexualitě Skoncovat s Eddym B. se Édouard Louis stal nekorunovaným mluvčím své generace, která si prochází obdobím coming outu. Na svoji prvotinu volně navazuje druhým intimním dílem, ve kterém popisuje svůj děsivý zážitek se znásilnění jiným mužem. Je úplně jedno, jestli při znásilnění figurují rozdílná či stejná pohlaví, samotný akt je zničující pro kohokoliv. Autor tuto knihu pojal jako svoji terapii sdílením, nebojí se opět jít s kůží na trh. Mnoho repetitivních momentů není na škodu, tříští tu rutinu násilnických tabu a stereotypů „mohl/a si za to sama“, „nemá chodit v noci po tmě domů“ nebo „proč se baví s cizími lidmi“.
Zajímavý pohled se naskýtá v části, kdy se Eddy vrací zpátky do svého rodného maloměsta ke své sestře, odkud se svým comming outem prchnul. Znásilnění je popisováno jeho sestrou, která žije v klasickým maloměšťáckých reáliích a homosexualita jako taková je pro ní něco zcela neznámého. Její hovorovou výpověď „zpoza dveří“ Eddy glosuje a pomalu se nám tak skládá obraz celého aktu.
Surový příběh boří mýty o mužském znásilnění o kterém se edukuje ještě méně o sexuálním násilí páchaném na ženách. V kontrastu s rozhovorem DVTV s Radimem Uzlem nebo sérií výborných článků Kamila Filly na webu Heroine se jeví Dějiny násilí nejen jako beletristická kniha, ale i jako bolestná realita.
Hodnocení: 4/5
LOUIS, Édouard. Dějiny násilí: román. Přeložil Sára VYBÍRALOVÁ. V Praze: Paseka, 2019. ISBN 978-80-7432-969-2.
Jakub Dotlačil – Až zhasneme
Román Jakuba Dotlačila Až zhasneme se vrací do „divokého mejdanu“ mytizovaných devadesátých let. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc — jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. (Zdroj)
Divoké devadesátky, privatizace a maloměsto! Tak tohle by mělo být přesně téma pro mě, mnohé popisované reálie z knihy mám v živé paměti. Ať je to kauza Oxfordských fondů, strach z BSE nebo jen každodenní vysedávání u Riskuj! Jenže tady si Jakub Dotlačil ukrojil zbytečně velký krajíc chleba a rozjel svoji rošádu maloměšťáckého panoptika na mnoha frontách.
Takřka detektivní zápletku o pátrání po viníkovi, který údajně zavlekl BSE do masokombinátu střídají sugestivní popisky chodu závodu Masomlejn, kde na začátku vejdete jako neposkrvněný člověk a na konci vás to vyplivne semleté na kaši. Stejnou katarzí by měl projít i čtenář. Do toho se míchá klasický devadesátkový divoký byznys, jakási katarze s návratem do míst svého dětství i komplikovaný rodinný vztah. To je ten kámen úrazu, autor míchá zajímavá a vděčná témata jedno přes druhé, přičemž každé z nich by zasloužilo svůj vlastní literární příběh.
Jakkoliv je kniha čtivá a u mě padla opravdu na úrodnou půdu, velké množství příběhových linií a roztříštěnost působí rušivě. Jako kdyby se autor nemohl rozhodnout, na čem vlastně bude stavět celý příběh.
Hodnocení: 3/5
DOTLAČIL, Jakub. Až zhasneme. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-970-0.
Jana Poncarová – Alžběta a Nina
V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, kde se zotavuje po zlomenině krčku, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Mezi oběma ženami zůstává tolik nevyřčeného, ale během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů. (Motto)
Jana Poncarová se řadí k zástupům současných českých autorek, které se ve svých prózách obrací do naší minulosti období druhé světové války a komunismu/socialismu. Časté téma, které se dá ale uchopit velmi oroginálně, čtivě a nepodbízivě (A. Mornštajnová, J. Katalpa, K. Tučková). Co do kvalit textu Jana Poncarová stále pokulhává. Jakkoliv mohou být témata jejích knih založená na skutečných událostech (a že se jich v každé rodině najde!), samotný narativ jde dost „na sílu“ s tendencí vyždímat z tématu co nejvíc. Patetickými leitmotivy autorka nešetří, neustálá repetitivnost některých (např. „hlučné ticho“) působí zbytečně rušivě.
Samotné téma road-movie babičky a její vnučky po koutech zapomenutého dětství a návratů do dob válečných i poválečných tvoří velmi čtivý rámec, ve kterém pomalu poodhalujeme rodinné tajemství. Sugestivní popis Sudet, opuštěných vesnic i osudů jejich obyvatel není v české literatuře nic neobvyklého a přece se to stále tak dobře čte. Snad autorka časem dozraje stejně jako její příběhy a i když bude vydávat každý rok jednu knihu, dočkáme se stylistického posunu.
Hodnocení: 3/5
PONCAROVÁ, Jana. Alžběta a Nina: tajemství mojí babičky. Praha: Motto, 2020. ISBN 978-80-267-1894-9.
