Čtu v březnu

Jak to tenhle měsíc krásně začalo, tak neslavně to skončilo… E. sundali sádru z nohy, sice ještě s berlemi, ale doma i ve škole se začala pohybovat víc a lépe. Rekonvalescence bez berlí se krásně rozběhla a začala se rýsovat představa venkovních procházek, výletů, hřišť… Pak přišla pohroma v podobě koronavirové epidemie a během několika dní bylo všechno jinak. Obě děti doma, já v práci pouze jeden den, soustředění na čtení nula.

I tak se mi ale povedlo během března několik knih přečíst, i když to bylo hlavně během začátku měsíce.

Elise Valmorbida – Madona z hor

Velkolepě vylíčený životní příběh Marii Vittorii začíná na počátku dvacátých let dvacátého století v italských horách, kde drsná dřina a neochvějná víra utvářejí celý lidský život. Žena, která se neprovdá, je považována za méněcennou. I Maria se bála, že zůstane starou pannou, ale když už se v pětadvaceti vzdávala všech nadějí, přivedl jí otec z námluv manžela. Po svatbě se přestěhovali do vesnice v podhůří a otevřeli si obchod, Maria pečuje o čtyři děti a má se pořád co otáčet.

Drsné dřině je uvyklá od dětství, ale nástup fašismu a války vrhne na její život temný stín. Uživit rodinu je stále těžší, jídla je málo a drsné válečné zimy jsou k nepřečkání. Lidem se najednou nedá důvěřovat, z přátelských sousedů se stávají zrádci, bratranec se dal k fašistům a zneužívá nově nabytou moc, ve dveřích obchodu se střídají nacisté s partyzány a všichni se domáhají potravin, které se jinde než na černém trhu nedají sehnat… Pro Mariu je rodina středobodem světa, udělala by pro ni cokoli, naprosto cokoli. Odhodlá se k činům, které by vzhledem ke své povaze i víře považovala za nemožné. Silou vůle dokáže překonat období, kdy rodině nemůže dát k jídlu nic jiného než ještěrky, přečká i manželskou krizi, a v následných letech také odloučení dětí. (Zdroj)

Tohle byla trochu zvláštní kniha. Na to, že se odehrávala ve velkém časovém období přesahující z předválečné doby až do doby poválečné, tak se v ní vlastně moc neděje. Příběh jedné rodiny ukryté v horách pomalu plyne, každý se snaží během války zaopatřit jak nejlépe to jde, i za cenu morálního selhání. Hlavní hrdinka Maria je v celku nesympatická postava, ale autorka ji vykreslila tak lidsky a věrně, že jí člověk vlastně chápe.

Italští venkované za války neměli za růžích ustláno (stejně jako ostatní národy), kdo chtěl přežít, musel naoko fandit režimu nebo rovnou převléknout kabát a zradit. Kniha úplně postrádá bojové výjevy nebo krvavou hrůzovládu, naopak ukazuje, že boj o přežití se vedl každý den na mnoha úrovních. A nebýt silných žen – matek, které často držely ochranou ruku nad několika rodinami, s mužskou částí populace by to dopadlo mnohem hůř.

Madona z hor se bude líbit hlavně těm čtenářům, kteří vyhledávají psychologicky velmi propracované osudy žen, “malé” životní osudy z venkova založené na silném patriarchátu doplněné popisnými částmi z běžné denní dřiny.

Hodnocení: 4/5

VALMORBIDA, Elise. Madona z hor. Přeložil Dana CHODILOVÁ. Ostrava: Domino, 2018. ISBN 978-80-7498-266-8.

J. K. Rowling – Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Ze tmy se vyřítí Záchranný autobus a se skřípěním zastavím přímo před Harrym Potterem. Začíná další neobyčejný rok v Bradavicích. Sirius Black, masový vrah a následovník Lorda Voldemorta, je na útěku a proslýchá se, že má spadeno právě na Harryho. Na první hodině jasnovidectví profesorka Trelawneyová v Harryho čajových lístcích spatří znamení smrti. Ale ze všeho nejděsivější jsou mozkomoři, kteří hlídají školní pozemky. Jejich polibek vysaje člověku duši… (Zdroj)

Máme tu třetí měsíc a s ním i třetí díl Harryho. Pomalu, ale jistě se začíná přitvrzovat, atmosféra houstne a míra nebezpečí vzrůstá. I když se v tomhle díle výjimečně vůbec nevyskytuje postava Lorda Voldemorta, jeho odkaz na Harryho i ostatní číhá na každém rohu. Po právu je tenhle díl u čtenářů považován za nejlepší z celé ságy!

Hodnocení: 5/5

ROWLING, J. K. Harry Potter a vězeň z Azkabanu. 9. vydání. Přeložil Pavel MEDEK. V Praze: Albatros, 2017. ISBN 978-80-00-04789-8.

Miřenka Čechová – Baletky

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou — předpisový úsměv jim spadne a obličej se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemohou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. (Zdroj)

Baletky – krásná, elegantní, noblesní a éterická stvoření, která jsou ztělesněním dokonalosti těla. Baletky – trápená, mučená, ponižovaná, neustále vyčerpaná, fyzicky i psychicky týraná děvčata…

Touha po baletních piškotech, nadýchané sukni a Labutím jezeře přepadlo mnoho malých holčiček. Nesmírně tvrdou tělesnou přípravu, kterou doprovází neustálá řevnivost, tvrdý dril, silný psychický nátlak, vydrží jen ti nejodolnější jedinci. Miřenka Čechová svoji cestu dospíváním v baletním prostředí divokých devadesátek podala velmi syrově, autenticky a bez obalu. Díky ní si rychle uděláte představu, jak tvrdé je odejít na prahu puberty z malého města do Prahy studovat klasický balet. Je to krutý svět, ve kterém musíš držet ústa a krok, protože každé sebemenší selhání je okamžitě trestáno.

Autorka zvolila du formu, díky které příběh působí, jako by byl vyprávěn svému mladšímu já. Tomu pomáhá i zařazení deníkových částí a hovorový jazyk. Drsná autofikce je vtipná i krutá zároveň a záleží jen na čtenáři, nakolik autorce uvěří a kolik bude považovat za literárně vděčné přifouknutí.

Hodnocení: 5/5

ČECHOVÁ, Miřenka. Baletky. Ilustroval Jan MIKO. V Praze: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7637-063-0.

Jan Němec – Možnosti milostného románu

Vlastně už anotace nedokážu číst. Potkává se v nich příliš mnoho zájmů. Takže úplně jednoduše: Tohle je román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku. Zkoumám v něm víc než pět let jednoho milostného vztahu a další dva roky, kdy jsem o něm psal. Je v něm dost vášně, slz a také několik zjevení. Je to román o tom, proč vlastně jsme jeden s druhým, co na sobě milujeme, a proč se i přesto opouštíme. Jsem v něm sám za sebe, tak jako je člověk sám za sebe v lásce a ve všem, co stojí za řeč. Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními. A katarzi před happy endem.  (Zdroj)

Možnosti milostného románu budete zbožňovat nebo nenávidět! Tyhle pocity se ve vás budou měnit nejen v průběhu četby, ale i po zaklapnutí knihy. Stejně tak se bude proměňovat váš vztah k hlavním hrdinům, někdy je člověk chápe, jindy by jim nafackoval…

Stručně řečeno, celý příběh je o jednom vztahu, o tom, jak mladý muž – intelektuál potká krásnou dívku, zamilují se do sebe, bydlí se spolu, několikrát se rozejdou a zase sejdou až dospějí k definitivnímu konci. Stokrát omílané vděčné téma romanopisců. Jenže to by to nesměl být Jan Němec a jeho skutečná zkušenost. Stejně jako u Baletek jsme v Možnostech milostného románu u autofikce, v tomto případě bych to nazvala až duševní onanií, jak se autor snaží definovat a rozpitvat jeho vztah na atomy a zjistit, kde se stala chyba.

Sebestřednost Jana Němce je v knize hmatatelná z každé stránky, jeho Nina je postavená na piedestal a zkoumána za všech stran, o ní samotné se však nedozvíme nic, jen o jejich vzájemném vztahu. Nina je krása a božstvo, Jan je intelektuál a spisovatel. Věčná nespokojenost, nenaplněnost vlastních životů a pinožení se za něčím “lepším” vede k předpokládanému konci.

Co nelze autorovi upřít, je skvostná práce s jazykem. Jeho styl plný příměrů, citu, dlouhých opisných pasáží, uměleckých efektů je pastvou pro oko i duši. To člověk odpustí i to machrování a dělání ramen na ty, kteří nemají takové literární znalosti a schopnosti jako autor. Egoistické mentorování střídají civilně lidské pasáže s autorovými prarodiči, kapitoly z jiných děl protkávají explicitní sexuální pasáže a posedlost pornem.

Možnosti milostného románu není kniha pro každého, nominace na Magnesii literu je zcela pochopitelná. A malé doporučení závěrem, na YT i Spotify najdete playlisty k téhle knize, určitě si je poslechněte!

Hodnocení: 4/5

NĚMEC, Jan. Možnosti milostného románu. Brno: Host, 2019. ISBN 978-80-7577-920-5.

Jan Tománek – Lustr pro papeže

Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal… (Zdroj)

Nakonec si dáme knihu útlou co do počtu stránek, ale nabitou silným tématem, zlobou, opovrhováním, bezmocí a beznadějí.

O tom, jak se na nás podepsal minulý režim, se píše víc a víc. A až se o komunismu, socialismu, normalismu bude psát tolik, jako o hrůzách druhé světové války, bude to ještě lepší. On si totiž tenhle režim s lidskou tváří se svými nepohodlnými pohrával stejně a možná ještě hůř než nacismus.

Málo kdo ví, že i v době, kdy se vysedávalo na gauči u Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo poslouchal Gotťák, žilo několik tisíc převážně politických vězňů v pracovních táborech, za které by se nemusel stydět ani páně Hitler. Kdo chtěl přežít, musel se podrobit hrůznému fyzickému týrání, šikaně, udusit v sobě sebemenší špetku naděje na jakoukoliv odplatu nebo spravedlnost.

Stačilo být jen ve špatnou dobu na špatném místě, stejně jako hlavní hrdina, který se v pouhých šestnácti letech ocitnul nejprve v nápravném zařízení a poté v pekle několika pracovních táborů. Srovnání se sovětskými lágry na Sibiři je tu na místě, však odkud brali bachaři z Minkovského pekla inspiraci? A kolik jich došlo spravedlivého trestu za mučení, vraždy, ničení lidských životů?

Tohle je kniha, ze které vám bude špatně na těle i na duši, hlavně jí nečtěte u jídla! A až vám zase bude někdo vykládat, jak bylo za komouše dobře, dejte mu tohle k přečtení, velmi rychle ho přejde chuť! Jo a to, že je to založeno na výpovědi jednoho, který sebral sílu a nechtěl už dál mlčet, je vám jasné, žeano! Stejně jako to, že zrůdy, které nutili nespravedlivě odsouzené vězně jíst vlastní výkaly, mlátili do bezvědomí, lámali kosti a vraždili, si tu běhají stále mezi námi jako by se nechumelilo”

Hodnocení: 5/5

TOMÁNEK, Jan. Lustr pro papeže: skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů. Praha: XYZ, 2019. ISBN 978-80-7597-547-8.

Na duben bych si ráda připravila něco lehčího a veselejšího, pořádnou nálož “feel good” knih, které zaženou pandemické chmury 🙂

Líbil se vám článek? Můžete ho poslat dál do světa...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *