A máme tu dávku prosincového předvánočního čtení. Domácí i pracovní provoz před koncem roku není zrovna nic, co by nahrávalo lenošení na gauči s knihou. Naštěstí jsem měla šťastnou ruku při výběru čtivých kousků 🙂

Fredrik Backman – Babička pozdravuje a omlouvá se

Else je sedm, vlastně skoro osm. Její babičce je sedmdesát sedm, vlastně skoro sedmdesát osm. O Else dospělí říkají, že je na svůj věk vyzrálá, ale ve skutečnosti jim připadá otravná. O babičce tvrdí, že je ohromně čilá, i když tím myslí, že jim přijde bláznivá.  Elsa je jiná než ostatní. Kromě babičky nemá žádné další kamarády, ale to jí nevadí. Babička jí totiž vypráví úžasné příběhy o kouzelné říši, kde není normální nikdo a nic a být jiný je tam největší výhodou.  Jenže i v nejkrásnějších pohádkách se občas objeví zlý drak a do boje proti nepříteli se Elsa musí vydat úplně sama. Má doručit tajemný dopis a adresátovi vyřídit, že babička pozdravuje a omlouvá se. Netuší, že přitom drží v rukou klíč k největšímu a nejdůležitějšímu dobrodružství, které se kdy v babiččině pohádkové říši odehrálo. (Zdroj)

Po mém velkém nadšení z Medvědína a My proti vám vlastně nebylo co řešit. Backman opět obaluje smutná témata laskavým a inteligentním humorem, kterému nechybí nadsázka a hravost. U knihy Babička pozdravuje a omlouvá se, se budete smát i brečet zároveň.

Nepřestane mě fascinovat, s jakou lehkostí se autor dokáže vcítit do mysli skoro osmiletého dítěte, které zrovna přišlo o osobu sobě nejbližší. Když se někdo vyrovnává s odchodem milovaného člověka, příchodem mladšího sourozence, spletitých poměrů mezi obyvateli jednoho domu i nesnesitelnými spolužáky ve škole, je to nejlepší prostředek k úniku z reality. Elsina babička vytvořila celý kouzelný svět obydlený podivnými postavami, které ale Else ukáží, že myslet si něco o člověku a vědět o něm pravdu je často velký rozdíl.

A když nosí hlavní hrdinka nebelvírskou šálu, není co řešit 😀

Hodnocení: 5/5

Petra Soukupová – Pod sněhem

Zdánlivě běžná situace: Tři sestry nasedají jednoho zimního dne do auta a vyrážejí k rodičům na oslavu otcových narozenin. Blanka se dvěma dcerami, miminem a psem, Olina se synem a ipadem, Kristýna s kocovinou. V plném autě se však spolu s nimi ocitají i jejich životní příběhy, vzpomínky na dětství, nenaplněné sny a frustrace, a atmosféra tak už po několika kilometrech jízdy houstne. A to ještě žádná ze sester netuší, že další nepříjemnosti je čekají v domě rodičů.  (Zdroj)

OMG, jak to dělá, že jsou její knihy tak skvělé? Po první kapitole mě má na lopatkách… Tři sestry, každá jiná, všechny svým způsobem děsný pizdy a děsně smutný a osamocený. V momentě, kdy jedné z nich začnete fandit, tak udělá nebo řekne takovou magořinu, že byste jí propleskli. A nejhorší na tom je, že se poznáte v každé jedné z nich. Pak tu máme rodiče, co se vlastně nikdy neměli rádi, spoustu křivd a zatloukaných tajemství, nenaplněných snů a do toho společná oslava narozenin.
Já tohle rejpání v rodinných vztazích a ublížení čtu tuze ráda a Petra Soukupová je pro mě hvězda ?

Hodnocení: 5/5

Tom Rob Smith – Utajovaný projev

Sovětský svaz, rok 1956. Stalin je po smrti a neveřejný, utajovaný projev jeho nástupce Chruščova odhaluje pravdu o spáchaných zločinech. Krutý režim se otřásá v základech. Někdejší příslušník Státní bezpečnosti Lev Děmidov a jeho manželka Raisa řeší problémy s adoptovanými dcerami Zojou a Jelenou. Rodinu navíc ohrožuje na životě kdosi, kdo během někdejší Děmidovovy kariéry nespravedlivě trpěl a teď kráčí vstříc nesmiřitelné pomstě… Drsný a napínavý děj vrcholí tentokrát na ulicích Budapešti ve dnech povstání proti komunistické vládě a sovětské okupaci. (Zdroj)

Moc na ty detektivky, thrillery a jiný napínáky nejsem, ale Dítě číslo 44 jsem si oblíbila. Druhý díl série s moskevským policejním vyšetřovatelem Lvem Děmidovem však výrazně pokulhává. Překombinovaný děj skáče ze Sibiře (skvělé!) do Moskvy a Budapešti (špatné), z Lva se stal normální připosránek, co neumí jít za svým a ze Zoji malá Xena. A neodpustím ani limonádový konec…

Hodnocení: 2/5

Anna Vovsová – Ladič

Píše se rok 2001. Ivan přijíždí z emigrace do Čech. Ne však aby se vrátil, na to už v Novém světě příliš zakořenil, ale aby překvapil svou matku a ve starém bytě, který si pronajme, oslavil její osmdesátiny. Ivan povolá Ludvíka, aby naladil matce klavír, jako to dělával kdysi. Vyhledá svou dětskou lásku Alici a oba chvíli předstírají, že je možné vrátit čas. Minulost ale nejde zkopírovat a přesadit do současnosti. Stejně jako ji nelze vytěsnit, škrtnout, utéct před ní na druhý konec světa nebo kamsi hluboko do svého nitra. (Zdroj)

Česká literatura má jedno velké společné téma – vyrovnávání se s minulostí, normalizací, komunismem… A Ladič je jedna z knih, která v tom množství proplula bez velkého humbuku. Pokud je vám cizí šmírování sousedů za dveřmi, bonzování, „přilepšování si“ u zaměstnavatele nebo plivání po emigrantech, Ladiče můžu doporučit.

Už jen pohled Ivana, který emigroval jako dítě za velkou louži a po mnoha letech se jako muž ve středním věku vrací do Prahy, stojí za pozornost. Praha objektivem někoho, kdo vyrůstal ve svobodě, je stále svázaná minulým režimem. Stejně jako jeho obyvatelé…

Ladič je kniha o svědomí, odpuštění, pocitu viny, kterého se nelze zbavit i trestu, který musí zákonitě přijít. Nabízí vyhraněný pohled na člověka, který se rapidně změní poté, co druhému dovolíme vyprávět jeho příběh.

Hodnocení: 4/5